Vajonek

Tohle je jeden z těch poměrně vzácných případů, kdy to, co se dočtete v anotacích, při sledování skutečně až fyzicky prožíváte. Jako kdybyste plachtili, projížděli se na motorkách nebo bděli celou noc v té Normandii v létě roku 1985 taky. Cítíte jak to prostředí, tak roční období, tak to osmdesátkové retro. A hlavně první velkou lásku, do "osudového zvrtnutí" přesně takovou tu, na kterou si každý rád zavzpomíná nebo si představí, jaké by to bylo ji prožít, pokud se mu náhodou nepoštěstilo. Co na tom, že je to provázeno i spoustou bolesti a postupně třeba zjistíte, že jste si své milované tak trochu vybájili. Celkovému vyznění pomáhá přesná (či spíše v tomto případě přesně "sekavá") kamera, kostýmy, skvělý soundtrack, herecké výkony (zejména Félix Lefebvre je tak přirozený, kouzelný, vnitřně i zevnějškem takový čistě krásný, že byste ho chvílemi chtěli obejmout a naplno s ním sdílet jeho radostné i strastiplné pocity). Ve filmu bylo hned několik silných scén, u kterých se bez přehánění člověku až tajil dech, jak byly po všech stránkách působivé (např. zasněné pohupování do rytmu nádherné dnes už ryzí klasiky Sailing linoucí se ze sluchátek, která dal Alexovi uprostřed davu na uši jeho milý). Ačkoli jsme se hned v úvodu dozvěděli, že přijde tragédie, příběh byl vyprávěn za pomoci míchání časových rovin a postupného poodhalování podrobností chytře tak, že bylo stále nad čím přemýšlet, mohli jste být vlastně každou chvíli v mírném napětí, kdy a co přesně se odehraje, jestli Alexisova úloha v celé věci bude skutečně tak zásadní (nechci úplně spoilovat, kdo viděl, ví), jako se jeví na začátku. Nebýt toho, že po úplném odhalení oné tragédie snímek sklouzne do trochu moc velké doslovnosti a trochu tomu už chybí to zvláštní napětí a kouzlo, které měl po celou předchozí dobu, s radostí jdu na pět hvězd. Protože je to opravdu moc hezký film, takový emocemi nabitý dotek, který budete na sobě cítit ještě dlouho po zhlédnutí. 80 %.

Vizuálně moc hezké, nápadité, hlasovým doprovodem - tónem i skladbou vět (v češtině a podle všeho i originální angličtině, do které jsem si to na chvíli pro srovnání přepla) možná cílené spíše na mladší diváky. Některé informace, které zazněly, pro mě byly známé, těch nových na vymezenou stopáž ale bylo také poměrně hodně. Za velké minus považuji skutečnost, že polovinu i dvě třetiny už tak kraťoučkých dílů zaplácali relaxacemi/meditacemi, které nadto byly pořád prakticky stejné. Nic proti nim jako takovým, asi mohou být mnohdy pro mnohé dobrým pomocníkem pro zklidnění i zkvalitnění spánku. Dávat jim v minisérii tohoto typu takovýhle prostor je ale docela přestřel, navíc ne každý a ne vždy si jednotlivé díly bude pouštět před spaním, přitom ty meditace jsou zejména pro usnutí modelované. Lepší variantou by za mě např. bylo udělat jeden díl zaměřený celý na meditace, v ostatních částech na něj jen upozornit a na "uvolněná" místa krásně doplnit více zajímavých info z výzkumů, studií, praktických tipů atp. 60 %.

O případu Asunta jsem poprvé slyšela až v souvislosti s touto minisérií. Tragický příběh mě zaujal, do seriálu se mi ale zprvu úplně nechtělo, protože mi nějaký chytrák hned v nadpisu článku o případu prozradil vraha. Říkala jsem si, že už to nebude tak zajímavé, napínavé, když člověk zná hlavní pointu. Ještě, že jsem se nakonec nenechala odradit, protože člověk při sledování zjišťuje, že to všechno nakonec asi nebude tak jednoznačné. Líbilo se mi, jak tvůrci postupně odkrývali jednotlivá důležitá fakta, jak si pohrávali s možnými verzemi události - díl, kde se nám jednotlivé možné scénáře přehrávají, považuji za asi nejlepší z celé minisérie. Ráda jsem si poslechla španělštinu, podívala se na neokoukané herce. Už méně ráda, ač mě to po zhlédnutí vícero krimi z Jihu až tak nepřekvapovalo, jsem sledovala tu "divočinu", která provázela celé vyšetřování na straně orgánů činných v trestním řízení - pokud je aspoň z poloviny založeno na pravdě, jakým způsobem se opatřovaly důkazy, jak se s nimi pracovalo, jak se vyhodnocovaly, tak to tedy potěš. Minisérie se určitě dala zkrátit, měla by pak asi o něco větší spád, i takto mi to ale vyhovovalo. Po zhlédnutí mám asi více otázek než odpovědí a tipuji, že i když si sama trochu zapátrám, příliš se to nezmění. Ale to až tak nedávám k tíži tvůrcům, o to to možná v člověku zanechá výraznější stopu, bude nad seriálem déle přemýšlet (byť se asi dalo některým dílčím neosvětleným otázkám pověnovat více). 75 %.

Tenhle film vlastně není příliš dějově bohatý, některé motivy by se jistě daly rozpracovat více, snesla bych více oné neposlušnosti a z ní pramenících střetů a osobně by mě třeba potěšil i trochu jiný závěr. Líbila se mi ale atmosféra - ty základní konflikty, emoce, které nás budou filmem provázet, se daří poodkrýt či přímo navodit s minimem prostředků hned v úvodu, když Ronit po letech vstupuje do známých dveří a potkává známé tváře. Výborné jsou herecké výkony, zejména obou dam, kterým jsem beze zbytku věřila vše. Takový nenápadný, ve výsledku povedený film o extrémech, jinakostech, ale taky jedné vlastně docela obyčejné hluboké lásce. 75 %.

Romantická komedie, která je dost předvídatelná, obsahuje spoustu klišé a má opravdu hodně přestřelený a přeslazený závěr. Z podprůměru/průměru do lehčího nadprůměru ji zvedá výběr představitelů ústředního páru, jejich herecké výkony, vzájemné napojení a některé docela vtipné či příjemně milé slovní výměny (ne že by tedy vedle nich ve filmu nebylo hodně přesně opačných dialogů). 55 %.

Obsahuje drobné spoilery. Neříkám, že to nebylo místy zábavné a nemělo žádný nápad. V komplexu mě to ale moc nenadchlo. Je z toho cítit takové to typicky allenovské absurdní ukecané ladění, které mi někdy sedí velmi (viz např. Tajemná vražda na Manhattanu), zde mi to ale připadalo takové nějaké moc banální, přežité. Rovněž typicky allenovský hudební podkres mě docela rušil. Postavy mi byly vesměs dost nesympatické nebo mi bylo vcelku jedno, co se s nimi bude dít a tím pádem mě celkem rychle začínaly nudit i jejich konverzace. Ty mi přišly místy až neuvěřitelně o ničem nebo takové přestřelené (když ztracený spolužák podvacáté zopakoval, že hlavní hrdinku miluje od střední, už se mi začínala otevírat kudla v kapse). Ale chápu, že v tomhle asi trochu hraje roli odlišná francouzská mentalita, že ti Francouzi spolu asi někdy prostě komunikují trochu jinak. Hlavní manželský pár mi k sobě vůbec neseděl, zejména jsem moc nechápala, proč hlavní hrdinka s tím chlapem vlastně stále je, když skoro každou svou promluvou poukazuje na to, v jak moc věcech si s manželem nerozumí. Takže na mě z toho tedy žádné velké dlouhodobé zamilování, do kterého jako blesk zasáhne minulost a naruší ho, moc nedýchalo. Přitom se nám tu hlavní hrdinka stále (tedy minimálně do osudového setkání) tvářila jak měsíček na hnoji, výrazem si úplně protiřečila a můžu říct, že mě tím místy až iritovala. Prožitky jsem jí ostatně moc nevěřila (minimálně zpočátku) ani co se týče vtahu s jejím milencem. Takže mi tu víceméně zůstávalo to, že byla elegantní a krásná (v tomhle měl její manžel pravdu), což mi přijde trochu málo. Co se zhruba bude odehrávat v druhé půlce filmu, bylo poměrně rychle předvídatelné, což ale nebylo vlastně v tomto případě až tak na škodu, protože jsme se stále mohli nechat překvapovat konkrétním provedením či být v napětí, jak se celé to zahlazování a detektivní činnost budou dařit. V ne úplně pozitivním smyslu absurdní mi přišlo, že se musela po cestě k ségře zastavit milá maminka a sehrát roli hlavní detektivky (i když jí prozření taky chvíli trvalo), do té doby všichni od manželky po známé a přátele byli buď jak v nějakém neprostupném oparu nevědění nebo si z potenciální skutečné profesní dráhy pana manžela dělali hroznou srandu na snobských dýcháncích. Já jako chápu, že tohle stejně jako další mnou "vytýkané" záležitosti, tomu asi mají dodávat na té celkové absurditě, komičnosti, já si ale nemůžu pomoct, prostě to na mě nějak nefungovalo. Ale co už, pokud jde o maminku, tak ta mi vlastně byla asi ze všech nejsympatičtější a jsem ráda, jak to s ní nakonec dopadlo. I když ač chválím to chytré a tentokrát nenuceně působící propojení "náhodné a ironické" linky závěrečné scény s myšlenkami v milencově románu, té náhody a ironie v tom závěru na mě bylo tedy taky asi už trochu příliš. Ne zrovna silné tři hvězdy a 55 %. Ale nejsem žádný režisérův skalní fanoušek, takže možná se to jeho nejvěrnějším bude líbit více, těžko říct.

Film, ve kterém se toho moc nenamluví, ale řekne a dá vám prožít víc než kdejaké "vykecávačky". Skrze pohledy, gesta či dobře vystavěné, na první pohled obyčejné, bezeslovné scény ze života na farmě poznáváte postavy, jejich charaktery, slabosti i přednosti. Poutavá příroda. Neuvěřitelně uvěřitelné herecké výkony, zejména od Joshe O'Connora, který mi dal během pár minut skoro úplně zapomenout, že jsem ho měla doteď zafixovaného jako prince Charlese. Moc hezký romantický příběh, který má hloubku. Řeší se tu věci jako odkrývání pravé tváře díky lásce, střet na první pohled nesourodých povah, těžkosti tvrdé farmářské práce, tedy záležitosti, které nejsou na filmovém plátně vlastně ničím novým. Ne vždy se ale vše tak dobře sejde, aby byly přetaveny v takto působivý příběh. Coming out je tu (možná trochu překvapivě) vlastně z mého pohledu okrajová nebo minimálně ne ta stěžejní záležitost a souhlasím s některými dalšími komentujícími, že by film s přehledem, zvlášť pokud by obsahoval tak civilní skvělé herecké výkony, obstál, byl nosný i v případě, že by hlavní postavy nebyli dva kluci (ne že by mi ale to, že byli, jakkoli vadilo, jen se mi prostě asi líbilo, že nebylo třeba to nijak řešit, láska tu prostě a jednoduše byla láskou). 85 %.

Po letech jsem se konečně podívala v originálním znění (v našem obecním kině nám to naposled dali bez varování v mluvených pasážích předabované, což zvlášť u hudebního filmu, kde se pěje, považuji za velké minus, nemůže to pak být podle mě nikdy ono). A jedním slovem to bylo prostě skvělé!!! Sice to možná nebylo historicky přesné, Rami Malek měl možná ty zuby už trochu moc velké a byly zamlčené některé důležité události, aby film nebyl moc kontroverzní (to až tak nedokážu posoudit, protože Queen určitě z hudebního hlediska uznávám, ale nepatřím k nějakým skalním fanouškům), ale já jsem si to užívala a hlavně prožívala od začátku až do konce. Sledovala a cítila jsem odhodlání, vášeň, lásku, energii, jinakost, smutek, lítost... Takhle nějak si, pokud jde o samotnou podstatu, představuji, že celá ta velká jízda okolo Freddieho Mercuryho a Queen jako bezesporu výjimečných osobností světové hudby mohla vypadat (a že se nějaké hlavní rysy vystihnout asi podařilo, dokládají i slova některých členů kapely na adresu snímku). Moc jsem si ji užila. Pomáhaly tomu podle mě vedle jiných věcí i uvěřitelné herecké výkony a stylizace herců (přestanu-li řešit vhodnou velikost zubů Ramiho Maleka, tak v komplexu mi Freddieho připomínal hodně a třeba takový Gwilym Lee byl od skutečného Briana Maye úplně k nerozeznání). Závěr a koncert Live Aid mě vtáhl totálně a přiznávám, že jsem se neubránila slzám. Myslím, že to byly jak slzy dojetí, tak i zvláštní radosti z toho, v co nádherného se může láska k hudbě spolu s výjimečným talentem, odhodláním, tím správným přátelstvím a propojením a kdo ví čím ještě přetavit. 95 %.

Co se ve Zlatém podrazu podařilo, je navození retro atmosféry, která dýchá snad z každého záběru, ať už jde o kostýmy, hudbu, kameru... Příběh okolo basketbalových reprezentantů, o němž jsem dosud neměla tucha, je určitě také zajímavý. Jenže filmu se nějak nedaří předat ho tak, aby to diváka opravdu chytlo, skutečně se něco dozvěděl a hlavně u toho prožíval nějaké emoce. Jednotlivé události, pocity, myšlenky jsou spíše naznačené takovým klipovitým způsobem za pomoci dramatických obrazů (Majer rozbíhající se do zdi, Březina chytající míč, který padá odkudsi shůry...), které asi mají vzbudit patřičné emoce, mně to ale většinou přišlo takové ploché, někdy až zbytečně vyumělkované (a platilo to někdy i v případě dialogů). Herci se snažili (a vypadali dobře, nejen když hráli košíkovou, takže i bylo na co-koho se dívat:D). Trochu jsem čekala, že láska hlavního hrdiny bude mít v příběhu více prostoru, spolu s ní přijdou nějaké výraznější zvraty, které zamíchají dějem. To se tak úplně nestalo, objevila se, zmizela, zase objevila - docela škoda, možná to mělo potenciál snímku dodat více "šťávy". Celkově bych Zlatý podraz zhodnotila jako takový pěkně natočený film o zajímavém skutečném příběhu se slušnými herci, který vás ale asi nějak více nestrhne, nezasáhne. Lepší tři hvězdy a 60 %. P. S. Moc děkuji tomu mysliteli, který strčil snímek na VOYO bez titulků v pasážích, kde se hovořilo francouzsky (prakticky veškeré scény Březiny a Volny). Ještě, že existuje i iVysílání, kde byli šikovnější.

Tak to byla pořádná jízda! Strašně mě bavila od začátku až do konce (a to přitom nemusím muzikály na filmovém plátně). Bavilo mě prolínání časových rovin i to, že jste místy nevěděli, jestli jste zrovna na zkoušce, představení nebo ve vzpomínkách či představách hlavního hrdiny. Bavily mě různé nápadité rekvizity a scenérie pomáhající vytvořit přechody mezi jednotlivými rovinami, navodit atmosféru, která se v průběhu příjemně plynule měnila od uvolněné zábavy přes trpké tvůrčí nebo vztahové chvilky po dojemné momenty a zase zpátky. Celou tu pestrobarevnou zábavu máte přitom podbarvenou takovou zvláštní hořkosladkostí, neb se hned v úvodu dozvídáte (ač ne úplně explicitně) o osudu hlavního hrdiny. Líbila se mi snad všechna hudební čísla, neměla jsem problém zaposlouchat se do jednotlivých melodií, ale mnohem více mě fascinovalo, na jaká (ne)myslitelná témata všedního dne a jak nápaditě se dá vytvořit a zhudebnit text (bo - bo - bo - bo bo bo bo bo...). Fascinoval mě hlavní hrdina jako člověk, jako (vskutku renesanční) umělec. A to jsem o něm dosud neslyšela ani ň (velká škoda, že materiálu o něm či od něj není k dispozici více a o to lépe, že vznikl tento na první pohled možná nenápadný film). Andrew Garfield ho dal po všech stránkách skvěle (po pár počinech, které jsem s ním v poslední době viděla, mám asi nového oblíbence :D) a já si Jonathana Larsona ráda dám asi vlastně kdykoli v budoucnu v téhle tikající bombě znovu taky. Doporučuju, abyste se ke mně přidali, stojí to za to! 90 %.