J.Lajner

Pavoučí béčkový horor v moderním provedení, včetně prezentace multikulturní svoloče, jakou současná Francie nabízí. Po vzoru Smrtonosné pasti (1988) a španělské zombie řezničiny Rec 2 (2009), tu máme jednu velkou uzavřenou budovu a v ní vražedné osminohé nájemníky, kteří chtějí do všech těch lidských zlodějů, násilníků a feťáků naklást svá drahocenná vajíčka. Ani jedna z hlavních postav není sympatická, byť se nás režisér Sébastien Vaniček snaží přesvědčit, že i smažky a notoričtí kleptomani můžou mít rovný charakter. Všudypřítomní „pepíci“ jsou ovšem kouzelně slizcí a člověk se při sledování filmu pořád nervózně rozhlíží po obýváku se srolovaným časákem v ruce. Pavouci lezou z ventilace, odpadu, klimošky, kudrnatého květáku černošské domovnice a dokonce i ze psí zdechliny. Neúnavní tkalci dělají z obří špinavé bytovky jeden velký kokon a divák by si prakticky neměl nač ztěžovat, nebýt kretenismu prakticky všech postav. Fakt, že film míří v poslední třetině k branám čistokrevné sci-fi/fantasy mi nevadí, ale nesčetné logické lapsy dokáží docela otravovat. Vrcholem je asi chování policie, která celý bytový komplex uzavře a potom dělá jednu podivnou botu za druhou. Když šéfovi policie položí jedna z postav několik rozumných otázek, odpoví ji slovy: „Máme své postupy“. Bravo! Tím se vše vysvětlilo. Pro všechny arachnofobiky ovšem půjde o psychickou očistu a běžný divák si zase užije pořádnou porci napětí, jelikož úzké chodby a vynalézavé úhly kameramana Alexandre Jamina, umějí navodit vskutku nepříjemné klaustrofobické pocity. Do toho připočtěme bleskovou rychlost osminohých sprinterů a máme tu horkého kandidáta na samovolné zvyšování krevního tlaku. Slušná zábava na jedno zhlédnutí.

Novodobou klasikou se Skrytá hrozba samozřejmě nikdy nestane, ale to nevadí. Nejhorší ranou pro každý film je koncentrovaná nuda. Takové nebezpečí však zrovna tady opravdu nehrozí. Komplexní propracovaností a specifickou atmosférou sice Skrytá hrozba nemůže konkurovat ani jednomu dílu z původní trilogie, ale rozhodně nedělá značce „Star Wars" ostudu a nabízí to, co umí dělat Lucas nejlépe. Oslňovat fantazií, okázalou vizuální složkou, hravostí a zábavou. Darth Maul je tím nejlepším padouchem celého universa, jemuž může konkurovat jedině Darth Vader. A ano, bitva se světelnými meči je suverénně tou nejpovedenější a vlastně i nejpřekvapivější, protože dokázala tvrdost nahradit živelnou atletikou a elegancí. Skrytá hrozba představuje světlo a pestrost. Teprve dalším dvěma prequelům bylo souzeno utápět se v temnotě a neodvratné tragédii. Ze Skryté hrozby vyzařuje především naděje a to je možná její nejsilnější devíza. Více

Takové to moje tajné osobní potěšení. Guilty pleasure, dá se říct. Ten film je totálně tupý, místy dokonce úsměvný. Už ten úvod, kde se divákovi musí zrekapitulovat celý děj předchozího dílu a vysvětlit, že Whistler jako zázrakem přežil. Protože proč si dávat práci a ukazovat to v ději, když to jde okecat během dvaceti vteřin, že? Ono celkově mi ta násilně vložená linka okolo záchrany Whistlera přijde pitomá a je tu jen pro to, aby si Criss Cristofferson mohl zopáknout svou roli a vyzvednout šek. Za to sympatickou N'Bushe Wright, která v předchozím díle hrála lékařku Karen, ze scénáře vyškrtnuli úplně. Proč? Protože Bladeovi nyní tvrdne úd z upírky, kterou hraje Leonor Varela a tak má Karen zkrátka smolíka. V příběhu se uzavírají samá nepravděpodobná spojenectví, každou chvilku tu někdo někoho podělá a celkově tu logika opravdu nemá co dělat. Scénář je bez debat totální úlet, jenže! I kdybych měl tisíc výhrad, film točil Guillermo del Toro a ten je kurva dobrej. Výborný režisér co točí béčkové filmy (občas). Krví se tu nešetří, což je fajn. Akce je super, má šťávu a některé souboje tělo na tělo vypadají dobře i dnes, tedy v době, kdy směr určuje John Wick a jemu podobní. Ve filmu se neustále střídají perfektně nasnímané lokace. Honička v ulicích, akce v nočním klubu, stoky a značně přepálené finále v upířím sídle, kde už opravdu stačí vypnout mozek a nechat se bavit. Po řemeslné stránce tomu vskutku nelze nic moc vytýkat, nehledě na děsivý vzhled nové upírské rasy. Potěší i solidní atmosféra, kterou umocňuje především fakt, že se valná většina děje odehrává v noci. Navíc tu hraje Vašut, Roden, Kocour, Daryl Dixon... ehm tedy Danny John-Jules a Norman Redus. No a jako bonus se skoro vše točilo v naší matičce Praze, což taky potěší. Ideální odpočinkový biják.

Komentář fuxofta, jest tím nejlepším doporučením jaké můžete dostat.

Za to geniální, leč prasácky useknuté kytarové sólo strhávám automaticky jednu hvězdu.

Až pohádkový úspěch v Americe, jaký romanticky laděný snímek Krokodýl Dundee s Paulem Hoganem ukořistil, byl stejně nepravděpodobný, jako úspěch ústředního hrdiny Micka Dundeeho v ulicích New Yorku. Užité základy výrazových prostředků, s nimiž film pracuje, tu byly již ve třicátých letech minulého století. Všechny ty archetypální vzorce postavené na kontrastu, postupném sbližování dvou hlavních postav a přítomnosti nafoukaného snoubence, který zastupuje klasický šrapnel uprostřed milostného trojúhelníku, existovaly dávno před tím, než sympatický zálesák s černým kloboukem na hlavě vstoupil na stříbrné plátno. Za důvodem, proč Krokodýl Dundee funguje, stojí především nekonvenční způsob, jakým snímek kadenci romantických stereotypů spojuje dohromady, díky čemuž si uchovává stálou jiskru a jakousi čistotu neméně podobnou krásám australské buše z úvodních pasáží. Avšak toto konstatování je do značné míry poplatné věku a době, v jaké jste film měli možnost poprvé spatřit. Na některých klišé, užitém humoru a komických scénkách příznačných pro druhou polovinu snímku je zřetelně vidět, jak moc film zestárl. Opravdu si nemyslím, že by generaci dnešních mladých diváků mohl Krokodýl Dundee něčím zaujmout. Mick Dundee je zkrátka fosilie, stejně jako tento film. Je to špatně? Vůbec ne. Záleží na tom, jak často dáváte přednost návštěvám muzeí. Právě tam se přeci obvykle ukrývají drahocenné artefakty. Více.

"Argento na LSD". Kromě solidní atmošky a syrové brutality si z filmu už moc nepamatuji. Celkově vzato to byl mimořádně podivný zážitek, okořeněný debilním scénářem a debilními postavami, které se však pohybují atraktivním (to jest strašidelném) prostředí.

„V okamžiku, kdy do kinematografie vstoupil zvuk, byla její pravá podstata zrazena.“ Melancholický, možná až romantický pohled Denise Villeneuva na úsvit rozpohybovaných obrázků zavání skrytou tužbou. Kanadský filmař si dobře uvědomuje, že mu žádné studio dvě stě milionů na zhotovení němého filmu nedá, a tak dělá „alespoň“ tohle. Mé maličkosti to úplně stačí a podotýkám, že audiovizuální obžerství dosahuje ve druhé části Duny až absurdních výšin, které mou pozornost občas odváděly od hlavní dějové linky. Opulentní, dechberoucí, s perfektně vygradovaným závěrem a charismatickým hrdinou v popředí. Výtky? Kosmická gilda hraje třetí housle, Jamisova minulost zůstává zapovězena a červíci jsou tak trochu degradováni do podoby sci-fi autobusů pro náročné pasažéry. Vše podstatné už zaznělo v hlavní recenzi. Závěrem jen tolik. Je trochu škoda, že někteří fandové mají tendenci pomalu každou filmovou novinku nějakým způsobem naroubovat na aktuální tok dějin a hledat problémy tam, kde nejsou. Pokud nejde o specifický dokument či cílenou satiru se zřetelným podtextem, pak to mám já osobně přesně naopak. U takového sci-fi diamantu, jakým Duna bezesporu je dokážu na tři hodiny zapomenout na veškeré bolesti světa a společenskopolitické třenice.

Někdo vnímá Crash jako divnou komedii, jiný se u něj nebetyčně nudí a pro celou řadu dalších diváků jde o choré dílo úchylného filmaře. Zkuste před někým nadhodit zápletku filmu. Uvidíte buď ironicky pozdvižené obočí nebo znechucený úšklebek. Je těžké Crash vzít a zasadit jej do pestré mozaiky režisérovy kariéry. Nenese stopy primitivního násilí, jež určovalo významný rys režisérových hororových prvotin. Nemá v sobě nádech sci-fi tématiky podtržený tělesným rozkladem. Nemůžeme jej zařadit ani mezi vyzrálá dramata, jaká Cronenberg začal točit s nástupem nového tisíciletí. Asi jde opravdu o černou ovci režisérovy filmařské práce. Je tam destrukce kovu i masa, pokroucené končetiny a Cronenbergova klinická režie vyšperkovaná temným chladem Suschitzkyho nástroje, ale přesto je Crash něčím jiný. Ty záměrně ploché herecké výkony, kovové zvuky strun, tma, zdemolované vozy a dusivé erotično, dodávají filmu stálý pocit vznášejícího se oparu nebezpečí. Ledově netečnou strukturou filmu Cronenberg divákovi brání, aby se s postavami ztotožnil tak, jak tomu bývá u mainstreamové produkce. Sledování nepřináší vzrušení ze zprostředkování filmového sexu ani napětí při pohledu na rychlá auta. Z diváka se spíše stává nespokojený voyeur, který pociťuje jisté nepohodlí z toho, co je nucen sledovat.

Seriál Fallout není výborný kvůli nádhernému vizuálnímu kabátku a slušně zpracované akci (když už na ní dojde). Není to ani o tom vystihnutí jedinečné estetiky, jakou je slavná herní značka proslulá. Tahle televizní show funguje, protože její tvůrci jsou sami fanoušci videoher. Nolan, Wagner a Robertson-Dworet znají hry ze série Fallout. Hráli je nesčetněkrát a vědí, jak důležité je odvyprávět dobrý příběh. Namísto doslovného přepisu jedné konkrétní dějové linky si vytvořili příběh vlastní. Svou vlastní fanfikci vycházející z milovaného zdrojového materiálu. Fallout není bezchybné dílo, avšak přístup jeho tvůrců za bezchybný klidně označím. Ani těch několik výtek (častý prvek náhody, scenáristické zkratky) nedokáže nalomit mé vnitřní přesvědčení, které říká, že jsem konečně viděl povedenou herní adaptaci. A vás ostatní, hrou nepolíbené jedince, srdečně zvu, jelikož tenhle bizarní svět má a do budoucna ještě určitě bude mít, co říct.