Obchodík hrôzy

23. zářijového dne, prvního roku jednoho nepříliš vzdáleného desetiletí se lidstvo ocitlo tváří tvář smrtelné hrozbě své existence............. Hudba - Alan Menkel a že je to dobrá hudba, mě se moc líbila. A to už je co říci, protože já se zasekl někde mezi Cradle of Filth a skupinou Vader. A jak rád jsem si u filmu podupával nohou. CITÁT - Co je to za podivnou rostlinu ?............ Romantický, hudební hororový snímek o jedné lásce na pokraji zkázy....tedy alespoň ohrožení jedné čtvrti....nebo spíš jednoho malého krámku. ZAJÍMAVOST - Při jedné písni okolo 30 minuty je vidět na střeše neonový nápis CHOOZ u kterého blikají písmena O a Z. Připomínka, že režisérem snímku je Frank Oz. ..........a tento hrůzostrašný nepřítel se objevil na tom nejnečekanějším místě............ Píseň o zubaři je skvělá, úplně mi trnuly zuby. CITÁT - Řekněte ÁÁÁáááá........... Až do teď celkem veselá hudební komedie začíná nabírat svou hororovou stránku. Sadomasochistickou scénu ve které exeluje Bill Murray si prostě nenechte ujít. CITÁT - Pošuk blbej............ Povedené, pěkné. (26.03.2012)

Kdyby se stejnou vervou tlačilo na pilu i ve druhé půlce, mohli jsme mít obří kult. Švihlá přehlídka švihlých charakterů a chytlavých muzikálových vsuvek. Píši jako člověk, který nad většinou muzikálů ohrnuje nos, ale u Oze to nepřekvapivě funguje. A jsem rád, že Steve Martin může mít taky dobrou roli a být sympatický, protože doposud jsem ho vnímal jen jako poskokak Aleca Baldwina v tupých filmech ze Student Agency. Není to sice tak kvalitní nálož jako třeba Ghostbusters, ale kouzlo a švih krámek hrůz má. Převážně díky černošské kytce. (17.06.2012)

muzikály opravdu nemusím a navíc ještě tento styl už vůbec - prostě jsem čekal trošku něco jiného. Vzpoměl jsem si, že jsem kdysi viděl i originál, který byl zajímavý i nápaditý, ale nechytlo mě to taky - možná to mělo málo šťávy. Naopak tento remake ji měl na můj vkus až až. Když už bych musel, tak asi bych měl víc síly se koukat na původní verzi bez písniček. Pro mě slabší 2 hvězdy. [ PŘÍBĚH: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (27.05.2012)

Muzikál z roku raz dva (nebuď drzá, jo? Je to o rok mladší než já..), který vás potěší naivními, ale příjemnými songy, kde jde přímo cítit, že si protagonisté dělají legraci sami ze sebe, v čele s šíleným sadistou- zubařem Stevem Martinem. Asi nejvíc se mi líbila ta část, kde dostal prostor pro vyprávění svého životního příběhu a kdy mu do ordinace dobrovolně naklusal nadšený masochista Bill Murray. (28.07.2014)

„This is between me and the vegetable.“ S vysokou pravděpodobností nejlepší adaptace divadelního muzikál, který byl adaptací kultovního béčkového filmu. A zcela určitě nejlepší film se zpívající masožravou kytkou. Ještě blíže než ke Cormanovu úletu má Ozův film k Rocky Horror Picture Show, jiné rockové šílenosti těžící z estetiky amerických sci-fi a katastrofických filmů z 50. let (Ashmanovým dalším inspiračním zdrojem byly očividně monstr horory a životní styl poválečné Ameriky). Narativ Malého krámku hrůz, mísící faustovský motiv s kritikou (maso)žravého kapitalismu (dovedenou do důsledků v režisérském sestřihu s hodně temným koncem), je ovšem mnohem konzistentnější a styl filmu promyšlenější v tom, jak zrazuje formální i tematické konvence hollywoodských muzikálů. Písně nepředstavují útěk do jiného světa (a pokud ano, jde o zpotvořenou variaci na „american way of life“ dle reklamního katalogu). Naopak ironicky pojmenovávají, čím a v čem hrdinové žijí. Mizanscéně vládne chudoba, ošklivost, špína. Není postavy, která by nebyla cvok, sadista, masochista, looser nebo všechno uvedené dohromady. Díky campovému přehrávání a veselým melodiím je ale tohle převrácení hodnot (potěcha z bolesti, smrt s úsměvem) úchylné milým, nikoli zvrhlým způsobem, takže se nám nakonec paradoxně dostává stejné divácké satisfakce jako z rozšafnějších muzikálů klasického střihu. Zásluhou upřímných textů, promyšleně komponovaných záběrů (bez přemíry střihů) a skvělé gradace scén ve filmu fungují i složitější emoce než smích a znechucení. Stejně jako RHPS, ani Ozův film nelze díky spoustě drobných vtípků vyčerpat napoprvé. Můžete si například všímat toho, jak mění barva šatů trojčlenného chóru, který doprovází vyprávění, v závislosti na atmosféře a obsahu scény (fialová pro smrt, zelená ke zdůraznění sci-fi prvků…). Nejpádnějším argumentem k opakovanému zhlédnutí pro mne každopádně zůstane životní kreace Steva Martina jako sadisty bez příčiny, zato s vrtačkou, motorkou a parodií Elvise na hlavě. 90% (28.05.2017)