Sytten

Severská pohádka, v níž si to někdo čas od času bez skrupulí rozdá... Pro podobné nejapnosti se vžila ustálená floskule o guilty pleasure, k níž se tentokrát hrdě hlásím. Sytten je nádherný, protože jemný a nevinný, čili netrpí žádnými přednostnými záměry (porno verze Sněhurky je v zásadě nuda, neboť se toliko symbol zařadí do konvenčního zobrazení). Snímek spadá do série eroticky laděných žánrových děl, v Dánsku se těšících popularitě ještě ke konci sedmdesátých let, Sytten představuje jejich předvoj či chcete-li první vlaštovku. Kde tkví nevinnost? Příběh studenta Jakoba, jehož pokusy o první erotická dobrodružství sledujeme, není skoro vůbec o sexu (míněno explicitního). Vychází ze zcela nevulgární představy o něm na každém místě, případně s každého myslitelného podnětu, a snahy to v konzervativní (cca. 1910) společnosti potlačit. Sama o sobě dnes není premisa dvakrát originální, nutné je znát kontext, tedy nevulgárnost a dále obrazovou složku. Mladý Dán s vizáží nadrženého šprta se kryje za hezký (=debilní) úsměv a čistý oblek na nedělní kostel. Své zkušenosti získává v pestrobarevné vesničce evokující jakoukoli klasickou pohádku. Okolí nekonečných úsměvů ožívá jako na klíček a v technicolorové prosluněné vsi neexistuje žádné zlo či neštěstí. Tomu se podřizují jemné a vznešeně působící dialogy. Všichni jsou si zde rovni a nikdo netrpí, vlastně jakási bizarní forma vesnického realismu. Nebýt Jakoba, tvůrci mohli natočit cosi á la Honzíkova cesta a svět by byl obdobně krásný a bezstarostný, ač sexuálně „nevýživný“. Je příznačné, že nabité zkušenosti Jakoba nepřenesou do lůna hříšných snů a nekonečných radovánek, udělají z něj sebevědomého mladíka připraveného na pilné studium a čestný život, byť o kus zábavnější. Rozjásaný svět kolem nekončí, jsme přece v pohádce. (01.04.2012)