Black

Na bolywoodské remaky jsem samozřejmě zvyklá, ale úplně okopírované scény z Miracle Worker, to bylo na mě přece jen trochu moc. Navíc opravdu nechápu, proč hlavní hrdinka chodí jako Charlie Chaplin. Slepce potkávám často a všichni chodí úplně normálně. A neslyšící lidé se netváří jako mentálně zaostalí. (08.02.2010)

Moje první indie a hned v kině. Po chvíli jsem si sundal sluchátka se simultálním překladem, protože mě rušil od nádherné zvukové stopy a jal jsem se užít film s anglickými titulky. Příběh charismatického učitele, který je mixem mezi Svěrákem z Kolji a Nicholsonem ze Shining, starajícího se o slepou dívku je nádherně natočený, plný strhujících scén plných napětí, přestože tam není žádný výbuch:) a spousty emocí. A já se jimi nechal převálcovat. (06.04.2007)

Remake, který jde hodně nad rámec svého originálu. Po týdnu indického filmu působil jako zjevení. I když typický patos mu určitě upřít nelze, stejně tak jako pro evropského diváka zbytečnou teatrálnost. Žádný muzikál, žádná love story, žádné "závažné" rodinné problémy, ale dojemný příběh o síle lidskosti a cestě za světlem. Na komorní drama používá v podstatě epický formát a výsledný obraz, spolu s nádhernou hudbou, je mnohdy úchvatný. To, nad čím bych se jindy jen kysele pousmál, dokázali Indové udělat způsobem, kterému jsem naprosto podlehl. Už dlouho se mi nestalo, aby mě takhle dostal v podstatě první záběr filmu. Závěrem řečeno: přesvědčil jsem se, Bollywoode, že také umíš točit krásné filmy a teď už Ti zkrátka leckjakou tu srágoru neodpustím, svéráz-nesvéráz. (14.09.2005)

Jsou filmy, z nichž se prožitek znásobí zhlédnutím v kvalitním kině. Do této kategorie bych zařadil Black. Těžko by mě můj první indický snímek na malé obrazovce monitoru tak převálcoval, jak se tomu stalo v komfortním a dobře ozvučeném sále multikina na letošním Febiofestu. Nádherná hymnická hudba, která jakoby vypadla z Pána prstenů, spousta křiku, slz, vzrušených a patetických proslovů, a kopec dojetí, jež z diváka až s brutální přímočarostí snímek doluje, v klasickém příběhu o outsiderovi, který se díky laskavé a otcovsky tvrdé pomoci zvenčí úspěšně vzepře krutému osudu. V indickém pojetí neskutečný doják, který nepokrytě citově vydírá. Kdo tuhle filmařskou metodu vyčítá korejským a japonským melodramatům, měl by vidět v kině Black. V počtu mých prolitých slz v kině drží Black od včerejška primát. Nebyl jsem v tom sám - vedle sedící černoch a vysoký mladík neustále popotahovali a utírali si oči, a po projekci bylo na některých zsinalých obličejích vidět, že jejich majitelé byli též otřeseni. Uf! Do konce Febia zbývají 3 dny, ale je téměř nemožné, aby se emocionálně drtivému zážitku z Blacku byť jen něco vyrovnalo. (28.03.2007)

Už dlouho jsem neviděla film, který by na mě tak hluboce zapůsobil (po všech stránkách) a dojal mě. Způsob vyprávění, herci, zvláštní patos (tam, kde jsem ho nečekala) i nepatos (tam, kde bych ho čekala), prostě téměř všechno se někde uvnitř dotklo mé struny a velmi jemně mi na ni zahrálo "melodii tklivou". (17.11.2012)