Recenzie (2)
Někdy, jak napsal jeden italský básník-režisér, je „zapotřebí být šílení, abychom byli jasní“ (Pasolini, Gramsciho popel), a v tomto zatmění, jdoucím ruku v ruce s jasností, nám příšeří a světliny rozehrávají černobílost filmu, jehož suverénní estetika osvobozuje člověka z nokturna diktatury politické i logocentrické. Ve světě, kde je řeč konečně odhalena jako sporadická absurdita, vrhající bezmocný úšklebek na volnost proudění dobrovolně afatického filmu, personifikovaného bezcílným pohybem hrdinky, se divák neubrání lítosti nad tím, že od úvodu cíleně víme, že sledujeme pouze konstrukt, jenž nám připomíná, že pád Franca byl v době natáčení snímku jen snem, do něhož jsme se propadli, a pád naší zbylé konvenční buržoazní reality je dnes také stále ještě v nedohlednu. Film neredukovatelný na své příbuzné, jimž je roven: surrealistické odhalování nápadných nepůvabů buržoazie a přízraků sovbody á la Buñuel, absurdita ztracené komunikace á la Beckett, „zatmělé“ putování existenciální pustinou á la Antonioni, v neposlední řadě místy předzvěst pythonovského surrealistického skečového humoru. ()
Černobílý film ostře kontrastní se dvěma barevnými vložkami (hráči karet a prodej textilu). Mysteriózní a fantaskní ano, drama nepatrně, horor nikoliv. Jen fantazijní konstrukt takžka beze slov. ()