Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Romantický

Recenzie (1 237)

plagát

Všem klukům, které jsem milovala (2018) 

Žánr Young adult si u knih i filmů docela užívám a vzhledem k poměrně dobrému hodnocení jsem se nakonec rozhodla dát šanci i tomuto filmu. A ano, příjemná oddechovka to byla, hlavní herečka Lana Condor je docela sympatická, a filmu nahrává i fakt, že to není stoprocentně předvídatelná romantika, jako jsou některé jiné filmy tohoto žánru. Přesto, zas tak mě to vlastně nenadchlo. Možná to je tím, že hlavní postava v průběhu filmu ve skutečnosti nepůsobí, že překonává nějaké větší vnitřní překážky, a už od začátku dělá navíc dojem docela velkého sebevědomí. Rozhodně nepůsobí jako nějaký neviditelný lůzr, jak na začátku sama sebe popisuje. V tomto ohledu mi to vlastně nepřišlo moc zajímavé, jelikož jsem necítila, že by postava Lary Jean prodělávala nějaký zásadní vývoj, i když se to takto film snaží podávat. V jádru je to proto za mě opravdu spíš jen romantický příběh, přestože se tvůrci očividně pokoušeli o víc (nevím ovšem, jak si v tomhle ohledu stojí knižní předloha). V podobném žánru a s podobnou tématikou, kdy jedinec hledá své autentické „já“ zatímco zároveň nějakým způsobem manipuluje svým „obrazem“ mezi vrstevníky na škole, se rozhodně najdou lepší filmy s mnohem zajímavějšími hlavními hrdiny. Namátkově např. Love, Simon, nebo třeba i Easy A s Emmou Stone. Lara Jean mi ale bohužel nepřišla jako takto výrazná a psychologicky zajímavá hrdinka… A to ani nemluvě o vedlejších postavách – nejenom že postava „rivalky“ je taky naprosto tuctová a nezajímavá, ale bohužel moc nezaujmou ani ty klučičí postavy. Celkově bych řekla, že film je obecně v rámci charakterů docela plochý... Suma sumárum, slušný teenage film, který je téměř na pomezí 3 a 4 hvězd, ale mezi ohromující zážitky, které dokáží utkvět, se rozhodně nezařadí. ~(3,3)~

plagát

Spievaj 2 (2021) 

Kupodivu minimálně stejně dobré jako jednička, možná dokonce o kousek lepší. Stejně jako první díl jde o nápadité, barvité a vtipné dílko, prošpikované velkým množstvím současných popových písní (zazní dokonce dvě písničky od Taylor Swift, také Billie Eilish a mnoho jiných…) V jádru jde samozřejmě o pohádku s velmi jednoduchým námětem, ale film zkrátka vyniká svým zábavným a dobře fungujícím zpracováním, které je opět v detailech maximálně vyšperkované. Mimo hlavní dějovou linku o vytvoření úspěšného mega-představení, získání celebrity, která odešla do ústraní, a přesvědčení dravého magnáta, že to všechno má smysl, se film věnuje taky drobným jednotlivým linkám některých postav. A v tomhle ohledu je hezky vyvážený a vyvaruje se dokonce jakémukoli „neuzavřenému“ zakončení, jaké je citelné v prvním díle u postavy myšáka. Tady nemám žádnou takovou výhradu. Zkrátka kvalitně provedený, vtipný, živelný a optimisticky laděný animák, na jaký by se člověk klidně podíval i opakovaně. ~(4,3)~

plagát

Final Fantasy: Esencia života (2001) 

Na svůj rok výroby jde vizuálně/animačně o nevídané a působivé dílo (dnes samozřejmě již překonané) a i námět samotný rozhodně není k zahození. Ostatně téma záchrany planety a jejích živých organismů (ve filmu podáno trochu víc mysticky, mluví se o zdroji života planety, tzv. Gaia) je vlastně hodně nadčasové a půjde nepochybně i nadále o tématiku, ke které se lidstvo bude opakovaně vracet. Nicméně trochu problémové je samotné zpracování. Scénář místy srší zajímavými dialogy a výměnami mezi postavami v nadupaném hollywoodském stylu („chemie“ mezi hlavním týmem postav funguje), jindy však scénář a celkové převedení na filmové plátno pokulhávají. V globálu je sice příběh pochopitelný a jakž takž drží pohromadě, ale určité díry ve scénáři, nedostatky v režii a nedobře zvládnuté úseky jsou rozhodně znatelné. Například divákovi může uniknout nějaká zásadní informace, protože je zmíněna pouze jedinkrát uprostřed běhu hovoru, jindy zas „předání“ příběhu a okolností působí jaksi nevyváženě. Osobně mi úplně nesedlo to, jak je příběh zcela soustředěný na hrstku hlavních postav v čele s doktorkou Aki Ross a úplně pomíjí všechno ostatní okolo. Vzhledem k tomu, že jde o příběh „globálního“ významu, kde by mělo jít o přežití celé naší planety a lidstva, mi naprosto chyběly náhledy do obecného vnímání lidí a do celkové situace/života v opevněných městech. Nakonec proto může film dělat mylný dojem, že krom toho jediného místa, které je zobrazeno, jinde ani lidi nežijí, a že v závěru na celé planetě přežijí pouze dvě samotinké postavy. Takové vyznění samozřejmě působí zvláštně, jaksi neúplně a ne tak silně, jak by si konec filmu možná zasloužil. Přitom by určitě stačilo, kdyby se film aspoň okrajově dotkl obecného lidského života na naší planetě obsazené mimozemšťany, třeba jen nějakou scénou nebo zmínkou… Bohužel, zároveň jde z filmu cítit, že toto podivné vyznění rozhodně nebylo cílené, a že jde opravdu spíš o jakousi nedotaženost a v určitém smyslu amatérismus. Není to rozhodně snadné, dobře film napsat, vystavět a zrežírovat. A dost možná si Hironobu Sakaguči, pro něhož to byla režisérská prvotina, která ho zároveň potopila, ukousl příliš velké sousto. Nicméně filmu se nedají upřít velké ambice – v některých ohledech je naplňuje, v jiných je bohužel zcela průměrný. Za snahu a zápal, dobrý námět a pokrokovou animaci mu přesto uděluji aspoň slabší 4 hvězdy. ~(3,6)~

plagát

Jeden život (2023) 

Možná to není úplně úroveň Schindlerova seznamu, ale rozhodně jde o film podobného významu a hodnoty. Tím spíš, že jde o reálný životopisný příběh – o Nicholasi Wintonovi jsem sice slyšela, ale mnoho nevěděla, tudíž s povděkem kvituju, že tento film vůbec vznikl. Během sledování mě napadlo, jak neuvěřitelná je vlastně síla médií (v dobrém i špatném smyslu). Nebýt pořadu BBC That’s Life, čin tohoto člověka by se nejspíš vůbec neproslavil, věděla by o něm jen hrstka lidí, se kterými by příběh odhodlání a lidskosti Nicholase Wintona „umřel“, a do důsledku by nepochybně nevznikl ani tento film… Přitom to jsou právě takové činy a příběhy, které stojí za to předávat dál. Dobře, že to i přes skromnost tohoto člověka dopadlo právě takto. Tady musím zmínit, že oba herci (mladá i starší verze Nicholase Wintona) odvedli výborný výkon. Anthony Hopkins jako obvykle naprosto skvělý, ale mile překvapil i mně neznámý Johnny Flynn. Oběma dvěma se podařilo vykreslit skromnou, místy až uzavřenou povahu protagonisty s jeho lidsky ryzím zájmem konat to, co považuje za správné. Je radost sledovat tak „čisté“ a uvěřitelné herecké výkony na filmovém plátně. Velký díl chvály ale přesto náleží především skutečnému Nicholasi Wintonovi, bez kterého by tento příběh plný čirých emocí a lidskosti zkrátka a jednoduše neexistoval. ~(4,3)~

plagát

Chudiatko (2023) 

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1)~

plagát

Říkejte mi Čihiro (2023) 

Pokud čekáte náhled do minulosti prostitutky, nejspíš šlápnete vedle, protože o tom tento film nakonec není. Jde spíše o delikátní náhled do lidských vazeb, konkrétně vztahů rodič-dítě, a celkově o hledání porozumění a pochopení u druhého člověka. Jak film však ukazuje, není to vždy lehké, jelikož jsme každý jiný. Ale právě proto je pocit souznění a pevného pouta s někým o to cennější. Film to přirovnává k tomu, jako bychom všichni byli „mimozemšťané“, kteří hledají někoho ze stejné planety. Stejně tak hlavní hrdinka, charakterově spíše uzavřená a nečitelná, se snaží najít nějaký pevný bod, a přestože to tak nemusí nutně působit, přenést se přes svou minulost. Jde o film hloubavý a po japonském způsobu pomalu plynoucí, který nabízí spíš pohled do obyčejného života a lidských vztahů než klasický filmový příběh s nějakou zápletkou. Proto chápu, že diváci, kteří nejsou zvyklí na tento druh japonské kinematografie, můžou být spíše zklamaní. Mně osobně to ale velmi padlo do noty a typické japonské sondy do prchavosti života a prostých lidských zážitků jsou mi blízké, takže mi film svým stylem vyhovoval. Hrdinka v podání Arimury Kasumi byla i přes svou uzavřenou a dumavou povahu pozoruhodnou postavou. Mísila se v ní tajemstvím zastřená minulost a vstřícná, veselá a trochu svérázná persóna, kterou dávala na odiv před ostatními. Ve filmu bylo mnoho hezkých postřehů k zamyšlení (např. diskutování o rozdílných náhledech na život a na lásku), včetně samotného závěru, který malinko poodhaluje, jak moc velkou cenu mělo nejspíše pro hlavní postavu oproštění se od minulosti. Zároveň film, jak je u Japonců zvykem, nepostrádá ani vtipné a úsměvné scény, jelikož i humor je zkrátka součástí života (moc se mi líbily výměny hrdinky s dvojicí školáků, se kterými se spřátelila). Za mě tedy velmi příjemný, podnětný a emočně vyvážený japonský snímek – palec nahoru pro Netflix. ~(4,3)~

plagát

Láska na úteku (1994) 

Ze starších romantických komedií rozhodně kvalitní kousek se sympatickou dvojkou Marisa Tomei + Robert Downey Jr. Na jednu stranu se nedá říct, že by to byl nějak převratný film (mezi romantickými filmy z 90. let se najdou určitě větší srdcovky, ke kterým se divák bude spíše chtít vrátit než právě k tomuto), ale premisa o tom, že je hlavní ženská postava od dětství přesvědčená, že se vdá za člověka jménem Damon Bradley a v dospělosti se bezhlavě vrhá na stopu po tomto tajemném muži, je sama o sobě dost zábavná. Navíc v podání kvalitních a okouzlujících herců je zkrátka film příjemnou jízdou. Co se týká námětu pátrání po „tom pravém“ mi film připomněl jiný výborný snímek Lásce na stopě (Serendipity), i když je fakt, že ten je ještě o kus povedenější a osudovější. Přesto, podobnost námětu se tam dá rozhodně vidět. Osobně jsem si Italské námluvy (Only You) moc užila a zpříjemnilo mi to večer. ~(4,1)~

plagát

Kapky (2022) 

Na komorní snímky s dobrým scénářem je vždycky radost pohledět. Tomuto filmu v podstatě nechybí nic, co bych od takového díla žádala. Je to sevřené drama odehrávající se na jediném místě, s plným zaostřením na trojici postav (plus jedna boční navíc), které buduje napětí skrz jejich dialogy v průběhu komplikované situace, ze které nelze odejít. Hudba navíc ono napětí a sevřenou atmosféru hezky podtrhuje. Se zájmem jsem sledovala, kam to všechno bude směřovat, avšak závěr mě víc než překvapil. Bohužel ne v tom dobrém smyslu. Konečný zvrat filmu je totiž až příliš ostrý a extrémní, na to, co bychom od dané postavy mohli čekat (nebudu samozřejmě prozrazovat, o co a o koho jde). Rozumím záměru vytvořit šokující konec, který bude u diváků podněcovat diskuzi – Jaký byl důvod této postavy pro to, co udělala? Co se jí honilo hlavou? Divák má možnost si na základě drobných indicií v průběhu filmu vytvořit své vlastní vysvětlení. Problém však je, že reálně je ve filmu vodítek tak málo a jsou tak vágní a nezřetelné, že i při soustředěném sledování se divák může maximálně domnívat a domýšlet si, co to tak mohlo znamenat, ale smysl to ve skutečnosti nedává. Brutální rozřešení filmu zkrátka zůstává záhadou a filmu tenhle konec úplně nesluší. Přitom jsem měla dojem, že chybělo jen málo (snad pár nějakých replik nebo vhledů navíc), co by lépe uvedlo na pravou míru finální zvrat, aniž by to působilo tak nepatřičně. Mohlo to mnohem lépe zapadnout dohromady. Takhle je divák na konci spíš zmatený a rozhodně se nakoná žádné závěrečné „secvaknutí“ nebo „aha“ moment, jako je vidět u jiných dobře vystavěných filmů (příkladem zrovna film Sedm stejného scénáristy). Je tedy škoda, že konec kazí jinak dobrý zážitek. Krom této jediné postavy, jejíž jednání v závěru působí bizarně kalkulovaně (přestože do té chvíle tomu nic nenasvědčuje), jsou však všechny ostatní postavy a jejich charaktery dobře vykresleny a napsány. Když tedy pominu ten podivný konec, šlo jinak o velmi dobrý zážitek s patřičnou poutavostí. Nerada bych proto film úplně potopila, protože si myslím, že si rozhodně zaslouží lepší hodnocení než aktuálních 48%. ~(4,0)~

plagát

Dobrý Will Hunting (1997) 

Jedno se Mattu Damonovi a Benu Affleckovi musí nechat – tento námět a scénář se jim v tehdy devadesátkách opravdu povedl. A samozřejmě celý příběh povyšuje právě postava profesora Seana Maguira bravurně ztvárněná Robinem Williamsem (který očividně do svého výkonu vložil i mnoho improvizovaných replik či scén, které se pro film staly typickými a nezapomenutelnými). Nedovedu si představit, že by bylo možné vybrat pro tuto roli lepšího herce. Ostatně, Robin Williams dokázal už ve filmu Společnost mrtvých básníků, že pro inspirativní „vůdčí“ role učitelů či dospělých vzorů se velmi hodí, přestože ho máme zafixovaného především jako komika. Ale svým způsobem s tím jde právě tato „odlehčenost“ ruku v ruce. Shrnula bych to asi takto: pokud hledáte nějaké civilní ale zároveň inspirativní psychologické drama o vypořádání se s vnitřními „démony“ a proměně života, tento film může být to pravé. Hodnotný scénář s vícero podnětnými dialogy a scénami se nevidí každý den a tento si toho Oscara rozhodně zasloužil. ~(4,3)~

plagát

Písně lásky (2022) (seriál) 

Seriál, který nejenom dostál mým očekáváním, ale dalece je překonal. Svou atmosférou krásně ztělesňuje estetiku a emoce vykreslené zpěvačkou Utadou Hikaru. Kdo by to byl řek, jak výborný nápad bude založit seriál právě na jejích dvou proslulých písních First Love (1999) a Hatsukoi (2018) a vytvořit na jejich základě srdceryvnou lovestory, která se odehrává v průběhu 20 let přesně v „éře“ mezi těmito písněmi. Ale co je důležitější, seriál je především výborně napsaný - jak scénář, tak charaktery postav, které jsou velmi komplexní, různorodé, nečernobílé, ale vesměs sympatické. Divák se takřka okamžitě s postavami a jejich příběhem sžije. A ano, příběh je to hořkosladký a srdcervoucí, ale natolik upřímně a přirozeně napsaný a ztvárněný, že se naštěstí vyhýbá jakékoli kýčovité přepálenosti a hloupým klišé. Přesně tak by měl vypadat romantický seriál na té nejvyšší úrovni – poutavý, lehce tajemný (příběh a jeho střípky se odhalují postupně), vnitřně „čistý“, uvěřitelně ztvárněný a s fůrou scén, které vás skutečně chytnou za srdce (a je jich tam opravdu hodně!). Pokud mám vůbec nějaké výhrady, je pouze jediná a tou je závěr předposledního dílu, kde jde o přelomové rozhodnutí hlavní postavy. Nebudu prozrazovat nic konkrétního, ale v tento okamžik seriálu je velmi obtížné chápat motivaci této postavy k tomuto rozhodnutí, jelikož motivace je dost vágní a nejasná. Z předchozích scén a dialogů se dá trochu něco vyčíst, ale divák musí hodně číst mezi řádky, aby byl schopný si toto rozhodnutí vůbec nějak vysvětlit a ospravedlnit. Osobně jsem nebyla s touto scénáristickou volbou úplně spokojená, tím spíš, že celé předchozí dění seriálu plyne tak přirozeně a „po smyslu“, že je zkrátka laťka scénáře příliš vysoko na to, aby se divák smířil s nějakým tím náhlým lapsem. Přesto, tento ne úplně pochopitelný zvrat v závěru je za mě jedinou skvrnkou na jinak perfektním seriálu. A nakonec jsem samozřejmě velmi ráda za to, jak příběh dopadl. Seriál rozhodně vřele doporučuji i lidem, kterým jinak japonská kinematografie nic moc neříká. Ale samozřejmě si ho užijete ještě o to více, pokud jsou vám japonské reálie blízké, znáte některá japonská místa nebo herecké obsazení, nebo prostě jen pokud máte rádi hudební styl Utady Hikaru (tuto talentovanou zpěvačku/písničkářku určitě znají nejen fanoušci Kingdom Hearts). Pro mě má rozhodně zvláštní místo v srdci i proto, že nám hrála na svatbě. Volba jejích písní pro toto filmové dílo je zcela bezpochyby trefou do černého. ~(4,7)~