J.Lajner

Dvoumetrový albín z vesmíru, co lidem píchá syntetický herák, pak z nich vysává endorfin a na ruce nosí smrtící rychlopalný CD-metač. To zní jako čirá esence toho pravého sci-fi ducha pozdních 80' let. Ještě aby ne, když kormidlo suverénně třímá drsný polda v podání Dolpha Lundgrena, který kromě hlášek rozdává i frajerské karate kopy. Mezigalaktický dealer to tedy rozhodně nebude mít jednoduché, neb Dolph nemá se šmejdem z vesmíru žádné slitování.  Béčkař Craig R. Baxley, kterého proslavila akční jednohubka Action Jackson (1988), přichází s nenáročnou sci-fi jízdou, slušnou akcí, triviální zápletkou, brakovým rámováním a ikonickým záporákem s tváří Matthiase Huese. Tento levný hybrid dvou divácky vděčných žánrů, celkem zdařile osciluje, mezi přílivem četných explozí a pochmurných sekvencí na hranici hororu. Postavy jsou přímočaré a drží se klasických klišé, typických pro dané žánrové spektrum. Je tu vyšetřování, trocha vědeckého tlachání, arogantní policejní šéf, který řve na své podřízené a stylově zosobněné zlo z vesmíru. Temný anděl je prototyp, poskládaný z náhradních dílů a žánrového šrotu. Díky odlehčené režii, sympatickému obsazení a faktu, že se nebere moc vážně, nabízí pohodový výlet do zlatého období akčního a sci-fi žánru.

„Caligula je odporný, bezcenný a hanebný odpad. Je ostudou pro všechny herce, kteří se zúčastnili natáčení. Odpad na morální i umělecké úrovni.“ Zhruba tak znělo základní konstatování z desítek dobových recenzí. Pro nezasvěcené. Caligula je nechvalně znám, jako ukázka katastrofální produkce s uměleckými ambicemi, která se vymkla kontrole. Máme tu herce Malcolma McDowella, Helen Mirren, Johna Gielguda, Petera O'Toola a karavan plný pornohvězd. Caligula byl ušlechtilým pokusem o vytvoření historického eposu, z jehož myšlenek zbylo řadové porno, obohacené o antické kulisy. Financován zakladatelem magazínu Penthouse, Bobem Guccionen a režírován nenapravitelným prasákem Tinto Brassem, vnikl skandální, a dnes již vlastně kultovní film. Mix intelektu, hédonismu, kreativity a explicitní dekadence, tolik potřebné pro zachycení autentické historické fresky, zůstal pohřben pod nánosem potu, chlupatých těl a ztopořených penisů. Vývoj filmu byl poznamenám četnými hádkami ze strany režiséra a producentů, neustálými přepisy scénáře a taky faktem, že choulostivé scény točil někdo úplně jiný. A přesto. Nad vší tou scenáristickou nesourodostí a promarněným potenciálem, ční perfektní Malcolm McDowell, který po Mechanickém pomeranči (1971), předvádí svůj životní výkon. Od mladého jinocha, jež musí snášet šílenosti svého otce Tiberia, přes nástup hrdého krutovládce, až po morální a osobnostní rozklad. Caligula dostal s vkladem McDowella jedinečnou podobu, která se navždy otiskla do filmových políček. K dalším plusům lze přičíst propracované kulisy, dobové kostýmy, perfektní práci se světlem a na svou dobu šokující erupce násilí. Caligula má bezpochyby svou vnitřní sílu. Připomíná hraný film i temný dokument o konkrétní historické době, ale také má cennou výpovědní hodnotu, neboť nám perfektně ukazuje, jak se může střet několika kreativních proudů zvrhnout ve skandální podívanou. Ponechávám, bez bodového hodnocení.

Wes Craven to začal a také to celé zase ukončil. Být originální není snadné. Když Craven v první polovině osmdesátých let natočil Noční můru v Elm Street, tak originální jistě byl. Od té doby uplynulo mnoho času a vzniklo dalších pět, více či méně povedených dílů. Roku 1994 se pan režisér vrací a světe div se, on je opět originální. Jedněmi proklínaný a druhými opěvovaný film. Já samozřejmě patřím k té druhé, bohužel méně početnější skupiny lidí. Proč? S Wesem Cravenem se do Noční můry opět po dlouhé době vrací strach a napětí, což jsou aspekty, které už tato série potřebovala jako sůl. No a za druhé, obsahuje příběh svěží nápad. Originální a odvážný nápad. Novou noční můru lze chápat, jako přestupnou stanici k filmu Vřískot (1996), který se rovněž zabýval dekonstrukcí hororového žánru. Vřískot tak činí v černohumorné rovině a paroduje zavedená žánrová klišé, ale Nová noční můra se bere smrtelně vážně. Je temná, napínavá a zlověstná. Kombinování reality a fiktivního světa, je zajímavý experiment. Herci ze slavné hororové série hrají sami sebe a fiktivní postava Freddyho Kruegera, z jakéhosi zvláštního důvodu proniká do naší reality. Sporadicky objevující se Freddy, je děsivější a nebezpečnější než kdykoli před tím. Nehláškuje, nemá smysl pro humor a jediné po čem lační je krev. Chápu, že tento neobvyklý přístup rozhněval kvanta oddaných fanoušků, jenže třeba já jsem za něj opravdu rád. Jistě, finální zúčtování mohlo být více propracované a také je pravda, že některé postavy mají trochu nižší IQ kvocient, ale to jsou jen takové malé nepříjemné mušky, na které vždy rád zapomínám. Hodnotím pochopitelně plným počtem, protože si po právu myslím, že jde o silně nedoceněný film. Takhle mají vypadat opravdové hrátky s žánrem. Nejlepší scéna? Masakr v nemocnici!

Mechanický pomeranč je rozkročen mezi satirou, thrillerem a sociálním dramatem s nepatrným sci-fi rámováním. Jde bez debat o Kubrickův nejkontroverznější film, jehož znepokojivý obsah jej v Británii uvrhl na třicet let do trezoru. Dnes film vnímáme v rovině odvážné a chytře pojaté provokace založené na stejnojmenném antiutopistickém románu (1962) od spisovatele Anthonyho Burgesse. Hrdinou příběhu je amorální mladík Alex DeLarge, milovník hudby Ludwiga van Beethovena, sexu a pořádné dávky „ultranásílí“, které si dopřává při pravidelných nočních misích se svými stejně smýšlejícími kamarády. Při tragickém přepadení postarší ženy, kterou Alex zabije bizarní falickou sochou, je polapen zákonem. Po dvou letech v přísném lágru přistoupí Alex na politicky propagovanou experimentální terapii, při níž mají být ve zločinci zcela potlačeny agresivní sklony, sadismus a jiné závadné choutky. Moderní převýchova v přímém přenosu. Skandální reakce diváků a ostře polarizující kritika v době premiéry zcela zastínily hodnotné myšlenky samotného díla. Koncentrovaná, institucionalizovaná brutalita, se kterou fašisticky strukturovaný státní aparát přistupuje k „rehabilitaci“ Alexe, se v míře nechutnosti vlastně vůbec neliší od praktik násilnických živlů páchajících své skutky pod rouškou tmy. Způsob, který z Alexe vytvoří servilní patolízalskou loutku, je děsivý stejně jako předchozí činy ústředního antihrdiny a bandy jeho „frendíků“. To je stěžejní motiv této černohumorné satiry na společenskou přetvářku. Tedy, že rozdíl mezi zkaženým Alexem a totalitně pojatou společností blízké budoucnosti je prakticky nicotný. Jakmile někomu odeberte právo volby, připravíte jej o svobodu, byť by tou svobodou mělo být páchání zla. Více.

Finální dobrodružství, jehož start se začal odvíjet před sedmatřiceti lety (!), doplácí na překombinovaný scénář a mizerné technické zpracování. Za tak odporné CGI efekty by se nestyděla ani produkční společnost Asylum se svými Žraločími tornády. Phantasm nikdy nebyl o velkých rozpočtech, ale vždy si s penězi dokázal poradit a chytře je využít ve prospěch celku. Chci zpátky „levitující“ koule zavěšené na vodících provázcích! O digitální hnusy, jaké v počítači s příslušným programem vymodeluje každý druhořadý grafik, opravdu nestojím. S příběhem to není o moc lepší. Ravager sází na ověřenou logiku snů a prvků surrealismu, kdy se vnímání reality odvíjí od subjektivního pohledu jednotlivých postav. V prvním filmu byla tato technika aplikována na Mika, ale poslední film vkládá veškerou pozornost na bedra Reggieho. Děj sledujeme pouze z jeho perspektivy a není to moc hezký pohled. Reggie touží po definitivní odplatě stejně jako divák. Bohužel je již značně zestárlý a jeho mysl vykazuje známky značného opotřebení. vykazuje známky značného opotřebení. Děj skáče dozadu i vpřed a divák sledující hned tři časové roviny naráz, má co dělat, aby ten bordel stačil vstřebat. Jednou se nacházíme v minulosti, podruhé sledujeme úseky z apokalyptické budoucnosti, v níž Tall Man ovládl svět a vůbec nejhorší jsou scény mapující přítomnost, kde starý Reggie hnije v domově důchodců a jeho hlavu rozežírá stařecká demence. Naštěstí je tu spousta dovysvětlujících podzápletek a zvláštní logika, která nás alespoň částečně udržuje v orientaci uprostřed divokého příběhového oblouku. Přes divnou kameru, zfušované efekty a fádní dialogy, které nabírají na síle pouze tehdy, pokud se obracejí do dávné minulosti, přináší poslední díl jen těžko popsatelnou katarzi a vlnu omračující nostalgie. Tall Man tu sice zbytečně moc kecá, ale vidět v závěru skvadru postav s nimiž celá sága ožila, je opravdu dojemné. Kruh se definitivně uzavřel. Ostatně, smrt téměř devadesátiletého Anguse Scrimma, který nás opustil krátce před uvedením filmu, nedává prostor k dalším polemikám. Ravager je nedotaženým paměťovým cvičením, testující znalosti svých fanoušků. Pro zaryté příznivce předchozích dobrodružství, jde asi o důstojné rozloučení, ale náhodný pozorovatel nemá šanci do komplikované mytologie proniknout. Více.

Phantasm IV: Oblivion je jiný. Výrazně jiný. Tento fakt pramení jednak z extrémně nízkého rozpočtu, a také z odlišného způsobu vyprávění. Valná většina děje se odehrává ve vyprahlé poušti Death Valley, což ještě znásobuje pocit prázdnoty a vylidněných měst, která za sebou Tall Man zanechává. Životy Reggieho a Mika jsou roztrhány na kusy a tak hrdinům nezbývá nic jiného, než zoufalý pokus slepit je zase dohromady. Don Coscarelli prokládá stopáž nepoužitým materiálem z předchozích filmů a snaží se nám vše polopatě vysvětlovat. Jakoby se doslova pokoušel dohnat ztracený čas. Kromě jedné potyčky se zombie policistou a podezřelou ženou v nesnázích Jennifer (Heidi Marnhout), nenabízí čtvrtý díl prakticky žádnou akční pasáž. Daleko podstatnější je volné tempo a zmatená změť odpovědí, jež sebou přináší ještě více otázek. Škoda, že se tak děje poněkud doslovným, mnohdy nudným způsobem. Finální produkt připomíná spíše mozaiku náhodně propojených příběhů a značně zestárlé herecké obsazení ještě znásobuje dojem ze ztracené energie, která dříve tvořila nedílnou součást každého dílu. Alespoň, že závěr přinese potřebnou dávku emocí. Phantasm IV je filmem určeným pro skalní fanoušky, jehož vratké kvality bez znalosti předešlých částí jen sotva kdo docení. Více.

Phantasm III: Lord of the Dead. Celkem vznešený název pro ryze béčkový počin. Po rekapitulaci předchozích událostí, což je vskutku otravná televizní berlička, začíná třetí Phantasm přesně tam, kde skončil druhý díl. Nutno podotknout, že režisér drží nastavený kurz, který si osahal pod křídly velké společnosti. Trojka je opět svižná (většinou), místy humorná a sází na přímočarou cestu vpřed. Coscarelli však tentokrát nezapomíná ani na své kořeny. Výsledek tak nabízí vyvážený mix starých a nových ingrediencí. Odlehčená zábava, špetka surrealistických výjevů a solidní porce akce, korunovaná přítomností čtyřhlavňové brokovnice, která zde dostane podstatně větší prostor. O čistokrevném hororu už nemůže být řeč. Phantasm III je zvláštním hybridem mezi road movie, komedií a akčním filmem ozvláštněným přítomností sci-fi prvků. Strašidelnou atmosféru dokáže vyvolat jen majestátní Tall Man, procházející se po chodbách obrovského mauzolea. Každý hororový záporák má zkrátka své oblíbené hřiště. Jason Voorhees miluje tábor Crystal Lake, Michael Myers hledá kořist na předměstí, Freddy Krueger řádí ve snech a mimozemský otrokář dává přednost chrámu smrti. Asi první, co diváka praští do očí, je vizuální stránka věci. Film totiž vypadá, jako kdyby vznikl v první polovině osmdesátých let. Chudší příbuzný svého o šest let staršího bratříčka, dá se říct. Osobně mi takový staromilský přístup nevadí. Tempo vyprávění sice občas hapruje, ale Coscarelli dává k dobru několik nových informací, díky kterým získáme trochu jasnější představu o mytologii okolo Tall Mana a jeho vražedných koulí. Zajímavé jsou i nové postavičky na šachovnici. Krvavá verze Kevina McCallistera jménem Tim (Kevin Connors) a dvojice bojovnic. Drsňačky Rocky (Gloria Lynne Henry) a Edna (Cindy Ambuehl) disponují kromě bojových schopností i krásou, a kde je krásná žena, tam je Reggie Bannister. Ten si opět krade spoustu scén pro sebe a spolu s Angusem Scrimmem tvoří palivo třetího dílu. Technická úroveň mi přijde trochu slabší (kamera, střih), občasná vata na dobrém zážitku zrovna také nepřidá, ale je fajn vidět staré známé tváře na jedné palubě. I přes mírný kvalitativní sešup jde o solidní, celkem zábavný filmeček s obligátní dávkou krve, akce, fantasy a sci-fi tématiky. Tentokrát navíc pod plnou kontrolou duchovního otce celé série. Více.

Jestli nějaké slovíčko dokonale charakterizuje Phantasm II, pak jím je „upgrade“, a to ve všech směrech.  Snové sekvence a abstrakce jsou odsunuty na druhou, možná třetí kolej. Iniciativu přebírá přímočará zábava a sázka na efektní scény. Když Reggie (Reggie Bannister) s Mikem (James Le Gros) drancují obchod se zbraněmi a na koleně vyrábějí sečné zbraně, plamenomet či čtyřhlavňovou brokovnici, nečiní tak, protože je to primárně důležité, ale jelikož to vypadá zatraceně cool. Klipovitý střih rozmělňuje snímek do samostatných segmentů, které se režisér Don Coscarelli snaží poslepovat řídkou dějovou maltou. Logiku a důležitost zápletky těžce poráží příklon k akčním scénám, jimž vévodí speciální zlatá koule s laserem, zubatým kotoučem a schopností propálit se skrze zavřené dveře. Líbivých atrakcí je tu ale daleko víc. Vražedný duel na motorové pily, četné exploze, hrátky s plamenometem nebo epicky podané zúčtování s Tall Manem (Angus Scrimm) plné čvachtavých efektů. Ve filmu můžeme nalézt i několik nových témat včetně satanské symboliky a opovrhování křesťanskými principy. Ačkoli si film stále uchovává auru mysteriózního dobrodružství, přechod od partyzánského natáčení ke studiovému projektu za tři miliony rozbíjí původní atmosféru na prach. Phantasm II je typickým produktem své doby, se všemi klady i negativy. Nedostatek logiky a příklon k naleštěné formě činí z tohoto filmu roztomilou záležitost, kterou si jednou za čas rád připomínám. Osmdesátky v té nejčistší podobě a vrchol série. Více.

Směsice výborných momentů zakomponovaná do špatného filmu? Nebo je to spíše naopak? Patrně od každého trochu, byť nízkorozpočtovému snímku Phantasm nelze upřít skutečnost, že se usilovně snaží dělat ze svých nedostatků přednost. Levnost a nedotaženost scénáře, maskuje režisér Don Coscarelli mladistvým zápalem, nápaditostí, snovou atmosférou a ikonickým záporákem s fotogenickou tváří herce Anguse Scrimma. Příběh mladíka Mika (A. Michael Baldwin), který v ospalém městečku svádí boj s nanejvýš podivným majitelem pohřebního ústavu, tak zdatně osciluje mezi dětskou abstrakcí a realitou, sněním a bděním. Film působí jako jeden dlouhý sen, do něhož prorůstají útržky reality. Právě díky tomu, že si divák není nikdy jistý pevnou půdou pod nohama, nemá potřebu řešit zvláštně useknuté scény, povrchní dialogy a logické díry. Ve snu je přeci možné všechno, ne? Coscarelli do děje navíc pečlivě roubuje několik originálních nápadů, které přejímá z jiných filmů a po svém je upgraduje. Například gotickou představu o upírech a vampirismu všeobecně, nahrazuje pokrokovou technologií. Levitující koule z nerezové oceli, se za pomoci háčků zarazí své oběti do čela, vrtákem do něj vyvrtá díru a vysaje z těla veškerou krev, kterou formou krvavého gejzíru vychrlí do volného prostoru. Phantasm je filmem lásky. Vznikl díky mladistvé fascinaci světem kinematografie. Ačkoli Don Coscarelli není žádný Sam Raimi, za svou odvahu a urputnou snahu dotáhnout tento projekt do konce, si zaslouží obdiv a trochu shovívavosti. Více.

Po zvážení musím jednu malou hvězdu přihodit. Ta řízná bues-rocková sóla prostě nemají chybu :)