Réžia:
Kirill SerebrennikovScenár:
Kirill SerebrennikovKamera:
Vladislav OpeljancHrajú:
Jurij Kolokolnikov, Julija Pěresild, Čulpan Chamatova, Jurij Borisov, Semjon Serzin, Alexandra Revenko, Alexandr Iljin ml., Timofej Tribuncev (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Halucinačné blúdenie po postsovietskom Rusku. V meste zasiahnutom chrípkovou epidémiou zápasí rodina Petrovovcov s ďalším dňom v krajine, kde minulosť nikdy nie je minulosťou a súčasnosť je presiaknutá chlastom. Mrazivý horúčkovitý sen o násilí a nehe, v ktorom sa veci pod nánosom obyčajnosti menia na celkom neobyčajné. Podľa rovnomenného románu Alexeja Saľnikova. (Film Europe)
(viac)Recenzie (23)
Ruský mindfuck snímok, ktoré základnou pridanou hodnotou je fakt, že vám ukáže miestami apokalyptické zmýšľanie bežných ľudí v tejto krajine. V zásade to bol ukážkový film, ktorý ja nemusím a len sa mi potvrdilo, že Rusáci nevedia spraviť ani poriadny film - česť Serebrennikovi. Snaha bola. Postavy nesympatické, dejovo kostrbaté a emočne prázdne. Za mňa ozaj podpriemerný snímok a nemá to nič s politikou. 40 % ()
O společnosti, v níž lidé po generace žijí jako od sebe odtržení jedinci, jsou k sobě sváděni nahodilostí a vnějšími okolnostmi namísto osobité vnitřní přitažlivosti. Změněný stav vědomí, způsobený jen zdánlivě chřipkou nebo desítky let prošlým acylpyrinem, ve skutečnosti zoufalstvím ze systémem podporované samoty a ponechanosti, ztracenosti, je přežívající tvůrčí vůlí k životu, nenapravitelně zmrzačenému, uvolňující bolest v podobě představ agrese a destrukce. Nikde není záblesk soucitu, přátelství, spojenectví, důvěry, není pro to živná půda, a není kudy by si to kdo mohl připustit. Nejvýznamnější ruské svátky, oslavy Nového roku, v nichž se odvíjí děj filmu, utvrzují zúčastněné v tom, že jiné to být ani nemůže, že v separaci, vnitřní vyprázdněnosti, mechanickém hraní rolí, ať už lhostejném nebo angažovaném, v bezvědomí, se na věčné časy žilo a bude žít. Všechno je vnitřně bezvýznamné teď jako před třiceti lety a dřív – otec synovi vypráví vzpomínku na Sněhurku, která měla studené ruce, jako by byla opravdová. Prolínání reality a představ je organické a jemné, v tom mi připadal trefný postřeh rusisty Tomáše Glance, který přirovnal Serebrennikova k Tarantinovi. Film jsem viděla v rámci cyklu Východní přísliby v pražském Edisonu v únoru 2022. ()
Jeden z nejlepších soudobých ruských filmů s ohromnou vypovídající hodnotou. Vyzdvihuji zejména subtilní asociace a pohrávání si s - na první pohled marginálními - detaily. ()