Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Akčný
  • Dráma
  • Krimi
  • Horor

Recenzie (322)

plagát

O.J.: Made in America (2016) (seriál) 

Za svůj život jsem už zhlédl stovky dokumentů, ale tohle bezmála osmihodinové monstrum rozdělené do pěti samostatných částí, překonává naprosto vše. Nejlépe zpracovaný dokument jaký jsem doposud viděl! Nejde vůbec o téma jako takové, ale především o naprosto špičkovou dokumentaristickou práci režiséra Ezry Edelmana, který na kontroverzní osobu nedávno zesnulého O.J. Simpsona nahlíží ze všech myslitelných úhlů. V dokumentu vystupuje celá řada policistů, právníků, sportovců, rodinných přátel a reportérů jejichž názory jsou všelijaké, jen ne jednotné. Edelman nikomu nestraní, svou precizní hodinářskou práci zasazuje do několika časových pásem, aby divák doslova cítil ten raketový vzestup a následný pád do totálních sraček (společensko sociálních i osobních). Tohle není pouze dokument o jednom Afroameričanovi, který se ke svým kořenům nikdy nehlásil, žil mezi bílou smetánkou a nakonec brutálním způsobem zavraždil svou bílou manželku a mladého barmana. Ne. Tohle je nepřikrášlený portrét USA, kde je otázka rasizmu stále tou nejpalčivější ze všech. Hnusní kolonizátorští Američané. Ti, kteří stovky let zotročovali, bičovali, kastrovali a po stovkách vraždili cizokrajné etnikum, které si na „svůj“ kontinent přivezli v řetězech. Hnusní a zákeřní zástupci LAPD, kteří bez mrknutí oka umlátí černocha za překročení rychlosti. Debilní systém, jež osvobodí prodavačku, co to zezadu našije do dvanáctileté černošské dívky. A nakonec pomstychtivý Afroameričané, kteří osvobodí člověka obviněného z dvojnásobné vraždy, jen proto, aby si mohli od plic zařvat: „Teď už aspoň víte, jak chutná vaše vlastní medicína!“ Atlet, který se rodí jednou za sto let, herec, úspěšný businessman, komik, žárlivý násilník, podvodník, lhář a bezcitný vrah. Tím vším byl O.J. Simpson. Dokonalý produkt USA. Tohle je Simpsonův syrový a řádně šokující obraz, jež se na pozadí čtyř dekád neustále měnil, ale nikdy nedokázal zastřít, že za tou pěknou fasádou číhalo nebezpečné monstrum! Budete plakat, zažívat stavy zuřivosti i nevěřícný údiv nad lidským druhém. Zasloužený Oscar. PS: Citlivé dušičky upozorňuji speciálně na Part 4. Respektuji a chápu proč tam ty explicitní záběry musí být, ale umím si docela živě představit, že tohle zkrátka každý nevydýchá. PPS: Komentář uživatele Fiftis ignorujte, případně jej berte jako ukázkový příklad jedince jež přemýšlí prdelí a nikoliv mozkem.

plagát

Největší zločiny 20. století (2000) (seriál) 

Místy velmi zkratkovité, ale jako informační kaleidoskop lidského zla, funguje tahle série dokumentů spolehlivě.

plagát

Manson (1997) 

Takřka neznámí režisér Jim Van Bebber, který byl do té doby známý hlavně tvorbou videoklipů pro kanadskou industriální veličinu Skinny Puppy, přišel v roce 1997 s naprosto nekompromisním masakrem postaveným na reálném kriminálním případu z konce šedesátých let. Asi není třeba představovat manipulátora Charlese Mansona a jeho „povedenou“ rodinu nějak obšírněji. Ostatně, ten případ je notoricky známý a informací je plný internet (včetně autentických fotografií z místa činu). Nemám nic proti nevšedním experimentálním přístupům, kterým se někteří režiséři snaží mystifikovat své publikum, ale nejsem si jistý zdali je takové ohýbání reality vkusné zrovna v tomto konkrétním případě. Spíš ne. Film se tváří jako mix dokumentu a fiktivního filmu, přičemž hranice mezi fakty a výplody fantasie se chaoticky stírají. Problém je v tom, že režisér na mnoha místech záměrně překrucuje skutečnost, ale nemá potřebu své konání jakkoliv ospravedlnit nebo na to diváka alespoň upozornit. Dejme tomu. U smyšleného příběhu to nevadí. Vlastně to nevadí ani v souvislosti s nějakou lehkou historickou událostí, ale dělat si „prdel“ z bestiální, mnohonásobné vraždy, při níž mimochodem zemřela i žena v osmém měsíci těhotenství, mi přijde krajně nevkusné. Dobrá. Umění je zkrátka umění, a kinematografie - jak jistě souhlasíte - je jednou z nejsvobodnějších forem umění. Jenže ouha! Manson stojí za prd i po té umělecké stránce. Dementní střih, ploché herecké výkony a bláznivé obrazové filtry, ze kterých Vás za chvilku začne bolet kebule, to není umění, ale diletantství. I když nechám své puritánství za dveřmi, tak mi nezbývá konstatovat, že Bebber natočil obyčejný škvár. Šokující, ale pořád škvár, čímž se dostávám k jedinému pozitivu celého filmu. Na to, že jde o televizní produkci, mají zdejší gore efekty opravdu zničující účinky. V závěrečných deseti minutách dosahuje bestialita takové úrovně, že u citlivých jedinců může způsobovat samovolné zvracení. Zde se samozřejmě Bebber držel faktů zuby nehty, aby uspokojil svou touhu šokovat. Pokud Vám tohle stačí, pak nemusíte váhat, ale zdůrazňuji, že zrovna na tuhle černou skvrnu amerických dějin vzniklo daleko více kvalitnějších filmů, seriálů a dokumentů.

plagát

Skinny Puppy: Video Collection 1984-1992 (1996) 

Patrně nejlepší klip skupiny (Worlock) zde bohužel absentuje, ale zase tu máme obrazový doprovod ke skladbě Killing Game, což je jedna z mála skladeb s vyloženě „hitovým“ potenciálem.

plagát

Krokodíl zabijak (1989) 

Italská filmová tortura, toho nejtěžšího kalibru! Díky vynálezu zvanému satelit, německé televizní stanici RTL a shovívavosti mého dědy („hlavně o tom nemluv před rodiči, Járo“), jsem mohl zhruba v deseti letech zhlédnout oba dva díly této roztomile tupé zábavy na jedno použití. Každý díl sice točil jiný režisér, ale na tom ve výsledku opravdu nesejde. Obrovský krokouš, jehož nekonečný apetit a nepřirozené rozměry zajistil přísun radioaktivního odpadu (jak jinak), si to razí hustou džunglí či kalnou řekou a trhá na kusy vše, co mu přijde pod rypák: ženy, muže, staré, mladé, děcka, jeptišky, nebo rybáře. Zastavit jej nemůže nikdo jiný, než parta odhodlaných ekologů (jako fakt). Atrapa gumového krokodýla, kterého skrytý člen štábu patrně tahá na provázku je geniálně debilní, stejně jako tristní scénář, mizerná kamera, mimořádně idiotské chování postav a úsměvné herecké výkony. Italský skladatel Riz Ortolani zcela beze studu vykrádá legendární partituru Johna Williamse (Čelisti), scény na sebe mnohdy ani nenavazují a některé identické záběry můžeme dokonce nalézt v obou dvou filmech, což platí především pro finále. Ve druhém díle narve hlavní hrdina do tlamy krokodýla dynamit, načež se plaz krásně rozprskne po vodní hladině. Ovšem v tom prvním mu do huby vhodí nastartovaný lodní šroub z motorového člunu. Nejvtipnější ovšem je, že šroub způsobí úplně stejnou explozi. To víte. Oba filmy se točily naráz v Dominikánské republice aby se patřičně ušetřilo. Co z toho všeho vyplívá? Inu, pro milovníky braků, filmových rarit a beznadějných zastánců nostalgie jasná volba. No, a pro ostatní asi tolik. S partou přátel, načnutým sobotním večerem a zásobou kvalitního alkoholu určitě nešlápnete vedle, ale jinak si případnou projekci doporučuji důkladně rozmyslet. Subžánr takzvaných „Animal hororů“ nastartoval a zároveň dokonale vytěžil Steven Spielberg. Po Čelistech (1975) už se ale neobjevil žádný rovnocenný konkurent, přičemž jednotlivé filmy se od sebe odlišují pouze podobou úhlavního zabijáka: přerostlý krokodýl, gumové piraně, chlupatý grizzly, nasrané včely, nasraní mravenci atd. Na druhou stranu, co má být, že? Právě rozmanitost je na kinematografii nejlepší. Jako jednorázový nástroj pro vypuštění přebytečného stresu, je Krokodýl zabiják vlastně docela fajn, a to se počítá 😎

plagát

Atentát na kulturu (1977) (TV film) 

Netvrdím, že dnes žijeme v ráji. To ani omylem, ale tahle propagandistická sračka dává jasně na srozuměnou, že  předešlé dekády zapáchaly daleko intenzivnějším odérem. Pravé peklo má především lidskou podobu, což manipulativní pseudo dokument „Atentát na kulturu“ dokazuje každou vteřinou. Opravdová rarita, která má především nedocenitelnou výpovědní hodnotu. George Orwell v praxi, s nadsázkou řečeno. Autentická a zároveň děsivá příručka demonstrující pokřivené machinace státního aparátu, které z party mladých hudebníků udělaly veřejného nepřítele číslo 1. Objektivně asi nehodnotitelné, přesto nesmírně poučné. Ostatně.

plagát

Magor Jirous (1995) (TV film) 

Dnes už rarita o jedinečném reliktu československé undergroundové scény jménem Magor Jirous. Upřímný pijan, rozervaná duše, hovado i dobrosrdečná duše. Tento kratičký dokument nám jej ukazuje ve všech polohách. Od rozjímání nad okovy socialismu, přes jeho divokou oslavu padesátých narozenin až k zajímavým náhledům do jeho soukromí. Samorost, na kterém se sice podepsaly tvrdé údery policejních pendreků, ale přesto dokázal zůstat svůj.

plagát

Krásný ztráty (2000) (relácia) 

Koukněte do digitálních archívu ČT či na YouTube. Některé epizody dnes získávají zajímavou patinu. S odstupem času - mimořádná talkshow s charismatickým barmanem v pozadí , který pokládá zvídavé otázky.

plagát

Mzda za strach (2024) 

V roce 1977 předvedl režisér William Friedkin perfektní ukázku toho, jak má vypadat správný remake klasického díla, který si sebevědomě vykračuje svou vlastní cestou. O několik dekád později přišel s další verzí toho samého francouzský mistr podprůměrnosti Julien Leclercq. Výsledek dopadl podobně, jako drtivá většina současných remaků. Změna prostředí je fajn stejně tak zapojení něžného pohlaví, ale co z toho, když scénář recykluje verbální vatu z nejhlubších vrstev filmového smetiště? Nehledě na fakt, že technická stránka věci je stejnou měrou smutná jako směšná. Záleží na Vašich preferencích. Jednu hvězdu za několik pěkných záběrů a exteriéry. Ruce pryč!

plagát

Sleepwalkers (1992) 

Zvláštní druh upíra, co saje jen mladé ztepilé panny a bojí se koček? To zní jako neškodné, leč výživné béčko z raných 90' let a také, že ano. Upíří Matka se synem (zároveň milenecká dvojice 🤢) cestuje po USA. Někam se vždy přestěhují, synáček si vyhlédne vhodnou dívčí oběť a pak zase prásknou do bot. Jednak na sebe totiž nechtějí strhnout podezření a také tak činí proto, že se k jejich obydlí stahují všechny kočky z okolí, tudíž jejich barák po čase páchne jako zmoklý cirkus. Jde o opravdu jednoduchou hororovou zábavu, adaptovanou dle knižní novely Stephena Kinga. Místy to zavání komedií a je to celkem napínavé. Dobrým tahem je i pozvolný přísun ryze hororových prvků a něco, jako budování atmosféry. Než tedy dojde na první salvu krve a nějaký ten teror, uběhne značná část stopáže. Díky tomu má první polovina filmu celkem dobrou, zlověstnou atmosféru. Nicméně logiku, bych tu nehledal. Černý humor je ucházející, krvavé efekty solidní a závěrečné obléhání baráku dokonce velmi dobré. Jo a Stephen King tu má super cameo.