Tsuki

Nikterak výjimečný, ale zato hezký, neokázalým způsobem jednoduchý snímek o rodinných a pracovních záležitostech mezi čtyřmi osobnostně rozdílnými sourozenci. Pokud máte stejně jako já v oblibě vztahová, lidská (případně rodinná) dramata, pravděpodobně tento film sedne i vám. Příběhem a stylem je to tedy prostý snímek (jak mají Japonci často ve zvyku), avšak důležité je spíše hlubší zaměření na osobnosti postav a vztahy mezi nimi. Každý ze čtyř protagonistů prochází během filmu určitým vývojem a konec zůstává otevřený. To mě nejdřív trochu zaskočilo, ale na druhou stranu, divák má koneckonců představu, kam každá z postav bude směřovat dál, a otevřený konec k tomuto stylu vyprávění zkrátka pasuje. Myslím, že na nezávislý film jde o velmi dobrý počin s kvalitním scénářem. Jsem ráda, že mi japonské filmy dělají tak často radost. ~(4,1★)~

Film má mnoho společného s novějším snímkem Dark Waters – znečištění vody nebezpečnými karcinogeny (způsobující velkému množství lidí dalekosáhlé újmy na zdraví), obrovská korporace, která se nechce svým proviněním postavit čelem, utajování důkazů, jeden odhodlaný člověk, který chce odhalit pravdu, souboj malé právnické firmy s onou bohatou korporací jakožto boj Davida s Goliášem… a v neposlední řadě je to všechno příběh podle skutečných událostí, což tomu samozřejmě dává o to větší váhu. Ve všech těchto bodech se Erin Brockovich v podstatě shoduje s příběhem Dark Waters. Oba to jsou výborné filmy – dobře napsané a s obdivuhodnými hereckými výkony (zde samozřejmě především Julia Roberts). V čem se však rozcházejí je těžiště příběhu a konečné vyznění. Zatímco Dark Waters je velmi znepokojivým, tíživým filmem, který na konci předkládá hořkou pravdu, ztvárnění příběhu Erin Brockovich je přece jen laděno pozitivněji a přináší větší naději. Mimo to, film klade větší důraz na osobní rovinu a zázemí hlavní postavy, na její charakter a kuráž, a také na její schopnost soucitu a pochopení. Julia Roberts v této roli září a její postava je skutečně středobodem celého příběhu. Film v tomhle směru hezky balancuje osobní rovinu protagonistky a vyšší závažné téma. Nicméně, v pobídnutí diváka k hlubšímu uvědomění problematické otázky naopak vyhrává Dark Waters se svým syrovým až děsivým podáním, které je schopné zvednout člověka ze židle. Oba filmy jdou tedy na podobné téma odjinud, oba to však dělají platným a funkčním způsobem. Nadějné vyústění Erin Brockovich sluší a moc ráda jsem tento film konečně viděla. Celkově tedy, ať už pozitivnější či temnější zpracování, hlásím se za to, aby filmů s podobným námětem, který přináší i kus osvěty, vznikalo více. ~(4,4★)~

Příběh konspirace a korupce, který se rozvíjí na pozadí milostné linky… divákovi je brzy jasné, že ve skutečnosti nejde o film o tom, jak se muž vydává po stopách své mrtvé manželky, aby odhalil její nevěru. Tajemná minulost odkrývá mnohem víc a vše je mnohem komplikovanější. Jde o téměř detektivní příběh a film si diváka vede… nicméně, paradoxně je zřejmé, že scénář není napsaný tak, aby udržel diváka v obraze. V tom vidím achillovu patu filmu, jelikož pro příběh zásadní informace nebo důležité spojitosti jsou ve filmu často zmíněny pouze jedinkrát, navíc mnohdy v rychlém sledu konverzace, nebo jen tak mezi řečí. Divákovi tak velmi snadno něco unikne. Nemluvě o tom, že orientaci v příběhu nepomáhá ani to, že vyprávění není chronologické (častá promíchanost pořadí scén). Z těchto důvodů je film velmi náročný na sledování a vyžaduje velké soustředění, jinak se může stát, že se ztratíte. Osobně jsem byla obzvlášť zpočátku docela zmatená, avšak ani později film divákovi nic neulehčuje a není příležitost polevit v soustředění. Vcelku šlo o kvalitní film se dvěma výbornými herci v čele, avšak osobně si mě tento film nezískal - téma dobré, jen to zpracování zkrátka nebylo mým šálkem kávy. Určitě bych dokázala vyjmenovat pár filmů o korupci a komplotu, které jsou za mě lepší. ~(3,3★)~

Nolan v plné síle a opět ve své nejlepší formě. Musím říct, že po Tenetu před třemi lety jsem si upřímně oddechla a jsem ráda, že opustil své tendence k přílišné překombinovanosti. I tak ale Oppenheimer není snadným filmem. Vyplatí se mít alespoň základní přehled v některých historických událostech – především toho, co se týká postavení Japonska v druhé světové válce (neochota se vzdát v poslední fází války), vývoje atomové bomby a jejího následného svržení na Hirošimu a Nagasaki, ale také fázi tzv. „Mccarthismu“ a přehnaného antikomunismu v USA po druhé světové válce (za období studené války). I tomu se totiž film ve své druhé polovině silně věnuje a osobně jsem netušila, že Oppenheimer byl taktéž jednou z „obětí“ Mccarthismu. Přestože je však film pro diváka náročnější svým obsahem a prolínáním dějových linií, je zajímavé, že (oproti výše zmíněnému Tenetu) se mu daří diváka plně udržet a upoutat, se vším patřičným napětím. Ať už tedy jste blázni do fyziky nebo nejste, ať už jste znalí historie nebo tolik ne, je velká šance, že si vás Oppenheimer získá svým precizním filmovým uměním a důrazem na lidskou a morální otázku svržení atomové bomby. Sledovat život a vývoj Oppenheimera ve výborném podání Cilliana Murphyho a v kulisách Nolanova filmu byl zkrátka zážitek, který se moc často nevidí. Z toho důvodu neváhám udělit silné 4 a půl hvězdy, zaokrouhleno nahoru. (Viděno 21.7.2023 v původním formátu IMAX 70mm v Cinema City Flora.) ~(4,5★)~

Existenciální „pohádka“ s poměrně důmyslnou sociální kritikou. Mohli bychom tématiku nerovnosti pohlaví a smyslu života pojmout mnohem serióznějším a jaksi „intelektuálně dospělejším“ způsobem, ale proč vlastně? Byl by to úplně jiný film. Diváci, kteří filmu vytýkají přílišnou banalitu, naivitu a dětinskost, si potřebují uvědomit jednu zcela zásadní věc – toto je přece svět Barbie! Svět, který má svá vlastní pravidla a styl, jež mu skrze hru vetkaly samy děti (především samozřejmě holčičky). Tento svět vzniká právě a jedině skrze dětské vidění, představivost a nekomplikovanou dětskou upřímnost. A přesně toto pojetí, tento druh dětské estetiky, bezelstnosti a přímosti, si film zcela záměrně volí. Ne, není to hloupý a banální film. Je jen jednoduchý a přímočarý, stejně jako by to vyobrazily děti při hře s panenkami. Ale to mu nic neubírá z pravdivost. Ostatně, je to dost možná jen naše dospělé „ego“ které se takovému zpracování vzpírá. Film si každopádně nebere servítky – vyobrazuje nejhorší ženské i mužské stereotypy (v případě žen např. snahu se zalíbit, marnivost, někdy až prostoduchost; v případě mužů neschopnost projevit skutečné city, machismus, předvádění se, někdy až přehnanou aroganci…), jenže vtip je v tom, že ve světě Barbie je postavení/úloha pohlaví naruby. Barbie jsou ty, co hrají prim, zatímco Kenové jsou v podstatě jen hezkým doplňkem. Neboli ženy a muži (včetně výše zmíněných stereotypů) jsou prohození. A tady začíná veškerá legrace, ale díky bohu, hlavním záměrem filmu není pouze pobavit. Pod vším tím pestrým růžovým zevnějškem a naivním nádechem má totiž film zcela jasně co říct a najde se mnoho podnětů k zamyšlení. Stačí tomu jen být otevřený a nechat to do sebe proplout. Osobně je mi ono „jednoduché“ pojetí filmu velmi sympatické – na nic si nehraje a předkládá vše zcela jasně, s patřičnou nadsázkou, velmi přímočaře. Vidím v tom jasný záměr a vizi, která opravdu koresponduje s dětskou hrou s panenkami. Nicméně se najde i pár nedostatků. Trochu mě zklamalo, že příběh matky a dcery nebyl úplně rozvinutý (tahle linka se sice nastolila, ale ve výsledku měla jen velmi omezený prostor). Dále nebylo jasné, co si myslet o té bandě manažerů v čele s šéfem Mattelu (Will Ferrell) – byli sice v „reálném světě“, ale jako by i oni byli mimo realitu (groteskní „honičku“ jsem moc nepobrala). Snad se to dá vysvětlit tak, že sám Mattel je taky takový svět na pomezí reality a iluze (tedy blízko samotnému světu Barbie). Celkově však jejich charakteristika ležela v šedé zóně – jsou to padouši nebo to myslí dobře? Jde z toho cítit, že samotné vyobrazení firmy Mattel ve filmu bylo vlastně velmi problematickou a ošemetnou záležitostí. Vzhledem k tomu, že Mattel zaštiťuje tento film a značku Barbie, tak vlastně není vůbec divu. Ale tento vnitřní rozpor je v tom zkrátka velmi citelný. Celkově vzato jsou tohle však jediné dvě větší výhrady, které k Barbie mám. Greta Gerwig za mě opět odvedla výbornou práci a přišla se zcela neotřelým filmem, který společně s Oppenheimerem ovládl letošní léto. Stejně tak jsem nadšená z výkonu Margot Robbie a Ryana Goslinga, kteří se očividně svých rolí ujali s velkou grácií, otevřeností a elánem. Tento film mi jednoduše udělal radost a oceňuji jeho sdělení, které může podnítit nejen zajímavou výměnu názorů, ale dovést i k důležitým vnitřním uvědoměním. ~(4,6★)~

Stylem vyprávění není Quartet tak úplně standardním japonským seriálem. Na jednu stranu jde o příběh o partě čtyř přátel, kteří se „náhodně“ seznámí, hned si padnou do oka, utvoří smyčcové kvarteto a v podstatě začnou bydlet pod jednou střechou, přičemž mezi nimi hned od prvního dílu zajiskří množství zajímavých kamarádských výměn a dialogů… na druhou stranu je však tento seriál velmi mysteriózní a každá z postav je obestřená tajemstvími natolik, že notnou chvíli trvá, než si o nich jako o lidech udělá divák obrázek. A právě to mi jako divákovi od začátku vadilo. Nemám nic proti mysterióznímu prvku jako takovému, ale první dva díly nebylo vůbec čeho se chytit a jak pochopit alespoň jedinou z postav. Což vlastně způsobilo, že přes familiární tón seriálu jsem zůstávala k postavám chladná a seriál si mě hned nezískal. Naštěstí třetí díl ukáže blíže pozadí postavy Suzume. A s poznáním této postavy a ztotožněním se s její situací jsem seriálu přece jen přišla na chuť. S každým dalším dílem o kousek poodhalíme ono tajemno, postupně poznáme okolnosti všech čtyř hlavních protagonistů a pochopíme i přátelské pouto, které se mezi nimi vytvořilo. Nakonec snad jedinou postavou, o které divák až do samého konce neví, co si myslet, zůstává vedlejší postava Arisu, která v průběhu celého seriálu vyznívá jako dost podezřelé a nedůvěryhodné individuum. Co se jí asi tak honí hlavou…? Na druhou stranu je zdrojem některých podivných (a někdy i vtipných) situací, které zamíchají s děním seriálu. Celkově seriál opakovaně nabízí určité bizarní situace a lidské výměny, přestože jinak je pevně zakotven v realitě. Najde se v něm i mnoho k zamyšlení, co se týká lidských vztahů. Osobně se mi líbil šestý díl, který se tematicky věnoval manželství a zajímavě poukazoval na to, jak dva lidé ve vztahu můžou onen vztah a společně strávený čas vnímat diametrálně odlišným způsobem. Na tom je vidět, jak problémy ve vztahu nemusí být nutně ničí vina. Někdy se zkrátka dva lidi pro společný život nehodí, přestože nedělají nic špatně. Rozhodně jde o podnětný díl. Celkově vzato, seriál se mi líbil (a to i přesto, že trochu klame tělem a o hudbě a kvartetu není ani zdaleka tolik, kolik by divák čekal… jde opravdu spíše o „vztahové“ drama). Nicméně zvoleným stylem to nebyl tak úplně můj šálek kávy - jsem raději, když postavám více „vidím do hlavy“. Z toho důvodu to na mě obzvlášť na začátku působilo rozpačitě a jaksi nepřirozeně. Na druhou stranu, ve věci stylu jde nepochybně o věc vkusu a rozhodně rozumím tomu, proč má jinak seriál tak dobré ohlasy. Obsahově si to zaslouží. ~(3,8★)~

Solidní thriller se skvělou Leighton Meester. Označit to za horor by byla silná slova, ale jako psychologický (nebo spíš psychotický? :) ) thriller ze studentského prostředí to funguje. Leighton Meester kupodivu tato vyšinutá poloha dost sedla, a tak body navíc přidávám tomuto filmu právě za její výkon. Jinak ovšem dějově film moc nepřekvapí, ale ani neurazí. V tomto žánru průměr, který stačí vidět jednou. ~(3,3★)~

U seriálů napsaných Nogi Akiko a zároveň těch, které produkuje televize TBS, málokdy člověk šlápne vedle. Tohle byl nepochybně jeden z nejpopulárnějších počinů roku 2016. Je v tom příjemná romantická linka, humor, sympatické postavy (potažmo sympatičtí herci) a navíc neotřelý námět, který řeší tématiku manželství a úlohy žen a mužů ve vztahu (i společnosti) trošku jiným způsobem, než jak jsme u Japonců zvyklí. Je faktem, že Japonsko je mezi rozvinutými zeměmi stále na předních příčkách ve věci genderové nevyrovnanosti. Tahle problematika se dá samozřejmě vnímat i v celosvětovém měřítku (muži mají stále oproti ženám „navrch“ jak v politice, tak ekonomice, atp.), ale v Japonsku je tento problém o to víc „zažraný“, spojený s tradičním vnímáním role ženy a muže, takže změna k rovnoprávnosti a svobodomyslnějšímu postoji je velmi pomalá. Japonsko v těchto otázkách zkrátka oproti jiným západním zemím zaostává. A tu se objeví takový hezký seriál, který se na pozadí romantického příběhu očividně snaží tyto staré zažité představy bořit. Což je jenom dobře. Seriál se dotýká nejrůznějších emancipačních témat, jako je například „cena“ práce v domácnosti, rovnost vztahu manželů, otázka práce žen (např. i v politice) atd. Některé části seriálu a dialogy mezi hlavními postavami byly v tomhle ohledu velmi zajímavé a osvěžující, mnohdy i ponoukající k dalšímu zamyšlení. Samozřejmě z pohledu Evropana nejsou některé věci až tak převratné, něco je dokonce dost úsměvné (přehnaná stydlivost a ostýchavost Cuzakiho, tedy mužského protagonisty – japonština takového člověka označuje jako „sóšoku-kei“, doslova býložravce, což je typ člověka, který nejeví téměř žádný zájem o vztah a sex, je velmi pasivní až asexuální či dokonce frigidní). Ale musíme si uvědomit, že Japonci jsou i jako národ mnohem víc uzavření projevům citů a lásky, takže jejich laťka v projevu emocí a sexuality je jaksi celkově níže. Stejně tak je to právě i s tou otázkou projevů genderové rovnosti. Myslím si proto, že na Japonsko jde vlastně o relativně progresivní typ seriálu. V rámci hranic toho, aby se to Japoncům líbilo, ale zároveň aby to bylo schopné posunout jejich vnímání některých genderových otázek. Za mě proto palec nahoru. Užila jsem si dynamiku a chemii mezi Morijamou Mikuri (Aragaki Jui) a Cuzakim (Hošino Gen) – moc jim to spolu slušelo a asi není ani divu, že tihle dva herci se skutečně o pár let později dali dohromady. Jediné, co mě v seriálu moc nebavilo, byl cca 7.-8. díl. V téhle fázi seriál jaksi přešlapuje na místě, Cuzaki se ne a ne k ničemu rozhoupat a dějově to prostě stojí. Naštěstí se to poté opět rozběhne, ale je fakt, že s ostýchavým a pomalým vývojem romantického vztahu musí mít někdy západní divák hodně velkou trpělivost… Jinak ovšem příjemný a svěží seriálový zážitek. Určitě vše ještě završím zhlédnutím závěrečného speciálu, který vznikl 5 let po seriálu. ~(4,3★)~

Nutné vidět. Nejen protože jde o výborně ztvárněný, tíživý thriller, ale také protože skutečné události, které film zachycuje, by se měly dostat do povědomí každého člověka. Tohle je přesně ten typ příběhu a reality, o kterých bychom rozhodně měli něco vědět. Osobně jsem žasla, co vidím... Člověk se ve zprávách dennodenně dočítá o některých pro život nepodstatných událostech, ale taková věc přitom zapadne, aniž by z toho ve světě vzniklo velké haló. Sama jsem o kontroverzi ohledně teflonu a jeho způsobu výroby v minulosti vůbec nezavadila (nutné tady poznamenat, že dnes se prý už teflon pro kuchyňské účely vyrábí jinak, údajně bez škodlivých chemikálií). Co je však důležitější, příběh právníka Roba Bilotta a chemické společnosti DuPont nemá ani zdaleka závěr – ani ve filmu, ani v nynější realitě. Tento "černobylským" způsobem znepokojivý a temný film končí hořkou pravdou, která nám ukazuje, jak se obrovské světové firmy prostě nenechají převálcovat a nemusí být vůbec ochotné přiznat svůj omyl a svou vinu, pokud se náhodou dopustili velké chyby, která může mít dalekosáhlý dopad na lidstvo. Ne ne, na to jsou pro ně zisky ze špinavých praktik až moc vysoké. A systém jim bohužel hraje do karet... Realita je taková, že jak ukazuje film, Rob Bilott sice dosáhl alespoň možnosti odškodnění pro všechny zdravotně poškozené oběti konání DuPontu, ale přestože se tomuto případu věnuje dlouhé roky od 90. let, nikdy nebylo dosaženo skutečné nápravy konání této společnosti (a nepochybně i dalších společností). Toxická chemikálie PFOA, u které je prokázáno, že lidem může způsobit rakovinu a další nemoci ohrožující na životě, a spolu s ní jiné podobné chemikálie PFAS se vesele vyrábějí a používají dál. Celosvětová společnost DuPont se nikdy nepostavila věci čelem a nepřijala zodpovědnost, nadále tuto chemii používají a v táhlém soudním sporu se dodnes vyhýbají pádnému řešení. Sem tam zaplatí nějakým lidem odškodnění v civilních sporech, ale tato odškodnění jsou pro ně ve skutečnosti jen kapkou v moři, jelikož zisky z používání/vyrábění těchto chemikálií jsou mnohonásobně vyšší. Jinými slovy je to vůbec nebolí a je do nebe volající, že nikdo z nich za to, že tajili skutečnost a množství lidí svým konáním připravili o život, nešel do vězení. Člověk si říká, jak je tohle vůbec možné… Osobně jsem ale moc ráda, že mě film s touto skutečností seznámil (a ano, navíc poutavým způsobem, včetně výborných herců – Mark Ruffalo odvedl výborný výkon, Anne Hathaway je v roli jeho manželky taky skvělá). Lidé by totiž zaprvé měli VĚDĚT – pokud „systém“ je na něco krátký, zbývá leda hromadná informovanost prostého lidu, aby se praktikám vzbouřili a způsobili dostatečné haló ve světě, které by společnost DuPont (a jiné) zahnalo do rohu a museli by své jednání přehodnotit. Přece jen jde o naše životy a zdraví, a bohužel je nejspíš mnoho věcí, o kterých se příliš neví nebo jsou nám dokonce zatajovány… Proto jsem za vznik tohoto filmu moc vděčná a kladně hodnotím, že měl někdo vůbec kuráž vyrukovat s tímto tématem ve filmové podobě. Velmi záslužné. Za normálních okolností by to bylo na velmi silné 4 hvězdy, ale vzhledem k jeho přesahu do reality zvyšuju na plný počet. ~(4,5★)~

Pixar jako obvykle přichází se zajímavým novým konceptem (svět živlů), do kterého je zaobalen hezký a dojemný příběh se sympatickými a charakterově rozrůzněnými postavami. V jádru je to sice z části předvídatelná love story o lásce mezi neslučitelnými živly, ovšem to by nebyl Pixar, aby nepřidal něco navíc. Jak je u Pixaru zvykem, rodina zastává v příběhu důležitou roli, a tentokrát je dalším rozměrem zápletky právě tíha zodpovědnosti vůči rodině oproti plnění vlastních snů a zvolení si vlastní životní cesty. Ano, jako téma to sice není nic tak převratného, ale důležité je, že to funguje a že Pixar ztvárnění příběhu patřičně vyšperkoval. Celý film hýří množstvím nápadů a je vizuálně stylový s kreativní výpravou. Stejně tak jednotlivé postavy a jejich pozadí, případně i celé „rasově odlišné“ skupiny živlů, je zábava sledovat. Neříkám, že by interakce živlů byla domyšlená na 100%, najdou se i nějaké „díry“ ve fungování takové společnosti, ale rozhodně je radost jejich soužití pozorovat a všímat si různých zajímavých detailů. Moc mě bavily rozdíly mezi tradičním přístupem ohnivé rodiny a naopak světáckou a umělecky založenou rodinou vodáků. Stejně tak bylo zajímavé vnímat rasovou diskriminaci celé skupiny ohňového elementu oproti ostatním živlům. Nápaditost a barvitost opravdu nechybí. To vše navíc za rytmu chytlavé hudby – soundtrack rozhodně zaujal svým exotickým nádechem, který mi připomněl hudbu z Milionáře z chatrče. Celkově jsem byla nadšená a úsměvnou tečkou byly i vtipné a vynalézavé drobné ilustrace v závěrečných titulcích – často narážky na nějaké reálné produkty nebo známá úsloví, ovšem přizpůsobená pro svět elementů. Pixar zkrátka opět nezklamal. Tento film možná nestojí po boku těch nejlepších, nejvyprecizovanějších a nejemotivnějších pixarovských filmů typu Duše, V hlavě nebo Coco, ale rozhodně se může hrdě postavit minimálně na roveň jiných výborných filmů formátu Frčíme nebo Luca. P.S.: V českém znění film mně a mému muži tak trochu „vyfoukl“ naši invenci – větu „ty vláho“, kterou jako součást vtipu používáme už několik let :) ~(4,3★)~