Kto to tam spieva

Skvělá road movie na srbský způsob aneb co vše se může stát na cestě rozhrkaným autobusem z jedné srbské vesnice do hlavního města Bělehradu. Výborné postupné vykreslení rozmanitých charakterů cestujících doplněných podmanivou heligonkovou odrhovačkou, která rámuje celý snímek. Takže stačí sehnat 200 dinárů na jízdenku a můžete se vydat taky na cestu... (29.05.2012)

Roztomilá komedie z prostředí jugoslávského venkova v době těsně před počátkem druhé světové války. Příběh se točí okolo cestujících autobusu do Bělehradu a je vystavěn především na výborně zahraných postavách. Ty představují nejrůznější charakterové typy a stereotypy Jugoslávie své doby a najdeme mezi nimi například dvojici cikánských zpěváků, mladou manželskou dvojici, hrdého otce se synem v armádě, arogantního sběratele lidových pořekadel nebo kněze. Jednotlivé scény poté stojí na kladení postav cestujících do nejrůznějších komických situací a jejich specifických reakcí na ně. Jako intermezza mezi jednotlivými částmi filmu slouží specifický zpěv cikánských zpěváků. (02.01.2008)

K tomuto filmu mne navedl tchán, který se jednoho dne rozpomínal na postarší jugoslávské filmy, a jeden z nich, který vychvaloval do nebes, byl i tento. S Jugoslávskou tvorbou jsem doposud neměl žádnou zkušenost, tak jsem k filmu přistupoval velmi obezřetně, nicméně nutno přiznat, že veškeré mé obavy byly liché. Starý autobus a panoptikum různorodých postav v kontrastu k prostředí těsně před druhou světovou válkou. I když si chvilkama divák říká, že víc už toho přece být nemůže, stejně autoři vymyslí další bejkárnu. Asi nejvíc jsem se řehtal u scény, když si mladí manželé odskočili do lesa plnit manželské povinnosti, a zbytek účastníků zájezdu je po sleduje poschovávaných za stromy. Když jsou šmíráci prozrazení, tak ještě mladým manželům vynadají z nestydatosti. I přes smutný konec bych tuto skvělou komedii určitě doporučil jako hlavní program do všech těch moderních StudentAgency, aby si lidé vážili toho co mají :) (14.11.2012)

Jakmile cikáni dohráli svoji poslední písničku a skončily titulky, úplně jsem se zamiloval do jugoslávské kinematografie. Moje první seznámení s kinematografií této země tedy dopadlo skvěle. Naprosto jsem žasnul jak může příběh, který se odehrává pouze v autobuse, být tak strašně zajímavý. Je to především naprosto geniálnímy typy charakterů. Žádné umělé postavy, ale dokonalé úkazky typů běžných lidí. Připomínalo mi to i Menzelovskou poetiku filmů jako třeba vesnička. Miluju typickou poetickou českou kinematografii a jelikož ta jugoslávská je v mnoha věcech hodně podobná je jasné, že miluju i ji. Rozmýšlel jsem se mezi 4 a 5, ale i za ten krásný humor musím dát 5. (26.10.2006)

Rok 1941, autobus do Bělehradu a jeho bizarní osazenstvo. Škála nejrůznějších lidských typu ve stísněném prostoru (hojně využívaný trik k odhalení skutečné osobnosti postav – viz. Kalamita Věry Chytilové), neustále vzrůstající nervozita kopíruje zjitřenou válečnou atmosféru, závěrečný výbuch násilí a nesnášenlivosti uvnitř autobusu pouhou projekcí začátku náletů venku. Metoda humorného podání vážného tématu (smích skrz slzy) – velmi typické pro jugoslávský film. Humor blízký ztřeštěnosti Woody Allena („Autobus staví jen ve stanici. Další je 200 m daleko. Musíte tam doběhnout.“) (15.11.2005)