Orlando

S přibývajícím časem v průběhu filmu se mi tento snímek docela zalíbil i přes to, že Tilda Swinton patří spíše mezi mé neoblíbené herečky viz. Benjamin Button. Její tmavé oči jakoby se spíše hodily pro roly zlé královny, či čarodejnice :-). Film ale není o příběhu jedné ženy, nýbrž nástrahách té které doby a nerovnému postavení žen ve společnosti. Nepochybuji, že dílo Virginie Woolfové bude ještě mnohem lepší, ale číst ho díky tomu opravdu nehodlám. Lepší průměr. (28.12.2010)

Chytré, vtipné, opulentní, drzé a mnohovrstevnaté dílko s úsměvným pomrkáváním po divákovi ve chvílích, které zdůrazňují sílu nebo absurditu probíhajícího dialogu. Orlando je pro mě nejsilnější v momentu, kdy z pozice ženy dostává košem od svého nápadníka podobným způsobem, jakým dával on sám z pozice muže v úvodu snímku. I přes to, že silných podnětů k zamyšlení nabízí mnohem víc. (23.09.2021)

Virginia Woolf bola zvláštna žena so smutným a ťažkým osudom a na jej knihách to cítiť. Sú zvláštne a čítať ich nie je jednoduchá záležitosť. Orlandom v knižnej podobe som nepobozkaná, takže porovnávať nebudem. Viem ale, že sa Sally to hlavné do filmu podarilo dostať ... boj VW o rovnoprávnosť žien a mužov, jej depresie, túžbu po slobode, ale hlavne túžbu po písaní. To ako nás Sally previedla všetkými tými rokmi bolo skvelé ... menili sa účesy, róby ... ale ľudia vo svojej podstate nie. Ako tu už mnohí písali bolo to veľkolepé a opojné, hudba tiež a Tilda bola dokonalá. (07.04.2017)

Ačkoliv se film drží základních myšlenek předlohy a je především podmanivým zamyšlením nad lidskou smrtelností a sexuální identitou jako formou performance, Potterová jen otrocky nepřepisuje původní text. Doplnila motivaci pro hrdinovu proměnu, pozměnila závěr, připsala postavu zpívajícího anděla a hru s genderovými rolemi dovedla ještě dál, když nechala Swintonovou hrát muže i ženu. Krom toho se rozhodla zvýraznit ústřední témata posmoderní filozofie, v zárodečné podobě přítomna již v knize (nelineární vyprávění, přímé oslovování čtenáře, poukazování na nestabilitu identit). ___ V době publikování předlohy průkopnická myšlenka, že muži a ženy nejednají dle svého biologického nastavení, nýbrž hrají role přisouzené společností, je ve filmu vyjádřena nejen slovně, ale také ironickým využitím kostýmů, gest, výpravy a pohybů postav, proměňujících se dle dějinného vývoje. Každá epocha se vyznačuje určitým zastřešujícím tématem a uměleckým slohem i specifickou barevnou paletou. ___ Opulentních povrchů Potterová využívá ke zdůraznění premisy, že lidské životy jsou formovány především našim vzezřením. Sofistikovanými filmovými prostředky pak prozkoumává schopnost umění a člověka překonávat kategorie, které zároveň vymezují i omezují naši životní zkušenost. ___ Pohledy Tildy Swinton do kamery nahrazují vysoce komunikativního vypravěče Woolfové a současně nás upozorňují na nesoulad mezi Orlandem a jejím prostředím, které ji nechápe. Film tak nejen soustavně relativizuje způsob, jakým rozumíme genderu a identitě, ale podvrací i naše divácké očekávání a mění způsob, jakým se běžně díváme na filmy. ___ Kniha i film nejenže tematizující sexuální ambivalenci, ale navíc ukazují, jak mohou být kulturnímu dědictví v nových kontextech připisovány jiné významy. Texty jsou významově bohaté, historie je nestabilní. Stejně tak lidská identita. Orlando je krom jiného film o čtení a psaní, natočený podle novely o čtení a psaní. Stejně jako předloha si přitom klade zásadní otázku, jak psát a číst pravdivě vůči sobě samému. 80% (04.01.2019)

Pomaleji, leč velice příjemně plynoucí drama, kterému se daří být zároveň meditativní, poetické a křehce zábavné. Myšlenku a symbolismus filmu nechť si každý přebere sám (v ideálním případě po přečtení předlohy z pera Virginie Woolfové), poklonu si však nepopiratelně zaslouží vizuální stránka filmu, jakožto i režisérka Sally Potterová za mimořádně ucelený dojem, který na mě zanechal netradiční příběh . 80% (14.01.2009)