Tsuki

Viděno v kině jako předfilm filmu Mezi Živly. Původní film Vzhůru do oblak, ke kterému se tato drobná epizodka vztahuje, sice znám, takže nejde o to, že bych nebyla seznámena s postavami, ale přišlo mi to velmi slabé. Na pixarovské poměry dost neoriginální. Takový milý, ale nezajímavý náhled do toho, jak se Carl po smrti Ellie rozhodne znovu randit. Bohužel, ani postavička psa Duga tentokrát nebyla moc zábavná. Musím uznat, že většinou mi pixarovské předfilmy přijdou lepší. Tentokrát se výběr moc nepovedl. ~(2,8★)~

Zatím nejlepší a nejvíc inspirativní životopisný film ze sportovního prostředí, který jsem do teď viděla. Sympatické na něm je i to, že poměrně věrně vyobrazuje skutečnost – údajně se téměř všechny události ve filmu skutečně staly, když opravdový Ken Carter koučoval basketbalisty Richmondské střední na konci 90. let. Sám Ken Carter řekl, že celé vyobrazení příběhu a jeho postavy v tomto filmu je skoro přesné. Snad jediné, co se muselo pro film pozměnit, jsou postavy studentů, tak aby neodkazovaly na skutečné Carterovy studenty a na jejich jména, jelikož v době vzniku filmu byli stále ještě mladí a konkrétní poukazování na jejich kriminální činy a minulost by jim mohlo způsobit problémy… což je dost pochopitelné. V každém případě je radost sledovat dobře ztvárněný film podle skutečných událostí, který je zároveň natolik věrný realitě a přesto poutavý a inspirativní. Kouč Carter, jeho zásadovost a smysl pro správnou věc, si mě rozhodně získal a Samuel L. Jackson byl v této roli úžasný. Zároveň mě zaujalo i citování slavných slov Marianne Williamsonové o vnitřní síle člověka (tento citát je někdy chybně označován za výrok Nelsona Mandely – bohužel dokonce i v titulcích tohoto filmu). Možná že z úst problémového studenta/basketbalisty Cruze to znělo trošku nepatřičně, ale vložení tohoto citátu mě rozhodně potěšilo a k tématice filmu je to celkem příhodné. Navíc, i bez tohoto citátu má film obsahově mnoho hodnotného, co může nabídnout, a to přirozenou lidskou formou, aniž by něco deklamoval nebo poučoval. Zkrátka skvělý příběh jednoho uvědomělého kouče, který si zasloužil zfilmovat. ~(4,3★)~

Přiznám se, že celý úvod (úvodní referáty), který má plných 45 minut (!), mi přišel poměrně nezajímavý a ne moc vtipný. Pak konečně dojde na samotnou „hru“, která má ovšem taky pomalý rozjezd… tudíž než se dostaneme k těm skutečně vtipným částem, už je celý divadelní záznam dávno za polovinou. Nicméně, myslím si, že právě ony humorné scény a průpovídky, jejichž původcem je především postava Frištenského (skvěle zahraná Smoljakem), jsou důvodem, proč je vlastně v rámci Cimrmana tato hra tak oblíbená. A stojí to za to! Poslední třetina mi právě díky Frištenskému spravila celkový dojem z tohoto záznamu. Celek tedy není tak dobrý a konzistentní svým humorem jako třeba Záskok, ale i tak chápu, proč je právě Dobytí severního pólu mezi lidmi tak oblíbené. Tato hra je doslova nabitá skvělými hláškami a gagy. ~(3,9★)~

Další z řady filmových příběhu detektiva Kagy (Abe Hiroši), které navazují na seriál Šinzanmono z roku 2010. Nutno dodat, že v rámci chronologie je tento příběh zjevně nejstarší (předchází i film Akai Yubi, který sám o sobě dějově předchází seriál). Detektiv Kaga je zde na počátku své kariéry, okrajově je zde zmíněn i jeho vztah ke stále žijícímu otci (tento vztah se více řeší v ostatních filmech). Jako vždy, pozadí hlavní postavy volně propojuje všechna vzniklá díla a tvoří přidanou hodnotu, kterou ocení už zasvěcený divák… Nicméně film jako obvykle funguje i sám o sobě, jelikož je zároveň samostojným kriminálním příběhem o případu vraždy. Tentokrát je zasazen do světa baletu a baletního souboru, v jehož středu se odehrají určité tragické události. Kdo je viníkem? Kdo někoho kryje? Komu se dá věřit a kdo naopak spřádá lži? Téma lží a spletitých vztahů vždycky provázelo kriminální případy, které detektiv Kaga řeší, a tohle není výjimkou. Společně s ním divák odkrývá propletenou minulost členů baletního souboru a přichází věcem na kloub… Důležitou úlohu zde hraje baletka Asaoka Mio, kterou výborně hraje Išihara Satomi. Od začátku, kdy tato postava utkví i samotnému Kagovi v paměti, je jasné, že tuto postavu obestírá nějaké zvláštní tajemství. Ale nic není průhledné a předvídatelné, takže filmu se daří živit divákovu zvědavost téměř až do konce. Jako obvykle nechybí ani špetka humoru, který pramení ze svérázného chování detektiva Kagy (nebo bych spíš i řekla ztvárněním, které mu propůjčuje Abe Hiroši). Je pravda, že v původním seriálu a filmu Akai Yubi bylo toho humorného „koření“ o něco více, ale naštěstí ani tady se na něj nezapomíná. V tomto příběhu sice ještě nevystupují chronologicky „pozdější“ postavy jako např. Kagův bratranec, zato však tentokrát tvoří Kagovi protipól detektiv-veterán, kterého hraje Emoto Akira. A nutno říct, že kombinace těchto dvou je skvělá a tvoří většinu humorných vsuvek. Dynamika Abe Hiroši x Emoto Akira zkrátka funguje výborně a příjemně osvěžuje jinak velmi dramatický a tragický příběh. Celkově hodnotím jako další reprezentativní příběh z „kolekce“ detektiva Kagy. Není to sice žádné veledílo, ale do série dobře zapadá, dokáže zaujmout i pobavit. Fanouškům postavy detektiva Kagy určitě doporučuju, a stejně tak i fanouškům herečky Išihary Satomi. ~(4,2★)~

Rovnou řeknu, že tento film bohužel spisovateli Mijazawovi Kendžimu a jeho životnímu příběhu nedělá moc čest. Aniž bych si na něco hrála, upřímně přiznávám, že o Mijazawovi a jeho životě jsem v podstatě dopředu nic nevěděla a na film jsem šla spíš proto, že v něm hraje Suda Masaki a Jakušo Kódži a že upoutávka působila zajímavě. Ale tím spíš bych čekala, že jako „nepopsaný list“ mě ztvárnění života právě takové svérázné japonské osobnosti zaujme a třeba i překvapí. Jenže opak je pravdou. Na to, jakým svéhlavým člověkem a podivínem Mijazawa byl (krom psaní básní/literatury se věnoval naplno i zemědělství, byl vegetariánem, zarytě propagoval Ničirenovu sektu buddhismu přes rozpory v rodině a jeho rodném kraji, naučil se esperanto atd.), tak filmové ztvárnění volí naopak tak plochou a standardní formu vyprávění, až je paradoxně nudné to sledovat. Příběh je chronologicky vystavěný, ničím moc nepřekvapí a i emočně působí velmi plytkým dojmem. Je možné, že jsem při sledování nebyla v tom správném rozpoložení, ale přišlo mi to velmi dlouhé a nezacílené, jako by prostě jen zfilmovali bod po bodu jeho život, ale všechno je to jaksi povrchní a bez příběhového oblouku. Přitom herecké výkony byly jinak více než dobré, obzvlášť mě zaujal výkon Mori Nany, kterou jsem si nedávno zafixovala díky Makanai: jak se vaří pro maiko. Ta holka je zkrátka přirozený talent! Nicméně, i přes dobré výkony to prostě emočně nefungovalo a nijak mě to nezasáhlo. Na druhou stranu, dojmy se nepochybně můžou různit člověk od člověka, vzhledem k tomu, že Japonka, která seděla vedle nás v kině, naopak s velkým dojetím v závěru filmu ronila slzy. Tak nevím – dojme mě leccos, ale tohle to určitě nebylo. (Viděno 8.5.2023 v kině Aeon Cinema Theatus Chofu, Tokio.) ~(2,7★)~

Tajemno filmu spočívá v tom, že se okolnosti příběhu a pozadí a záměry hlavní postavy odkrývají velmi pozvolně a zároveň bez zbytečného dovysvětlování, což je mi velmi sympatické. Je osvěžující vidět film, který nedělá z diváka blbce a vyhýbá se polopatickému předkládání informací. Divák si postupně skládá střípky dohromady a doplňuje informace v celkový obraz, aby zjistil, kdo že je vlastně Ben Thomas a o co mu jde. Film rozhodně nepostrádá napětí. Mrzelo mě ale, že není ve všech ohledech perfektně domyšlený. Především mě trklo prohlášení hlavního hrdiny ke konci filmu, kde řekl, že se o sebe v poslední době moc nestaral. Při pohledu na něj je zřejmé, že drasticky zanedbával vlastní zdraví a stravu… což jde však proti smyslu jeho rozhodnutí obětovat sám sebe pro ostatní a doslova se „rozdat“. Pro jeho záměr by naopak mělo být nutné, aby byl sám dostatečně silný a zdravý… Aniž bych prozrazovala příliš, už z traileru je zřejmé, že Ben Thomas je postavou, která zasvěcuje svůj život pomoci a záchraně jiných životů. Na konci mi však bylo zároveň líto, jak pro svůj záměr naopak obětovává i vztah se svým bratrem a svým nejlepším kamarádem. V globálu je Ben Thomas smutnou postavou, velmi odlišnou od Chrise Gardnera, tedy postavy v o dva roky starším inspirativním filmu Štěstí na dosah, který vznikl taktéž spoluprací režiséra Gabriela Muccina a Willa Smitha jakožto herce v hlavní roli. Film Sedm životů možná také předává nějakou důležitou myšlenku, avšak kvalit filmu Štěstí na dosah podle mě tak úplně nedosahuje. Poslední věc, která mě v tomto filmu zaujala, je odkaz na Shakespearova Kupce benátského. Původně mi spojitost nedošla a myslela jsem si, že originální název Seven Pounds vyjadřuje spíše sedm „tlukotů“ srdce jakožto symboliku pro sedm životů. Až po zhlédnutí filmu jsem zjistila, jaký je skutečný původ názvu. Zatímco Shakespearův Kupec benátský byl však vždycky žánrově veden jako komedie, tento film má bohužel spíše tragické vyznění. Snad i z toho důvodu mi nesedl stoprocentně, přestože vnímám jeho dobré kvality. ~(3,7★)~

Chápat pozadí příběhu, které se týká dávného nevyřešeného případu vydírání a zastrašování velkých potravinářských společností a machinací s akciemi, bylo poměrně složité (především v rámci sledování v originále bez titulků). Ovšem jak mají často japonské krimi příběhy ve zvyku, jde zároveň o lidská dramata s důrazem na vztahová/rodinná pouta a emoce. A to mnohé příběhy povyšuje. Problém je, že nejenomže mě nechytlo samotné řešení tohoto kriminálního případu (i když byla zajímavá i jeho mysteriózní rovina), ale lidsky si mě to taky moc nezískalo. Emoce v tom byly, s postavami divák trochu soucítí, ale vyústění o jakési vzpouře proti společnosti, to mi přišlo zkrátka divné a neuspokojivé. Nejsem si jistá, jestli mi něco zásadního neuniklo, ale celkově si mě film nezískal. Nemluvě o jeho přestřelené délce. Na druhou stranu, herecky jsem byla spokojená – za Oguriho Šuna a Hošino Gena rozhodně body navíc. ~(3,3★)~

Hlavní hrdinka Sophia je od prvního dílu protivnou a sebestřednou „mrchou“, která se vůči ostatním chová naprosto bezohledně. Říkala jsem si, že jediné, co by se na ní dalo obdivovat, je její zápal a tím to dost možná končí… Leckterého diváka proto může Sophiino chování odradit natolik, že se sledováním seriálu po prvních pár dílech sekne. A já se nedivím. Co se týká mě, seriál mě lákal tematicky a doufala jsem, že hlavní postava prodělá obrat, takže jsem sledovala dál a nakonec jsem rozhodně nelitovala. První zásadní změnu k lepšímu jsem vnímala už ve 4. dílu – nejenom, že nahlédneme trochu více pod „fasádu“ hlavní hrdinky, ale hlavně je to velmi zábavný díl o jejích prvních útrapách v rámci nově založeného eshopu. Následují další díly, se kterými Sophii, její záměry a její minulost poznáváme blíže. A světe div se, ukáže se, že má i svou hezčí a milejší stránku. Nestane se sice jiným člověkem a stále je to ten drzý a tvrdohlavý svéráz s ostrým jazykem (někdy až spratek na zabití), ale přece jen si dokáže získat sympatie. V průběhu seriálu jsem jí přirozeně začala fandit a mít pro ni kousek pochopení – ani její výlevy už mi tolik nevadily. A hlavně, od 4. dílu dál jsem si skutečně začala tento seriál užívat. Jsou v něm výborné díly a průměrnější díly, ale jako celek se mi seriál dostal pod kůži natolik, že mi bylo líto, že už je u konce a neexistuje pokračování. Myslím, že v mém vnímání a hodnocení hraje roli i načasování, jelikož svou tématikou o tom, jak si obyčejná holka založí svůj byznys, mi zkrátka aktuálně seriál hodně padl do noty. A jak už jsem zmínila – některé díly opravdu stojí za to. Hodně nevšední a vtipně ztvárněný je třeba 10. díl, ve kterém sledujeme konverzaci na internetovém fóru, ovšem zhmotněnou „naživo“. To byl nápad! Pobavilo mě to královsky. Seriálu děkuji za jeho energii, zábavnost a samozřejmě zápal hlavní hrdinky. Přesně to, co jsem potřebovala. ~(4,2★)~

Jsem všemi deseti pro inspirativní filmy. Nicméně někdy se zapomíná, že pro to, aby nějaká myšlenka vyzněla, je třeba si dát záležet i na jejím podání a zajistit dostatečnou úroveň kvality zpracování. Bez toho může i dobrá myšlenka dělat špatný dojem. Tento film má slušný námět, který má rozhodně potenciál, jenže zpracování je bohužel až bolestně béčkové. Přestože se samotným sdělením filmu souhlasím, během sledování jsem se musela téměř ošívat trapným dojmem. Z filmu jde cítit, že dává velký důraz na předání myšlenky, ale jako by forma a příběh byly druhořadé. Příběh je nepropracovaný, nedotažený, děj nedrží pohromadě… a bohužel i postavy a jejich vztahy postrádají skutečnou hloubku a uvěřitelnost. Všechno do puntíku slouží jen a jen tomu poselství, ale právě svou děravostí a nepřirozeností dělá onomu poselství medvědí službu. Zkrátka vyfabrikovaný film pro účel sdělení. Za mě velmi umělé a povrchní, takže třebaže je sdělení pěkné, k filmu samotnému zůstávám chladná. „Prodavač snů“ tedy i přes očekávání příliš neoslovil. ~(2,4★)~

Ne každému tohle bude po chuti a ne každý bude mít pochopení… Což je škoda, ale tak je bohužel společnost (zatím) nastavená. Pravdou je, že tady ve skutečnosti nejde o „tanec u tyče“, jak ho mnozí mají zafixovaný (asociace se striptýzem, nahotinkami jakožto podívanou pro pobavení mužů), ba dokonce nejde v samotném jádru ani o druh tance jakožto sport nebo pohybovou aktivitu (i když částečně rozhodně ano, toho se dokument ostatně taky dotýká, ale není to hlavním tématem dokumentu). Tady jde v jádru o něco hlubšího, delikátnějšího a mnohem osobnějšího. Je to příběh individuální cesty za sebepoznáním, znovuobjevením svého já a napojení na své tělo. I v moderní společnosti, kdy je rovnoprávnost mezi pohlavími už dávno tématem, se ženy stále potýkají se zažitými představami a předsudky ohledně ženství, ženského těla a postavení ženy ve vztahu k mužům. A tíha těchto předsudků, neustálé porovnávání se s obrazem ideálu ženy, plus reálné zkušenosti ze života v této společnosti (v nejhorším případě jde o zkušenost se znásilněním), může u mnoha žen zapříčinit naprostou ztrátu sebevědomí, utlumení vlastní přirozenosti a třeba i vlastní sexuality. V dokumentu se sejde zcela různorodá směska žen – mladých i starých, hubených i tlustých, žen, které jsou manželkami, přítelkyněmi, matkami, dcerami či osamocenými vdovami… Některé tuší, že půjde o spíše terapeutický zážitek, jiné si prostě jen chtějí vyzkoušet tanec u tyče a získat kondičku. Nakonec jsou ale všechny součástí tohoto skupinového „zážitku“ – lekcí tance, které je donutí sebrat odvahu, odhalit své nitro, dávno zasunuté bloky a znovu najít samu sebe. Nemusí to být hezký pohled, o tom to není. Ale já osobně žasla nad tím, jak moc si všechny ty ženy musely sáhnou do nitra a „obnažit se“ – ne fyzicky, ale psychicky. A to chce sakra odvahu! Není to ten povrchní druh odvahy, která vychází z lidského ega, ale skutečná niterná odvaha postavit se svým vlastním démonům, zbavit se pocitů „hanby“ a „viny“ a podívat se svému já do očí. Společnost ráda uděluje nálepky – co je dobré, co je špatné, co je přijatelné a co zavrženíhodné… ale nakonec jde přece jen o vlastní cestu za štěstím, vstříc svému já. Tento dokument ukazuje jednu zcela zásadní věc – je rozdíl mezi ženským tělem jako předmětem mužské touhy a ženským tělem jako projevem ženské svobody. Na první pohled to může působit stejně, ale není to totéž. Jen je třeba nahlédnout pod povrch. ~(4,3★)~