Réžia:
Rogério SganzerlaScenár:
Rogério SganzerlaHudba:
Rogério SganzerlaHrajú:
Helena Ignez, Paulo Villaça, Sônia Braga, Maurice Capovila, Carlos Reichenbach, Neville de Almeida, Ítala NandiObsahy(1)
Režisér Rogerio Sganzerla zvolil pro svoji celovečerní prvotinu námět dle skutečné události, kterou byla kriminální činnost nechvalně známého brazilského zločince přezdívaného „bandita s červeným světlem" (jak zní volně přeložen originální název filmu), protože okrádal a zabíjel své oběti za svitu červené lucerny. Jedná se o jeden z klasických filmů brazilského hnutí cinema marginal z přelomu 60. a 70. let a stejně jako celý tento proud staví na osobité kombinaci komické nadsázky, černého humoru a společenské kritiky s podvratnou hrou s filmovými žánry. Fragmentovaný příběh dostal kolážovitou střihovou formu inspirovanou ranými filmy Jeana-Luca Godarda a dalších tvůrců tehdejší světové nezávislé kinematografie, která ve spojení s pop-artovou estetikou vytváří svérázné protiklady mezi námětem plným brutálního násilí a ironickým vyzněním filmu jako celku. (Dionysos)
(viac)Recenzie (1)
Jedinečná syntéza vysokého a nízkého, nihilistický, satirický a vůči všemu a všem ironický, jeden ze zakládajících filmů tzv. cinema marginal, ryze brazilské kategorie filmů na pomezí (cílené) pokleslosti a undergroundu. Stejně tak tento film, který je především anarchistickou burleskou, volnomyšlenkářsky a bez zábran si hrající s formou i s obsahem, kterému není nic svaté, situující se zároveň na hraně popa-artu i avantgardy. Vysmívá se (stejně jako celé "hnutí" cinema marginal) levicovému intelektualismu a snobismu legendárního cinema novo, stejně jako policii, zločincům, teroru gerilovému i armádnímu či důstojnictvu, což jen ukazuje, že tento film není na rozdíl od svých západních ryze komerčních protějšků samoúčelnou žánrovkou, ale že se svým neukázněným nihilismem se jedná o autentickou výpověď 21letého režiséra o stavu jeho země - vždyť od r. 1964 vládla zemi vojenská junta a ke konci 60. let se země pomalu ale jistě ocitala ve víru politického násilí státního i gerilového teroru. Ale co na sebe strhává především pozornost, je forma, která svým úmyslně (ale promyšleně) chaotickým kombinováním dvou hlavních příběhových linek, střihovou smrští spojující nejrůznější zdroje vizuální i zvukové (fikční příběh, útržky z dobových filmů, hudbu od klasiky po soudobý pop, falešné televizní pořady atd. atd.) a komediálním zabarvením vytváří z filmu, zvláště pro našince, jedinečný, i když samozřejmě vysoce subjektivní, pramen pro nahlédnutí brazilské reality té doby. Právě neobvyklá kombinace obrazu a zvuku filmu dodává nový rozměr a hlavně nové významy, většinou cynického a vtipného rázu. /// Film je skutečně - přes svou ironii i sebeironii - chytrou výpovědí o tehdejší společenské situaci - obávaný bandita, který se po celý film ptá "Kdo jsem?", je nakonec ukázán jako bezmocný, nejistý a nedůležitý člověk-symptom společnosti, která si na něj jako na projekční plátno promítá své vlastní strachy (komunisté v něm vidí "člověka z nejvyššího stadia kapitalismu", zatímco pravičáci zločince a teroristu, jenž bohatým bere a chudým dává), přičemž závěr ukazuje, kterak všemocný bandita je pouhou dočasnou aférou v době propadnutí země do víru zbytečného násilí v mnohem větším měřítku. ()