Obsahy(1)
Život šesti mužů, kteří se ve francouzském přímořském městě zotavují ze zdravotních komplikací, naruší příjezd dvou žen. Nespoutané Catherine a rezervované Leonie. Mezi Leonií a Belgičanem Leonem (Jacques Brel), který si léčí tělesná i duševní zranění, pozůstatek doby, kdy byl žoldákem v Kartágu, vznikne náklonnost. Trauma je ale velmi silné a vztah navíc komplikují poněkud kruté žerty ostatních. (vesper001)
(viac)Recenzie (1)
„Ty si myslíš, že lidé nejsou krutí?“ „Ne, myslím, že se spíš bojí.“ Snad žádný film ve mně nevyvolal tak smíšené pocity na straně jedné a skoro fyzickou bolest na straně druhé. Proč smíšené pocity? Protože trpím fobií z ptáků a ve Franzovi se to opeřenci jen hemží. Hlavní postava, Belgičan Leon, je má – jak by řekl Prévert – až příliš rád. Každý den jednoho vypouští z okna svého pokoje a chová k nim city, které mají jiní lidé vyhrazené pro chundelatější zvířenu. City, o kterých záhy zjistí, že je jich schopen i vůči ženě. Konkrétně rezervované Leonii (která mimochodem taky vypadá jako pták). Ale nebyl by to Brelův film, kdyby se příběh nerozjel po cestě do Tragédova. Zamilovaný Leon se stává obětí sadistického humoru zbytku osazenstva, které bůhvíproč považuje za své přátele. Kruté vtipy vedou k sérii nedorozumění, rozleptají jeho křehkou duši a lásku utopí v moři… I přes nesmělé pokusy o humor („Jste Belgičan? Nemáte přízvuk.“ „Jen když jsem naštvanej.“) je příběh mimořádně smutný, i vzhledem k tomu, že stejně jako při psaní svých písniček, i tady očividně čerpal Jacques Brel ze sebe a svého života. Nenápadně na to poukazují odkazy na věci, které pro něj byly v té době důležité (kniha „Far West“ na Leonově nočním stolku, plakát s Tahiti na chodbě penzionu etc.) a slovní obraty z jeho skladeb; důrazněji pak skutečnost, že hraje jak o život. Jakože holuby nesnáším, při pohledu na jeho výraz, když mu „přátelé“ naservírují mrtvého ptáčka, mi bylo do pláče, a navíc jakoby se nad celým příběhem se vzpomínáním na válečného kamaráda Franze vznášela první sloka z Fernanda. Kdo by to řek že Fernand umřel / Kdo by to řek že Fernand nežije / Kdo by to řek že klopýtám tu sám / Kdo by to řek že on tam vpředu je // Achjo. ()