Dva roky prázdnin

Dám průměr, páč jako malej kluk jsem to hltal jako malej Jarda a vůbec mi nevadil totálně, brutálně, zpatlanej dabing. To bych hodnotil nejlépe. Dnes, když jsem to po roce co mě to leželo v polici viděl tak mě zklamalo a dal bych jednu hvězdu, totální propadák. Takže sumasumárum je to průměr. V dnešní době těžko hodnotit. Lidé co to neviděli to po 5 minutách vypnou a řeknou, že to je sračka. Lidé co na tom vyrůstali, protože jim to komunisti pouštěli po troškách v Magionu nebo Veze to milovali a milovat budou třeba už jen z nostalgie. Ať si z toho každý vybere co chce. (15.06.2010)

Konečně jsem se odhodlala podívat se na tento dobrodružný seriál ze svého mládí, od jehož sledování mne kdysi odradil zde několikrát zmiňovaný špatný dabing. Teď jsem jej utlumila a podložila titulky a během dvou večerů si jej promítla. Byly to příjemné večery hlavně díky krásné průvodní melodii, která prostupuje celým příběhem a dokresluje jeho podmanivou atmosféru. Verneovy romány milovala kdysi celá moje generace, stejně jako já tento seriál. Robinzonáda několika chlapců, kterým se prázdninový výlet plachetnicí poněkud protáhl díky bouři a ztroskotání na neznámém ostrově a přinutil je, postarat se o sebe v divočině, to je velmi lákavé téma pro všechny snílky i dobrodružné povahy. Kdo by nechtěl pociťovat vítr ve vlasech a poslouchat šplouchání mořských vln při sledování modrého nebe nad hlavou a nekonečného oceánu kolem. Kamarádské vztahy i vzájemné rozmíšky, které dramatické soužití trosečníků doprovázejí jsou přesvědčivé, stejně jako život na opuštěném ostrově, který se díky zásobám z poškozené plachetnice, stává uvěřitelným. Myslím, že i dnes by chtěl mnohý kluk či holka prožít napínavé prázdninové dobrodružství jako Gordon, Brian, Doniphan, Baxter či Wilcox, ale pak se zase v klidu vrátit ke svému počítači do civilizace. Seriál skončil, sny zůstaly. (19.06.2016)

Poprvé jsem sledoval tento seriál když mě bylo cca 10let. To, co jsem prožíval při sledování každého dílu se nedá absolutně vůbec popsat. Seriál zcela ovládl mé sny a touhy. Každou neděli jsem jako špunt zcela nekompromisně zabral prostor před televizí a rodičům bylo jasný, že kdyby mě měli za mé " školní zločiny" zakázat byť jen jediný díl tohoto skvostu, znamenalo by to navždy umrtvit moje srdce. Zcela určitě moje nevětší doživotní seriálová láska. A co jsem dělal mezi nedělí a nedělí ? Měl jsem zavřené očíčka a to i ve škole a snil jsem o tom jak kormidluji loď na širým moři a jak zdolávám s klukama tíhu osudu na ostrově plném nebezpečí. Seriál skončil, ale sny zůstaly. Pak přišli vánoce a já rozbalil první dárek byla to knížka a na ní stalo Jules Verne - Dva roky prázdnin, ten den zazněl Žižkovem asi největší křik štěstí v historii. Další dárky už mě vůbec nezajímaly. Třísknul jsem sebou do postele a 28.12. žižkovskej prcek triumfálně oznámil - Mám přečteno ! Uběhlo mnoho let a já poprvé stanul za kormidlem lodičky z napnutými plachtami, ucítil ve tváři první poryv, který nakopnul plachetnici k větší rychlosti, uslyšel vlny šplouchající o loď a měl svého prvního skutečného mořského kapitána, který mě položil otázku " Tak co Pavle, co se ti teď honí v hlavě? " a já odpověděl "Jak jsem jako dítě sledoval seriál Dva roky prázdnin." Tak tedy vzhůru na palubu, dálky čekají a Vám pane Verne děkuji, že jste mě pozval do svého světa plného dobrodružství a udělal ze mě největšího snílka na světě. (14.03.2008)

Převod syžetově i kompozičně průzračných Verneových próz do filmové podoby se zdá být snadnou záležitostí. Je to však zdání, které je současně fatamorgánou svůdně vnějškového pohledu. Dnes již nepřehledná filmografie rozsáhlého Verneova díla je však ve své až lehce většinové části svědectvím pravého opaku. Snaha o doslovnou deskripci právě tak jako úsilí o křečovitou modernizaci či posluchačsky nebo divácky vděčná "vylepšení" jakoby již nemoderních látek a nostalgizujících témat končí až příliš často v křečích povrchnosti a neumětelství. Dětský divák je schůdný jen pro některé tvůrce; jiní, neméně početní, se ho naopak - často oprávněně - obávají. Je totiž divákem věcně a spontánně bezprostředním, nezřídka krutým a nemilosrdným. Vedle moderních českých verneovek druhé poloviny minulého století (NA KOMETĚ, OCELOVÉ MĚSTO) se však čas od času podaří i zde látku poeticky a romanticky dětskou dostat v nezkreslené podobě s úspěchem na pomyslné stříbrné plátno. Koprodukční seriál hned čtyř národních kinematografií-televizí ústrojnými a až překvapivě úspěšnými zásahy do verneovského příběhu dociluje potřebného napětí, nezbytné přesvědčivosti a strhujícího, opravdu napínavého účinku. Účinku, který nepůsobí jen na děti, ale i na velmi podstatnou část dospělé, kdysi rovněž bez rozdílu dětské populace obou pohlaví. Po třiceti letech přes mizernou editorskou "nosičskou" práci FILMÁKU dostává možnost přesvědčit se o nadčasovosti tohoto koprodukčního, ale svou podstatou jasně francouzského počinu s průrazným pohledem do anglosaské identity (srovnatelné zhruba s česko-německým vztahem) další část divácké veřejnosti, které kdysi její vysílání ušlo nebo se vytratilo z paměti nebo která mezitím stačila vyrůst. Jisté je jedno: ani jedna, ani druhá část vděčných diváků nebude v ničem oslyšena. (07.08.2009)

Pro mě to bylo dobrodružství, které si pouštím dodnes, kde cítím dech moře, šplouchání vln a modré nebe. Vlastně takové pěkné odreagování od všedních starostí. A váže se k tomu malá vzpomínka. Na konci naší ulice žil starý námořník, jménem Michal, který možná proplul všechny vody oceánů. Měl vypravěčský talent a já byl vděčným posluchačem. Ještě dnes si pamatuji, jeho příběhy, které se někde odehrály pod souhvězdím Jižního kříže nebo u Hornova mysu. Škoda jen, že sny s tímto seriálem a starým Michalem odešly kamsi do ztracena spolu s dětskými léty. (11.02.2020)