castor

Mnoho filmů z (výtečných) osmdesátých let vsadilo na netriviální zápletky, atmosféru, herecké výkony. Manželství s nespočtem otazníků, zakázaná láska mezi klientem a právničkou, která svolila a pustila se do obhajoby muže, který měl loveckým nožem ošklivě rozkuchat movitou manželku. Zubaté ostří se může řadit mezi poctivé (erotické) thrillery, které dokážou vtáhnout do hry a umí některým ze zvratů mile překvapit. A to i přesto, že vsází na osvědčená pravidla žánru. Fajn gradace.

Pokračování (a u Mužů v černém to nebylo jinak) bývají bláznivější a dražší, ale co do originálnosti a propracovanosti je jednička prostě nedostižná. A tehdy se líbila moc. Kritikům i divákům. Pomohla velmi masivní kampaň, pomohla ústřední pecka Men in Black. Dnes, takřka po dvaceti letech nadšení výrazně opadlo. Kombinace učitel/žák funguje, bláznivé triky docela zabírají, ale přeci jenom vítězství nápadu nad příběhem už optikou dnešního diváka (2016) výrazně pokulhává. Pobyt v supertajné vládní agentuře je nezáživný a chybí mu tempo, těch triků nakonec není tolik a humor také není tak účinný, jak mohl být. Ale opakuji, že jde o pohled diváka, který se k tomuhle boji s vesmírným odpadem vrátil po dlouhých letech. Například režisérova Addamsova rodina je mnohem záživnější při opětovném puštění. 70%

Tahle série je pro filmové plátno zřejmě prokletá. Zda je to režisérem Howardem nebo tím, že některé bestsellery by měly zůstat jen na papíře, nevím. Ale po dvou předchozích zastaveních je i Inferno silně obyčejné a řemeslně průměrné povídání, které dešifrování záhadných kódů představuje jako úsměvnou a často náhodnou hru. Panoramatické záběry na italské památky ještě jaro nedělají, fakt ne. Země je přelidněná a bude hůř, což šílený ekolog řeší po svém. Našemu hrdinovi alias Štístkovi přichystal jakousi schránku s bakteriemi moru, symbolog Langdon se prozatím probouzí v nemocnici s ošklivou ránou na hlavě a dočasným výpadkem paměti (a s otravnými apokalyptickými vizemi), vzápětí mu jde o kejhák, takže startuje honička, která má několik zastavení, ve kterých nám ukáže tajné vchody různých muzeí, okomentuje nějaký vzácný exponát a pak se (často náhodně) dostane z další zapeklité situace, aby byl blíž záchraně lidstva. Je to blbé, přitom se to tváří nesmírně vážně. Místy prostě docela peklo. A Tom Hanks? Frajer, kterému ovšem mnohem víc svědčí obyčejný chlapík v neobyčejné situaci (Sully, Kapitán Phillips, Terminál, Trosečník ad.), než nějaký hrdina. Felicity Jones bohužel zklamání. Mezi dvěma a třemi hvězdami, sorry.

Ludvík Ráža nám na počátku devadesátých let předložit dva kusy, které zvládly vyděsit hned několik generací diváků. Přitom šlo primárně o pohádky, které mají pohladit na duši. Jenže Sedmero krkavců a O Janovi a podivuhodném příteli nám spíš vtloukají do hlavy, že Vánoce u televize musejí být depresivní, chladné a místy až ošklivé. Sice dokázaly udržet naši pozornost, ale kdejaké dítě při vzpomínce před spaním na Chrta Borise Rösnera nebo dominantní Chýlkovou na straně jedné a znepokojivou atmosféru na té druhé, musí hůř usínat. Tedy alespoň v dané době.

Ano, výsledku ubližuje přílišný příklon k jedné straně, přílišná doslovnost, přílišná morální modelovost a zjednodušení některých kaněk let minulých, ale jinak jsem se bavil náramně. Ač jde o smutnou vzpomínku na nesvobodná osmdesátá léta, osvědčený tandem Jarchovský-Hřebejk znovu vsadil na pitvání mezilidských vztahů, které nejsou triviální a pohybují se mezi dramatickým i komickým vyzněním. Vše začíná na schůzce svolané ředitelkou jedné bratislavské základní školy. Má na ní padnout třídní učitelka, která si za prospěch dětí vynucuje u rodičů vždy nějakou tu službičku. Jen jedna rodinka (ač měla snahu) se nepodvolila a skončilo to pokusem o sebevraždu jinak nadané dcery. Retrospektivami se dostáváme do téže třídy, jen s dětskými aktéry, kterak čelí formování světa pohodlí ze strany velmi „dobře hrající“ manipulátorky. Dvojice autorů se zabývá jednotlivcem (rodinou), který nechce mlčet, ale na pořádný křik mu chybí podpora nečinného okolí. Za to, že je Učitelka tak působivá, může děkovat hercům. Potěší zoufalý otec Csongor Kassai, který buchty pro učitelčinu sestru do Moskvy prostě nedoručí, nebo Martin Havelka, který jednou bránil manželku před oplzlostmi „špatného“ člověka a už navždy bude mít nálepku delikventa, hlavní chválu si ale zaslouží Zuzana Mauréry, která představuje osamělou ženu a bravurní manipulátorku sofistikovaně terorizující okolí ve velmi celistvě pojaté postavě. Slovenština? Nevadila, pro mě příjemná změna. Funkční drama o několika interiérech. Všelijaká morální dilemata řešíme i dnes, v tomhle retru jsem se tak alespoň já cítil moc dobře.

Steven Soderbergh už mnohokrát přesvědčil o svých kvalitách, kritici a diváci si ho začali všímat, když promlouval do amerického nezávislého filmu, střídá velké projekty s malými ambiciózními látkami, mnohdy k nim přistupuje lehce dokumentárním stylem a pokaždé je velmi osobitý. Tentokrát řeší vyprázdněnost současné společnosti, vyjadřuje se k povrchnosti, materialismu, není nezajímavý, ale například emoce nečekejte. Láká samozřejmě obsazení hlavní role, Sasha Grey už bezesporu posbírala řadu scén, jen v krapet jiném žánru. Překvapuje vážností, šokuje ochotou provozovat hodně divoké praktiky, naznačuje, že kromě roztahování nohou nebude úplně blbá. Místy trefné, místy nudné.

Vyvětralý námět, který byl pro diváka atraktivní a zajímavý možná v době nadrženého Jima a jablečného koláče, což už je pěkná řádka let. Ač má tenhle německý produkt zběsilou podobu plnou kamerových jízd, střihů a dalších rádoby cool vizuálních veletočů, postrádá humor i jakýkoliv jiný důvod, proč by u něj měl divák vydržet. V případě turecké animátorky jakbysmet.

Křečovitě se usmívající sousedé? Bacha na ně, můžou mít pestrou minulost a být i aktuální hrozbou. První polovina tohohle paranoidního kousku je velmi slušná. Jeff Bridges tu vysokoškolákům přednáší americkou historii, nicméně hodně elánu vkládá do faktů o americkém terorismu. Svou roli v tom nepochybně hraje fakt, že jeho manželka, agentka FBI, zemřela při útoku pravicového extrémisty. Nebezpečí posléze spatří právě v sousedech, kteří se nově přistěhovali a na jejichž vážně zraněného synka náhodně narazil. Citově vyprahlý muž je začne postupně podezřívat (drobné lži, až moc vymydlená rodinka, podivná korespondence, nesrovnalosti v minulosti otce), až mu z toho začne hrabat. Žádné popcornové atrakce se tady nehodí, tvůrci volí napětí a paranoidní atmosféru. Jenže scénárista třetího Vřískotu a několika dílů Transformerů se v některých pasážích moc nesnažil. A překvapivě ani herecké výkony nejsou zrovna vymazlené: emotivní Bridges místy solidně přehrává, Robbins se do role moc nehodí, ostatní jsou nevýrazní. Finále mi úplně nesedlo.

V trenkách a cigaretou v ruce, drbajíc se v rozkroku a v lednici hledajíc plechovku s pivem. Archanděl, o kterém měli trochu jiné představy. I když v romantické komedii Nory Ephron je možné úplně všechno. S výsledkem je trochu problém v tom, že divák moc neví, o kom tvůrci vyprávějí. O Michaelově tajném poslání nebo o proměně expertky na anděly a novinářů, kteří ho provázejí? Přitom právě postava velmi dobrého Johna Travolty si bere veškeré scény pro sebe, takže ostatní nemají moc šanci zaujmout. Bez něj tempo kolísá a nic moc s tím nenadělá ani roztomilý kukuč Andie MacDowell nebo charisma Williama Hurta. I tak snímek nabídne řadu milých pasáží, a to nemyslím jen Travoltovo taneční číslo. Fajn soundtrack.

Z fotbalového chuligána mezi gangstery, kteří se nebojí vzít do ruky mačetu, sekyru, bouchačku nebo třeba kráječ na pizzu. Tenhle ostrý kousek začíná jako biografie Carltona Leache, reálné postavy spojené s násilím ve jménu klubových barev i s britským podsvětím. Tomu se brzy dostane podstatně výraznější prostor, protože naše agresivní hovádko stoupá na samotný vrchol systému, jehož nikdo z nás nechce být součástí, protože slitování je v jejich světě známkou slabosti. Jeho pestrý život diváka zajímá, stejně jako řady postav, se kterými se postupně setkáváme. Fotbal, rvačky, první žena, kšeftíčky, první milenka, velké peníze, heroin, druhá žena, steroidy, hodně násilí, hodně děvek, hodně krve, hodně motherfucker language. Tvůrci nás ve zběsilém tempu nenechají příliš vydechnout, v druhé polovině se víc soustředí na Leachovy kumpány a jejich postupné ztráty soudnosti, nechybí napětí, dravé scény, intenzivní atmosféra. Prakticky neznámí herci jsou velmi přesní a přesvědčiví, režie je dynamická, nicméně druhá polovina si zasloužila krapet větší péči. Přesto velká spokojenost.