Villa paranoia

Poctivá dánská tragikomedie (ani drama, ani komedie, ale tragikomedie, jelikož právě takový život je, zvlášť když dánští filmaři některé situace dotáhnou k absurdnosti) o neúspěšné mladé herečce vedle nesnesitelného nekomunikativního starce, o bezvýchodné deprimující současnosti vedle němého tajemství minulosti. Do toho tisíce slepic, z nichž sem tam nějaká natáhne brka, a neméně skeptická postava majitele slepičí farmy. ~ Typicky severské, kvalitní, pro mne však spíše zklamání. (02.02.2012)

Zdar! Nene, tohle se nepovedlo.. Pro severskou kinematografii a odlehčené proplétání žánrů, tak typické pro tyto země, mám slabost. Tady to ale nějak nejde.. Přijde mi, že Erik Clausen si nehraje důmyslně s žánry, nýbrž sám neví, jak film pojmout. Ten příběh - naštěstí - byl docela zajímavý, ale žádné z postav jsem to nevěřil. Pokud bych užil slova "zklamání", pak rozhodně při pocitech ze závěrečných scén "stolní hra" a "utěrka na hlavě". Ten film měl být buď více absurdní, nebo více přirozený.. Nic.. Mějte se dál filmově ;-) Woo. (17.02.2013)

Teď bych se měl asi tetelit blahem a psát něco v tom smyslu, jaká to byla pecka, co má skoro 80 procent, ale nic takového se tu nekoná. Sonja se mně líbila daleko víc v Open Hearts a filmový otec se synem mně přišli, jako dva vrstevníci a ne, jako lidé, co je dělí jedna generace. Ale pokud má někdo zálibu v podobných bizarnostech, či dokonce v pěstování drůbeže, proč ne. (04.06.2014)

13. kapitola Pavlova Prvního listu Korintským (tzv. Hymnus o lásce) v dánském filmovém ekumenickém překladu. :-) ,,Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. " (12.12.2012)

Mé první divácké setkání s dánskou kinematografií i s tvorbou Erika Clausena, doposud naprosto opomíjenou a jak jsem záhy během promítání poznal, tak k mé vlastní velké škodě, ano, proto by bylo dobré alespoň úvodem projevit mistrovi úctu hlubokou poklonou, rozhodně, protože on mistr je, a velký, vždyť jak dlouho po shlédnutí jsem vše z obsahu do sebe vstřebával, a až teď, s pro mne tak velkým odstupem, si teprve troufám k námětu i vyjádřit, říkal jsem si, jak je úžasné, že právě něco takového jsem měl možnost v kině shlédnout, že jsem to drobné a nenápadné dílo jako mnoho jiných neminul, již od prvních minut bylo totiž celkem snadné poznat, s jak pečlivě promyšleným záměrem, chytře a s vtipnou nápaditostí jsou do děje příběhu zachycovány a následně v něm i výstižně zobrazeny ty nejvýraznější rysy ne zrovna příkladných mezilidských vztahů, právě přes početné množství různorodých narážek a náznaků se k nám dostává celé to obsahové bohatství, původně skryté, ale pomalu a postupně pro nás odkrývané a tak přes zpočátku jednoduchý příběh mladé ženy Anny, profesí herečky, nyní však osobní ošetřovatelky starého těžce nemocného muže, nahlížíme do životů lidí nějak blízce právě s ním spojených, stále s hlubším přiblížením pronikáme až do těch nezasutějších zákoutí jejich společné minulosti, poznáváme ty skutečné příčiny, ty zhoubné zárodky jejich těžce narušených vztahů, vystupují před nás všechny ty letité, ale stále ještě bolestivé křivdy, ano, přitom k uzdravení není až tak nesnadná cesta, jak nás sama Anna svým laskavým, citlivým přístupem ke starci přesvědčí, mnohdy opravdu stačí jen otevřít druhému srdce a nechat jako prostředníka za sebe jednat své, dříve záští či předsudky uvězněné city, nenechat jednat stále jen ten náš tak vypočítavý rozum. Bravo!!!! (08.05.2013)