Villa paranoia

Dánské tragikomické divadlení, ve kterém herci musí naposledy nasadit masky a přidat nové repliky do zpackaného scénáře, zvaného život, aby mohli bez potlesku nechat spadnout oponu a začít zkoušet novou hru - jejím prologem je "Hymnus o lásce" a přetvářka v ní nemá místo... Severská odtažitost s přítulnými okamžiky. (25.07.2013)

Mé první divácké setkání s dánskou kinematografií i s tvorbou Erika Clausena, doposud naprosto opomíjenou a jak jsem záhy během promítání poznal, tak k mé vlastní velké škodě, ano, proto by bylo dobré alespoň úvodem projevit mistrovi úctu hlubokou poklonou, rozhodně, protože on mistr je, a velký, vždyť jak dlouho po shlédnutí jsem vše z obsahu do sebe vstřebával, a až teď, s pro mne tak velkým odstupem, si teprve troufám k námětu i vyjádřit, říkal jsem si, jak je úžasné, že právě něco takového jsem měl možnost v kině shlédnout, že jsem to drobné a nenápadné dílo jako mnoho jiných neminul, již od prvních minut bylo totiž celkem snadné poznat, s jak pečlivě promyšleným záměrem, chytře a s vtipnou nápaditostí jsou do děje příběhu zachycovány a následně v něm i výstižně zobrazeny ty nejvýraznější rysy ne zrovna příkladných mezilidských vztahů, právě přes početné množství různorodých narážek a náznaků se k nám dostává celé to obsahové bohatství, původně skryté, ale pomalu a postupně pro nás odkrývané a tak přes zpočátku jednoduchý příběh mladé ženy Anny, profesí herečky, nyní však osobní ošetřovatelky starého těžce nemocného muže, nahlížíme do životů lidí nějak blízce právě s ním spojených, stále s hlubším přiblížením pronikáme až do těch nezasutějších zákoutí jejich společné minulosti, poznáváme ty skutečné příčiny, ty zhoubné zárodky jejich těžce narušených vztahů, vystupují před nás všechny ty letité, ale stále ještě bolestivé křivdy, ano, přitom k uzdravení není až tak nesnadná cesta, jak nás sama Anna svým laskavým, citlivým přístupem ke starci přesvědčí, mnohdy opravdu stačí jen otevřít druhému srdce a nechat jako prostředníka za sebe jednat své, dříve záští či předsudky uvězněné city, nenechat jednat stále jen ten náš tak vypočítavý rozum. Bravo!!!! (08.05.2013)

Zdar! Nene, tohle se nepovedlo.. Pro severskou kinematografii a odlehčené proplétání žánrů, tak typické pro tyto země, mám slabost. Tady to ale nějak nejde.. Přijde mi, že Erik Clausen si nehraje důmyslně s žánry, nýbrž sám neví, jak film pojmout. Ten příběh - naštěstí - byl docela zajímavý, ale žádné z postav jsem to nevěřil. Pokud bych užil slova "zklamání", pak rozhodně při pocitech ze závěrečných scén "stolní hra" a "utěrka na hlavě". Ten film měl být buď více absurdní, nebo více přirozený.. Nic.. Mějte se dál filmově ;-) Woo. (17.02.2013)

Perfektní příběh dívky-herečky, která ztratila své poslední ideály o životě, aby je později nalezla během pečování o cizího seniora. Anna je jako herečka mizerná, dostává pouze nabídky na reklamu, proto přijímá místo pečovatelky seniora v jedné odlehlé vesničce na konci světa. Důchodce nechodí, nemluví a navíc vzdoruje - ovšem z původně beznadějné práce se vyklubou nové životní idee, a to nejen pro Annu, ale i pro starého Valentina. Život opět dostává svůj smysl. Jeden z nejlepších filmů, které jsem v poslední době shlédl, jednoznačně pak nejlepší z letošního festivalu severských filmů. Dobrá práce! (14.02.2013)

Chladně nepříjemné pasáže střídají ty smešné, které karikují okolní svět a především lidské postavy v něm. Milostná linie je mnohem krásnější než v uhlazených bijácích typu Láska nebeská, protože působí opravději na pozadí, které režisér nepřikrášluje. Každodenní realita se na nás někdy šklebý jako Jorgen; žijeme ve světě na jedné straně hnusném, páchnoucím, ale vždy tu bude naděje, víra a láska. Láska z té trojice je největší. Režisér sevíruje jednu něpřijemnou scénu za druhou a parodoxně ve mně snímek probudil ohromnou naději a víru v život (Jaký triumf!). Některé dánské filmy jsou naprosto vynikající. (01.03.2012)