castor

Chlapík rozkročený mezi Asií a Hollywoodem, který schytal víc ran, než Van Damme a Seagal dohromady. S jeho rváčským dětstvím pomohla internátní škola, která představovala jistou drsnou továrnu na herce. Vděčí jí nicméně za svoje akrobatické kousky a bojové umění. Získal pár roliček, aby se následně uplatnil jako kaskadér v posledních filmech Bruce Leea. Právě za něj se po jeho nečekané smrti hledal náhradník. Měl se jím stát právě on, nakonec ale zvolil vlastní cestu, a to kombinací kung-fu a komedie. Z ostříleného kaskadéra se stala hvězda, která uplatňovala svoji akrobacii. Ve filmech vystupoval jako prosťáček a nemotora, který měl nicméně smysl pro rytmus, neuvěřitelně ohebné tělo a byl mistrem situačního gagu. Jeho filmy byly plné nápadité choreografie a soubojů, standardně doplněné o triviální dialogy a podivné asijské emoce. Ač se v Americe prosazoval nadvakrát, pomohl sblížit asijskou a západní kinematografii. A otevřel dveře dalším asijským hercům na americký trh. Jeho úspěch má i stinnou stránku, protože je vlastencem za každou cenu, jeho loajalita k režimu tak kdekomu leží v žaludku.

„Když je pán měkota, čeládka zvlčí!“ Ostatně „to kyselo je moc kyselý... a ten bramborák je moc bramborovej!” Moc dobře víme, že divadelní autorita a oceňovaný dramatik byl podstatně víc než jen Trautenberk. Tři generace jednoho rodu, i když vdova po nejstarším z nich Jana (rozená Kalistová) připomíná, že z její strany trvá herecký klan rovných osm pokolení. Určitě se dalo poohlédnout i tímhle směrem, navíc třeba pravnučka Alžběta Malá se profesi také věnuje. Hlavním průvodcem se tu stává David Prachař, který vzpomíná na svá osudová divadelní setkání a který úspěšně střídá velké shakespearovské role a experimentální performance rozvíjející existenciální témata. Příjemné, civilní.

Přečkali mor, spoustu bouří, obstáli v boji s hladem a léta páně 1600 připlouvají v zuboženém vraku k břehům Japonska. Vřelé uvítání je ale rozhodně nečeká, protože na pevnině se tahá za nitky a bojuje o moc. Navíc drzost anglického lodivoda Blackthornea ničemu napomáhá, nerozumí ani slovo, chrlí nadávky a věří v následující rána. Skvělá výprava, zvuk a kostýmy, charismatičtí herci a permanentní mlžný závoj japonských břehů. To si pamatuju z prvních dílů. Stejně jako obtížnější orientaci mezi postavami, rozjímající tempo a dialogy, které nestrhnou. Ústřední postavou zůstává nemastný Blackthorne, Japonci přezdívaný Andžin, protože jeho jméno neuměli vyslovit, mnohem zajímavější jsou ovšem tlumočnice Mariko (půvabná Anna Sawai) a mistr a mocný válečník Toranaga (ostřílený Hiroyuki Sanada). Andžin postupně opouští pošetilost západního „civilizovaného světa“, který si nárokuje daleká území a nutí jim křesťanskou víru, vlastní řád a kulturu, záhy ale zase upozorňuje na místní „podivnosti“. Ostatně co si budeme: opakovaně tu někdo prosí o vlastní smrt, klíčová je oddanost a čest, pak je zase třeba myslet na vlastní odkaz či být otrokem svých rituálů. Postupně přibydou i souboje a bitevní pasáže, které zvládnou ohromit. Přesto to není pro každého. Ať už loudavými scénami, množstvím postav či nijak zvlášť atraktivními mocenskými partiemi. Určitě respektuju, že knižní předloha má přes tisíc stran, ale tak nějak jsem si přál, abychom už nikam moc neutíkali a drželi se „ústředních“ linií. A rozhodně jsem tak nepatřil mezi ty, jenž nemohli dýchat a hltali každou druhou scénu. Celkově fajn atmosféra, emoce za mě dost průměrné.