Džundži Itó: Japonské děsy

Jestli to správně chápu, tak tohle je vlastně druhá série Junji Ito Collection, akorát to tentokrát produkuje Netflix, tak to má nový název. JamesSiho komentář je tak docela mimo. Kvalita animace je stejná (stojí za tím stejní tvůrci jako posledně) a příběhy jsou nové (nebo fakt nevím... který byl v Collection?).. Pokud jde o strohost animace, napíšu to co u "první série", tozn, že Itó je mistr ve vyprávění pomoci statického formátu (manga) a čím více dynamiky by ta animace měla, tím méně budou ty příběhy fungovat tak jak byly vytvořeny.. tozn, že ta jednoduchost tomu vlastně sedí (je to znouzectnost, ale sedí to).. Pravda je, že v ideálním světě by ta kresba (především v klíčových momentech) mohla být propracovanější (blíže Itóově předloze) ale to by nesměla být v japonsku animace v tak těžkých sračkách a navíc, mám snad kurva nějakou imaginaci která mi to už prokreslí jak potřebuju.. Za mě stejně jako posledně. Pár povídek slabších, dost dobrých a několik geniálních. (22.01.2023)

Tohle je typ Itóovského příběhu, který mě nějak zásadně nebaví.. Je to zbytečně dlouhé, plné protivných charakterů, vizuálně ne příliš poutavé. (22.01.2023)

Kratší povídky sedí Itóvi více. Tunel má tísnivě pochmurnou atmosféru a zmrzlinář je ze začátku krásně znepokojivý a pak úderně bizarní.. (22.01.2023)

Balónky jsou jedna z Itóových nejpopulárnějších povídek, navzdory tomu (nebo možná právě proto), že stojí na naprosto absurdním a jaksi neorganickém konceptu, který by čistě papírově neměl fungovat a přesto funguje. (22.01.2023)

Spratek s hřebíkama, jako vždy, odhaluje spíše temnohumornou stránku Junjiho Itá.. Druhou povídku se snovým Já snažícím se protlačit do reality jsem neznal a hodně příjemně mě překvapila.. Tohle je ten bodyhoror ve kterém je Itó nejsilnější. (22.01.2023)

První povídka je lehce nezáživné mysteriózní dobrodrůžo. Druhá je klasické japonské klišé, které sice funguje, ale člověku namísto napětí vrtá hlavou jestli to dřív nakreslil Itó, nebo natočil Sono (Ekusute 2007). (22.01.2023)

Oukej.. Týpek posedlý svou knihovnou je z ranku těch hodně slabších itóovek, ale první, plesnivá povídka parádně brnká na strunu hnusu a odporu.. navíc je černobílá (což je formát který by tvůrci tohodle seriálu měli využívat častěji). (22.01.2023)

Tentokrát jen jedna povídka, ale natolik kvalitní, že člověk nemá pocit, že by se to táhlo nebo to bylo nějak otravné (jako první díl). Vlastně je to, na Junjiho poměry, nezvykle sofistikovaný příběh o svědomí a výčitkách.. (22.01.2023)

Parádní díl složený ze dvou povídek které mám dost rád. Vrstvy ukazují jak Itó dokáže vymyslet totální bodyhororovou absurditu a podat to tak aby to bylo stále funkční. Je to znepokojivé, má to náznak vlastní mytologie, není to nechtěně směšné (ikdyž stopy humoru v tom jsou)... Vyplavenina je zase extrémně jednoduchá a přímočará a díky tomu ve své bizarnosti úderná.. (23.01.2023)

Tomie je podle mě jeden z vůbec nejslabších (a obecně nejpřeceňovanějších) dlouhodobých projektů Junjiho Ita. A tenhle díl je vzorek té průměrnosti. (25.01.2023)

První labyrint je povídka dobrá, ale mnohem lépe fungující jako komiks. Druhá povídka o bytostném, nutkavém sadismu je fakt krutá, z jistého úhlu pohledu děsivější než sebebizarnější bodyhoror. ( Tady je zajímavé, že je kresba lehce odlišná od zbytku série, jde totiž o příběh z Itóova raného období, kdy měl jiný rukopis.) (25.01.2023)

Duchařiny mě nebaví a bezhlavé sochy jsou takové jakési křečovité.. Zatím možná (vedle E01) nejslabší díl série. (27.01.2023)

Oukej, finiš série není sice úžasnej, ale docela do pohody.. Wispering Woman stojí na zajímavé premise s nepřekvapivým závěrem. A v další eskapádě pošahaného hřebíkožvýkavce Soichiho se Ito s černým humorem vrací ke své fascinaci kočkama (kdo zná jeho Cat Diary, ten ví..). (28.01.2023)