Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Kdepak naše Věra. Konečně toto téma nemohl zpracovat nikdo trefněji, než ona, protože kolektivní pruda na Jižáku mezi bahnem a paneláky je něco tak absurdního a přece tak důvěrně známého většině z nás. Já osobně vnímám Panelstory jako volné generační pokračování Naší bláznivé rodiny Valáška a Kachyni, kteří zobrazili současnou povahu českou v rozpuku šedesátých let zcela mimo všechny ty intelektuální proudy, které beztak nikdy netrápily ve skutečném výsledku větší množství populace. Typická česká rodina se vždycky bude více zajímat o to, jestli maminka neztratila někde brýle, jestli starší dcera už dohlédla na tu mladší mezitím co se chystala na rande a pokud tato domácnost žila svého času v pražském centru, bylo nabíledni, že v další dekádě musela tyto své zájmy přestěhovat do pěkných panelových sídlišť. Schulhoff z tohoto tématu udělal komedii, Chytilová to dotáhla na nepřikrášlenou satiru. A dokonce k tomu dodaly s Kačírkovou neofeministický pohled na mezilidské vztahy. Takže zdar umakartovému jádru a mateřské dovolené! (16.11.2014)

Všichni jsou tu bezdomovci. Ještě že máme socialismus – jeden velký umakartový rokenrol, sex, drogy a plnění plánu. Nechtěla bys raději letět na Měsíc? Co taky na planetě, kde kromě dětí a starců patří všichni do blázince (a také v něm jsou). Jedině děti a starci se tu chovají jako dospělí lidé, navzdory teroru nervních příbuzných a pracujících. Zasáhnout musí černoch, protože jenom exot tady může jednat správně. Vítejte v normalizaci. Je pozoruhodné, jak Chytilová zoufale chce do toho marasmu implantovat naději, jak přímočaře naznačuje, že happyend máme na dosah ruky a ve své moci - a jak to nejde. Proto její filmy tak křičí. Smích? Přejde. Jo a pokud jde o formu filmu, tak ta opět přesně odpovídá tématu - dodávám pro pana Normálního Diváka. (02.08.2011)

Není to ani tak kritika komunistického režimu jako lidské malosti, krátkozrakosti a sobeckosti. Sám žiji na sídlišti a žiju tu rád, protože se to rozhodně dost liší do toho, co vidíme ve filmu. Nicméně Chytilová měla štěstí a kuráž, aby natočila film v prostředí vznikajícího sídliště, které uměle vytváří novou sociální strukturu, jejichž vzájemné vztahy jsou dost komplikované. Ke spoustě problémů dalo podnět samotné sídliště, které se svými tyčícími se věžmi v krajině bláta a hlíny zpustlé technickými pracemi působí obrovsky a majestátně, ale všechno je v lidech. (12.07.2009)

Tak tohle je opravdu extrémně depresivní kousek. Záměrné vyzdvihnutí negativních vlastností lidí a doby. Jediné vlastnosti, které můžeme u místních lidí pozorovat, jsou neuvěřitelná arogance, sobeckost, uspěchanost, neochota kohokoliv vyslechnout, či snad někomu dokonce pomoct. Jedna pani to dobře vystihuje větou "Já se o nikoho nestarám!!!". Taky tam sou lidi neuvěřitelně závistiví a neustále druhým něco vyčítají a sebe vydávají za hrozné chudáky. Na depresivnosti ještě přidává fakt, že nikde není ani kousek trávy, jen pak je tam v dáli záhon, ale přes něj si lidi zkracují cestu na zastávku. Celkový dojem ještě dotváří docela psychohudba, kamera i střih. Moc dobré, jen jestli nejsou 4 hvězdičky málo.... (19.03.2008)

Chytilová a její rezolutní vzkaz všem přehnaně jemným umělcům. Svérázně výborná režisérka neklade na špalek jen samotný princip žití na prašivém sídlišti, nýbrž dotahuje vlastní námět až do absolutna. Její fantasmagorie hází kýbl hnoje na všechno okolo, svoje postavy vyloženě nesnáší, ale chce je aspoň směrovat. Chytilová ve své posedlosti vykazuje perfektně prokreslené charaktery, nad jejichž rozkopaným osudem se divák nejednou skřípavě zasměje. Lidská malost nemá původ v Modřanech či Ďáblicích, ať by se vina chtěla házet jen na tu špínu a nedostatky bezesporu odlidštěných paneláků. Panelstory není jen naštvaným plácnutím do vody, ale (dle mého) jediné skutečné inovativní navázání na novou vlnu šedesátých let zbavené marné nostalgie alá Jireš, Vihanová... Temperamentní práce s kamerou a hudbou budiž důkazem. (09.09.2009)