Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Romantický

Recenzie (1 240)

plagát

Úžasný svět (2020) 

Silný příběh bývalého kriminálníka, který se snaží si proklestit cestu zpátky do společnosti a normálního života, ale minulost a okolnosti, ve kterých vyrůstal, nejdou i přes jeho poctivý záměr snadno setřást. Tento příběh má rozhodně svou váhu v jakékoli společnosti, jelikož s předsudky vůči lidem s poskvrněnou minulostí nebo lidem, kteří jednoduše nezapadají, se setkáváme naprosto kdekoli. Nicméně se nedivím, že vznikl právě v Japonsku, které je společensky ještě víc semknuté a jaksi uzavřené. Na jednu stranu jsou Japonci velmi kolektivně zaměření a nenechají jedince snadno vypadnout ze skupiny, jakmile v ní je (to vidíme v tomto filmu i v rámci samotné jakuzy a toho, jak s otevřenou náručí vítají hlavního hrdinu zpátky), na druhou stranu jsou ale velmi svázaní pravidly a svými nastavenými systémy (někdy i zastaralým viděním vycházející z tradic), které často velmi přísně určují, jak se má řádný občan chovat a žít, co je přípustné a co není, atp. V takové společnosti je proto někdy o to těžší najít si své místo… Tento film celou tuto tématiku hezky pokrývá a zároveň vychází z reálného příběhu, který sepsal spisovatel Saki Rjúzó na základě výpovědí skutečného bývalého kriminálníka, který opravdu stejně jako hlavní postava filmu strávil velký kus života ve vězení a obrátil se pak na onoho spisovatele, aby sepsal jeho příběh. Ve filmu proto vidíme do velké míry příběh, jak se v základu odehrál. Sám spisovatel Saki Rjúzó je zde v podstatě ztělesněn jako mladý televizní tvůrce Cunoda, na kterého se právě hlavní hrdina Mikami obrátí, aby zdokumentoval jeho život a předá mu své spisy z vězení. Doufá, že skrze uveřejnění svého příběhu v televizi se mu podaří dohledat svou biologickou matku. Na konci filmu Cunoda, stejně jako skutečný autor předlohy, slibuje, že Mikamiho příběh sepíše knižně…  Celý film navíc krom hodnotné tématiky a kvalitního scénáře pozvedává Jakušo Kódži v hlavní roli (samozřejmě jako vždy výborný, podávající velmi přirozený výkon) a také různorodé postavy a jejich přístupy. Zaujala třeba postava vedoucího potravin, ale také dravá reportérka ztvárněná Masami Nagasawou. Střety postav a jejich rozdílné úhly pohledu někdy generují zajímavé momenty. Utkví například otázka „útěku“ od něčeho – zatímco někdo může zastávat hledisko, že utéct znamená být zbabělý, v případě scény s jakuzou se ukazuje, že dát od něčeho ruce pryč a utéct ze situace může být do důsledku správnou volbou. Po zhlédnutí filmu jsem rozhodně byla naplněna dojmy a odcházela jsem z kina s pocitem, že šlo o hodnotný filmový zážitek. To jediné, co mě trochu mrzí, je závěrečné vyústění - sama za sebe bych preferovala jiný konec. (Viděno v rámci festivalu Eigasai 2024.) ~(4,3)~

plagát

Orenji deizu (2004) (seriál) 

Studentské časy, nostalgický feeling a pevná přátelská pouta… tedy pár určujících prvků tohoto seriálu. Nicméně nečekejte odlehčenou zábavu, ale spíš lidské, vztahové drama se špetkou romantiky. Hlavním tématem je vstup do dospělosti a s tím související zásadní životní rozhodnutí, která někdy nejsou lehká. Děj se točí okolo party přátel v posledním ročníku vysoké školy a středobodem je nadaná houslistka Sae – dívka, která bohužel přišla o sluch a bojuje s vnitřní frustrací a pocitem nespravedlnosti. Na tomto životním rozcestí, kde si sama se sebou neví rady, potkává studenta Kaie, který sám řeší svou profesní cestu, ale rozhodne se zároveň této dívce pomoct… Zajímavých a různorodých postav je tady samozřejmě více, každá je trochu jiná a je radost sledovat jejich vztahový vývoj v průběhu jedenácti dílů. Samotná Sae rozhodně není prvoplánově líbivá a milá postava. Naopak je výbušná a sebestředná, což ji ale svým způsobem dělá zajímavou. Snad jen poslední dva díly bylo její chování trochu přes čáru - chvílemi mě iritovalo, jak je sama k sobě neupřímná a chová se vůči okolí naprosto sobecky, především vůči Kaiovi. V globálu ale chválím tuto volbu vytvořit komplexní a nedokonalou hlavní postavu, která rozhodně není stereotypem, jaký bychom si u handicapované postavy představili. Vcelku vzato jde o velmi příjemný vztahový seriál o hledání vlastní cesty životem, což je tématika, která naštěstí nikdy nezestárne. Ještě zmíním, že z malinko podobného soudku je i Yume no California – výborný, ale nepříliš známý japonský seriál, kde taktéž hraje Šibasaki Kó, a kde se téma hledání životní cesty řeší ještě o něco více do hloubky. ~(4,1)~

plagát

Držím se světla (2019) 

I na japonské poměry hodně pomalý film, místy skoro až moc, ale lze na to přistoupit. Většinou jde o zachycení nějakého okamžiku, někdy ustrnutí v pocitu bezradnosti… V kostce bych film charakterizovala jako film o pomíjivosti a vyrovnání se se změnami v životě. Což je tematicky fajn, ale je zajímavé si všimnout, že s jistotou lze tuto charakteristiku filmu přisoudit až po plném shlédnutí. Potíž je, že děj nemá moc jasné směřování a film dělá po většinu času dojem bezcílného bloumání a neujasněného sdělení. Co chce film vlastně říct? A jakou úlohu zde hraje množství vedlejších postav? Postav je tady dost, ale bohužel nejsou dobře využité, a tak je dojem z nich často nejen vlažný, ale někdy téměř negativní. Dívka Mio se po přestěhování do Tokia setká s různorodými postavičkami z řad sousedů a místních obyvatel, ale kupodivu většina z nich (včetně jejího strýce) dělá poměrně chladný a nesympatický dojem. Nepodaří se jim plně navázat vztah ani s ní, ani s divákem. A dokonce i jediné dvě dobře rozehrané postavy (Etiopan a kameraman), které projeví k hlavní postavě kousek vřelosti, nakonec vyšumí do ztracena a film jejich slibně rozehranou linku beze všeho utne. Nezbývá než usoudit, že ve skutečnosti nejde o film o budování lokální komunity a vztahů (přestože k tomu film zdánlivě tíhne a možná se mu to jen nedaří předat), nýbrž spíše jde o film o osobním vypořádání se s překážkami a změnami v životě. Tedy že se vlastně snaží přiblížit otázku vnitřního přístupu k životu. Dvě hlavní postavy (Mio a strýc) lze proto vidět kontrastně. Mio, ač je tichá a někdy bezradná a marná, si nakonec umí poradit a najít cestu životem díky svému pozitivnímu náhledu. Oproti tomu, její strýc se utápí v pocitu beznaděje a nevidí cestu ven. Na konci je zcela zřetelné, jak si kdo z nich vede. Je však škoda, že jinak je film paradoxně dost odlidštěný a chladný. Bylo by mnohem snadnější přistoupit na to, že jde o film o osobním přístupu k životu a prokousávání se těžkými změnami, kdyby se do děje klamavě „necpaly“ všechny ty rádoby podstatné postavičky... Nejsem si proto jistá, jestli se filmu podařilo předat to, co chtěl. A špatná práce s vedlejšími postavami mu rozhodně ubírá body. Na druhou stranu, téma se mi líbilo a zaujala mě báseň, která se ve filmu zmiňuje – jedno ze silných míst filmu. Za to ještě těsně hodnotím slabšími 4 hvězdami, ovšem s vědomím toho, že se najde mnoho jiných podobných filmů, pro které jsou 4 hvězdy rozhodně zaslouženější. (Viděno v rámci festivalu Eigasai 2024.) ~(3,6)~

plagát

Všem klukům, které jsem milovala (2018) 

Žánr Young adult si u knih i filmů docela užívám a vzhledem k poměrně dobrému hodnocení jsem se nakonec rozhodla dát šanci i tomuto filmu. A ano, příjemná oddechovka to byla, hlavní herečka Lana Condor je docela sympatická, a filmu nahrává i fakt, že to není stoprocentně předvídatelná romantika, jako jsou některé jiné filmy tohoto žánru. Přesto, zas tak mě to vlastně nenadchlo. Možná to je tím, že hlavní postava v průběhu filmu ve skutečnosti nepůsobí, že překonává nějaké větší vnitřní překážky, a už od začátku dělá navíc dojem docela velkého sebevědomí. Rozhodně nepůsobí jako nějaký neviditelný lůzr, jak na začátku sama sebe popisuje. V tomto ohledu mi to vlastně nepřišlo moc zajímavé, jelikož jsem necítila, že by postava Lary Jean prodělávala nějaký zásadní vývoj, i když se to takto film snaží podávat. V jádru je to proto za mě opravdu spíš jen romantický příběh, přestože se tvůrci očividně pokoušeli o víc (nevím ovšem, jak si v tomhle ohledu stojí knižní předloha). V podobném žánru a s podobnou tématikou, kdy jedinec hledá své autentické „já“ zatímco zároveň nějakým způsobem manipuluje svým „obrazem“ mezi vrstevníky na škole, se rozhodně najdou lepší filmy s mnohem zajímavějšími hlavními hrdiny. Namátkově např. Love, Simon, nebo třeba i Easy A s Emmou Stone. Lara Jean mi ale bohužel nepřišla jako takto výrazná a psychologicky zajímavá hrdinka… A to ani nemluvě o vedlejších postavách – nejenom že postava „rivalky“ je taky naprosto tuctová a nezajímavá, ale bohužel moc nezaujmou ani ty klučičí postavy. Celkově bych řekla, že film je obecně v rámci charakterů docela plochý... Suma sumárum, slušný teenage film, který je téměř na pomezí 3 a 4 hvězd, ale mezi ohromující zážitky, které dokáží utkvět, se rozhodně nezařadí. ~(3,3)~

plagát

Spievaj 2 (2021) 

Kupodivu minimálně stejně dobré jako jednička, možná dokonce o kousek lepší. Stejně jako první díl jde o nápadité, barvité a vtipné dílko, prošpikované velkým množstvím současných popových písní (zazní dokonce dvě písničky od Taylor Swift, také Billie Eilish a mnoho jiných…) V jádru jde samozřejmě o pohádku s velmi jednoduchým námětem, ale film zkrátka vyniká svým zábavným a dobře fungujícím zpracováním, které je opět v detailech maximálně vyšperkované. Mimo hlavní dějovou linku o vytvoření úspěšného mega-představení, získání celebrity, která odešla do ústraní, a přesvědčení dravého magnáta, že to všechno má smysl, se film věnuje taky drobným jednotlivým linkám některých postav. A v tomhle ohledu je hezky vyvážený a vyvaruje se dokonce jakémukoli „neuzavřenému“ zakončení, jaké je citelné v prvním díle u postavy myšáka. Tady nemám žádnou takovou výhradu. Zkrátka kvalitně provedený, vtipný, živelný a optimisticky laděný animák, na jaký by se člověk klidně podíval i opakovaně. ~(4,3)~

plagát

Final Fantasy: Esencia života (2001) 

Na svůj rok výroby jde vizuálně/animačně o nevídané a působivé dílo (dnes samozřejmě již překonané) a i námět samotný rozhodně není k zahození. Ostatně téma záchrany planety a jejích živých organismů (ve filmu podáno trochu víc mysticky, mluví se o zdroji života planety, tzv. Gaia) je vlastně hodně nadčasové a půjde nepochybně i nadále o tématiku, ke které se lidstvo bude opakovaně vracet. Nicméně trochu problémové je samotné zpracování. Scénář místy srší zajímavými dialogy a výměnami mezi postavami v nadupaném hollywoodském stylu („chemie“ mezi hlavním týmem postav funguje), jindy však scénář a celkové převedení na filmové plátno pokulhávají. V globálu je sice příběh pochopitelný a jakž takž drží pohromadě, ale určité díry ve scénáři, nedostatky v režii a nedobře zvládnuté úseky jsou rozhodně znatelné. Například divákovi může uniknout nějaká zásadní informace, protože je zmíněna pouze jedinkrát uprostřed běhu hovoru, jindy zas „předání“ příběhu a okolností působí jaksi nevyváženě. Osobně mi úplně nesedlo to, jak je příběh zcela soustředěný na hrstku hlavních postav v čele s doktorkou Aki Ross a úplně pomíjí všechno ostatní okolo. Vzhledem k tomu, že jde o příběh „globálního“ významu, kde by mělo jít o přežití celé naší planety a lidstva, mi naprosto chyběly náhledy do obecného vnímání lidí a do celkové situace/života v opevněných městech. Nakonec proto může film dělat mylný dojem, že krom toho jediného místa, které je zobrazeno, jinde ani lidi nežijí, a že v závěru na celé planetě přežijí pouze dvě samotinké postavy. Takové vyznění samozřejmě působí zvláštně, jaksi neúplně a ne tak silně, jak by si konec filmu možná zasloužil. Přitom by určitě stačilo, kdyby se film aspoň okrajově dotkl obecného lidského života na naší planetě obsazené mimozemšťany, třeba jen nějakou scénou nebo zmínkou… Bohužel, zároveň jde z filmu cítit, že toto podivné vyznění rozhodně nebylo cílené, a že jde opravdu spíš o jakousi nedotaženost a v určitém smyslu amatérismus. Není to rozhodně snadné, dobře film napsat, vystavět a zrežírovat. A dost možná si Hironobu Sakaguči, pro něhož to byla režisérská prvotina, která ho zároveň potopila, ukousl příliš velké sousto. Nicméně filmu se nedají upřít velké ambice – v některých ohledech je naplňuje, v jiných je bohužel zcela průměrný. Za snahu a zápal, dobrý námět a pokrokovou animaci mu přesto uděluji aspoň slabší 4 hvězdy. ~(3,6)~

plagát

Jeden život (2023) 

Možná to není úplně úroveň Schindlerova seznamu, ale rozhodně jde o film podobného významu a hodnoty. Tím spíš, že jde o reálný životopisný příběh – o Nicholasi Wintonovi jsem sice slyšela, ale mnoho nevěděla, tudíž s povděkem kvituju, že tento film vůbec vznikl. Během sledování mě napadlo, jak neuvěřitelná je vlastně síla médií (v dobrém i špatném smyslu). Nebýt pořadu BBC That’s Life, čin tohoto člověka by se nejspíš vůbec neproslavil, věděla by o něm jen hrstka lidí, se kterými by příběh odhodlání a lidskosti Nicholase Wintona „umřel“, a do důsledku by nepochybně nevznikl ani tento film… Přitom to jsou právě takové činy a příběhy, které stojí za to předávat dál. Dobře, že to i přes skromnost tohoto člověka dopadlo právě takto. Tady musím zmínit, že oba herci (mladá i starší verze Nicholase Wintona) odvedli výborný výkon. Anthony Hopkins jako obvykle naprosto skvělý, ale mile překvapil i mně neznámý Johnny Flynn. Oběma dvěma se podařilo vykreslit skromnou, místy až uzavřenou povahu protagonisty s jeho lidsky ryzím zájmem konat to, co považuje za správné. Je radost sledovat tak „čisté“ a uvěřitelné herecké výkony na filmovém plátně. Velký díl chvály ale přesto náleží především skutečnému Nicholasi Wintonovi, bez kterého by tento příběh plný čirých emocí a lidskosti zkrátka a jednoduše neexistoval. ~(4,3)~

plagát

Chudiatko (2023) 

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1)~

plagát

Říkejte mi Čihiro (2023) 

Pokud čekáte náhled do minulosti prostitutky, nejspíš šlápnete vedle, protože o tom tento film nakonec není. Jde spíše o delikátní náhled do lidských vazeb, konkrétně vztahů rodič-dítě, a celkově o hledání porozumění a pochopení u druhého člověka. Jak film však ukazuje, není to vždy lehké, jelikož jsme každý jiný. Ale právě proto je pocit souznění a pevného pouta s někým o to cennější. Film to přirovnává k tomu, jako bychom všichni byli „mimozemšťané“, kteří hledají někoho ze stejné planety. Stejně tak hlavní hrdinka, charakterově spíše uzavřená a nečitelná, se snaží najít nějaký pevný bod, a přestože to tak nemusí nutně působit, přenést se přes svou minulost. Jde o film hloubavý a po japonském způsobu pomalu plynoucí, který nabízí spíš pohled do obyčejného života a lidských vztahů než klasický filmový příběh s nějakou zápletkou. Proto chápu, že diváci, kteří nejsou zvyklí na tento druh japonské kinematografie, můžou být spíše zklamaní. Mně osobně to ale velmi padlo do noty a typické japonské sondy do prchavosti života a prostých lidských zážitků jsou mi blízké, takže mi film svým stylem vyhovoval. Hrdinka v podání Arimury Kasumi byla i přes svou uzavřenou a dumavou povahu pozoruhodnou postavou. Mísila se v ní tajemstvím zastřená minulost a vstřícná, veselá a trochu svérázná persóna, kterou dávala na odiv před ostatními. Ve filmu bylo mnoho hezkých postřehů k zamyšlení (např. diskutování o rozdílných náhledech na život a na lásku), včetně samotného závěru, který malinko poodhaluje, jak moc velkou cenu mělo nejspíše pro hlavní postavu oproštění se od minulosti. Zároveň film, jak je u Japonců zvykem, nepostrádá ani vtipné a úsměvné scény, jelikož i humor je zkrátka součástí života (moc se mi líbily výměny hrdinky s dvojicí školáků, se kterými se spřátelila). Za mě tedy velmi příjemný, podnětný a emočně vyvážený japonský snímek – palec nahoru pro Netflix. ~(4,3)~

plagát

Láska na úteku (1994) 

Ze starších romantických komedií rozhodně kvalitní kousek se sympatickou dvojkou Marisa Tomei + Robert Downey Jr. Na jednu stranu se nedá říct, že by to byl nějak převratný film (mezi romantickými filmy z 90. let se najdou určitě větší srdcovky, ke kterým se divák bude spíše chtít vrátit než právě k tomuto), ale premisa o tom, že je hlavní ženská postava od dětství přesvědčená, že se vdá za člověka jménem Damon Bradley a v dospělosti se bezhlavě vrhá na stopu po tomto tajemném muži, je sama o sobě dost zábavná. Navíc v podání kvalitních a okouzlujících herců je zkrátka film příjemnou jízdou. Co se týká námětu pátrání po „tom pravém“ mi film připomněl jiný výborný snímek Lásce na stopě (Serendipity), i když je fakt, že ten je ještě o kus povedenější a osudovější. Přesto, podobnost námětu se tam dá rozhodně vidět. Osobně jsem si Italské námluvy (Only You) moc užila a zpříjemnilo mi to večer. ~(4,1)~

Časové pásmo bolo zmenené