Tsuki

Jsem neuvěřitelně ráda, že většina japonských filmů má co říct. Včetně tohohle, který se dokonce zabývá hodně závažnou tématikou systému japonského soudnictví, a to zajímavým a mírně napínavým způsobem. S japonskými soudy samozřejmě nemám zkušenost, ale celé se to zdálo hodně uvěřitelné a skoro bych se nedivila, jestli to tak v Japonsku vážně funguje. Japonci se v mnoha ohledech chovají podle různých pravidel (pro západního člověka často nesmyslných) a vláda v Japonsku vládne pevnou rukou. Vztahy a různé konexe jsou mnohdy zásadní. Není pak divu, že všechno nefunguje přirozeně a jednoduše. A o tom tento film je. Japonské filmy a seriály můžou mít jakékoliv myšlenky či poselství, hlavní však je, že nějaké pořádné myšlenky mají. U amerických filmů mi tahle tendence přijde v poslední době slabší a když už film má nějakou myšlenku, často je to nějaká stokrát ohraná a nezajímavá. Proto si obecně japonských filmů cením. ~(4,2★)~

Jake Gyllenhaal a Anne Hathaway jsou sice sympaťáci, ale tím nejspíš skutečná pozitiva filmu končí. Jako komedie to moc nefungovalo, jako romantický film sice ano, ale nechytlo mě to za srdce. Takový slabší odvar jiných romantických filmů - na pohled sice pěkné, ale nemastné neslané. ~(2,6★)~

S tímhle filmem mám za sebou hned dva novější filmy s Jennifer Aniston. Ani u jednoho jsem neměla vysoká očekávání, ale narozdíl od filmu Záměna, kde se mé očekávání shodlo s konečným dojmem, Zkus mě rozesmát bych označila jako film trochu "nad očekávání". Příběhově to není žádná novinka a Aniston má (zase) stejný typ role jako vždycky, ale oproti Záměně, kde jsem se snad ani jednou nahlas nezasmála, bylo tohle o něco zábavnější a zajímavější. Film se sice neobejde bez klasických sandlerovských vtípků - tj. hloupé nárazy do rozkroku - ale přece jen se najdou nějaké opravdu šměšné scény. Pobavila mě i postava, kterou hrála Nicole Kidman. Na průměrnou zábavu naprosto dostačující. ~(3,2★)~

Minimum vtipných scén, v romantice žádná inovace a Aniston stejná jako v každém jiném filmu - nemluvě o scénáři, který byl dost slabý a chvílemi působil nepřirozeně. Pouze některé scény s Batemanem, Goldblumem a tím malým klukem (Thomas Robinson) byly lepší. Naštěstí jsem od toho ale moc nečekala, takže zklamaná nejsem. ~(2,1★)~

První série byla sice jednoznačně nejlepší, s hezkým zakončením a poselstvím, ale já si to zkrátka užila až do úplného konce. Když už jsem si ty postavy a atmosféru seriálu oblíbila, pak mě to bavilo i v druhé sérii a tomhle finalu. Podobný pocit jsem měla u Hana Yori Dango, které se taky skládá ze dvou sérií a konečného filmu, nebo třeba u Gokusenu (tři série plus závěrečný film). Ten svět mě prostě tak dostal, že ať už by konečný film dělal dojem jakkoliv natahované zbytečnosti, stejně mě to baví. Liar Game: The Final Stage pořád nabízelo stejně napínavou atmosféru a i když už člověk všechno od počátku předvídá (no jo, co jiného se dá taky od Akiyamy čekat), stejně ho můžou pořád některé zvraty a scény dostat. Opět se zde objevilo množství další postav, které lze podezřívat, opět funguje jisté napětí a vyvstává otázka "jak to zase Akiyama a Nao-čan vyřeší?" a nevadí, že víme, co se stane, otázkou je spíš jakým způsobem se to stane. Takhle to vidím já. Herce Matsudu Shotu jsem si v průběhu celého Liar Game oblíbila ještě víc, než když jsem sledovala Hana Yori Dango, a konkrétně v tomhle finále si mi hodně líbil výběr písně Love or Lies japonské skupiny Capsule. ~(4,4★)~

"Nedokážu říct, co je to za sílu, vím jen, že existuje." - Alexander Graham Bell... Je mi naprosto jasné, že mnoho lidí je vůči takovým věcem skeptických. Říkají "To je blbost!" nebo "Kdo by něčemu takovému věřil." To je na tom to smutné... Já však vím, že to tak je, a tenhle dokument mě jen donutil o těchhle věcech znovu popřemýšlet. Knihu Tajemství jsem nečetla, zato jsem však četla jiné knihy, které obsahují velmi podobné myšlenky a už několik let těmhle věcem věřím. Nejsem tak snaživý člověk, abych si změnila celý život, ale již několikrát jsem se přesvědčila, že tyhle "zákony vesmíru" platí. Takže obsahově bych dokumentu dala 5 hvězd. Nelíbila se mi však úplně forma - dokument byl vytvořen tak, že si jen těžko dovedu představit, že by nevěřícné lidi přesvědčil, protože chvílemi působil jako nějaký hloupý teleshopping plný lží, který má lidem vymývat mozek. Tvůrci to mohli podat trochu jinak. Takhle mám pocit, že to může zaujmout pouze lidi, kteří se už o tuto tématiku v minulosti zajímali a kteří podobným věcem alespoň z části věří. ~(4,3★)~

Druhá série už není taková pecka jako první série. Není to však tím, že by to bylo pouhé bezvýznamné natáhnutí, se kterým by tvůrci přišli po úspěchu první série - alespoň to si myslím. Právě naopak to vypadá, že tvůrci už od počátku tak nějak počítali se dvěma sériemi a filmem, protože to přesně sedí na průběh celé "hry lhářů" až po finále. Jde však o to, že první série i tak působila ukončeně a ukázala pěkné konečné poselství, takže když poté přijde další série, člověk se neubrání myšlence "a k čemu to?". Do jisté míry to může působit zbytečně a trochu ohraně, ale druhá série přinesla pár novinek, které dokážou zaujmout. Dozvíme se víc okolo celé hry a hlavně z minulosti Akiyamy (tohle jsem ocenila právě proto, že jsem si Akiyamu v první sérii oblíbila). Ukáže se i nová hlavní postava (mně značně nesympatická Kikuchi Rinko, která se podle mého ale na tuhle roli dobře hodila). A nejdeme zde i pár "třešniček na dortu" v podobě některých skvělých scén a vedlejších postav - bylo skvělé vidět Arakawu v roli přihlouplého Nishidy (ostatně, jemu role hlupáků vždycky jdou :)). Zkrátka, opět jsem si to vcelku užila, takže nemám důvod dávat nižší hodnocení. Navíc konečné preview mě natěšilo na velké filmové finále. Už se nemůžu dočkat. :) ~(4,4★)~

Hlas Johnnyho Deppa a samotná postava Ranga - to oboje bylo skvělé. Našly se i vtipy a nápady, jenže pořád jsem měla pocit, že jich je tam jaksi málo. Přestože se to tvářilo jako hodně vypilovaný animák se zajímavými postavičkami (postavičky brouků, ještěrek, obojživelníků a podobných ne zrovna vábných tvorů se moc často nevidí), i tak mi tam něco chybělo a zdálo se, že sem tam jsou ve filmu hluchá místa. Z toho důvodu mě film Rango jako celek nakonec neuchvátil tolik, kolik jsem čekala. Za poslední léta jsem tedy viděla několik animovaných filmů, které mě bavily víc. ~(3,3★)~

Viděla jsem čtyři díly a stačilo. Myslím, že vidět jich víc, můj dojem by se stejně nezlepšil. Od počátku jsem si říkala, že to v podstatě není špatné, ale pak mi zhruba u druhého dílu došlo, že se vůbec nesměju. Nerozesmála mě tam snad ani jediná scéna, což je na komediální seriál dost špatné. Věřím, že si Black Books určitě najde hodně příznivců, ale můj šálek kávy to není. Tenhle druh vtipu mi zkrátka nesedí. Nedokážu přesně říct proč, ale řekla bych, že to bude stylem ztvárnění. Všechno se mi zdálo tak nějak strojené a nezáživně přehrávané. ~(2,2★)~

Ať nad tím přemýšlím jak chci, nakonec opravdu nejsem schopná dát nižší hodnocení... Dorama Liar Game si mě naprosto získalo. Bylo tam zkrátka až moc skvělých prvků, které mě zaujaly. Zaprvé to zpočátku byla především atmosféra, kterou dokresloval úžasný soundtrack (získal si mě už samotný opening a pak na konci přidaná píseň od Mansella, kterou můžeme původně slyšet v Requiem za sen, ale v tomto seriálu nevyznívá o nic míň náléhavě). Tahle atmosféra mi v lecčem připomínala Death Note a dá se říct, že celý seriál je i podobně promyšlený a zamotaný, se spoustou zvratů (nehledě na malý detail, že v posledních dílech mi postavy Akiyamy v jeho bílém tričku s dlouhými rukávy a postava Yokoyi s jeho bílými vlasy a bílým oblečením vzhledově připomínaly L a Neara z Death Note). Dále to pak byl Matsuda Shota, který se mi v roli Akiyamy hodně líbil, a od zhlédnutí Hana yori dango jsem si ho oblíbila ještě víc. Poté samotné postavy se svými charaktery - ty byly vážně skvělé. Dále jednotlivé detaily, jako například vtipná scéna s M a S ve čtvrtém díle. A nakonec samozřejmě to nejdůležitější - "poselství" celého seriálu. Od počátku jsem nedokázala uvěřit, jak postava Nao může být tak naivní (karetní hra v sedmém díle pro mě byla naprostý vrchol), ale jak už napsal i Vavča, její charakter má svůj důvod. Takže když se na konci ukázalo, o čem to všechno je, nejenže jsem se s Nao dokázala trochu ztotožnit, ale dostal mě způsob, jakým to všechno podala a uvědomila jsem si, že já sama jsem mnohokrát nad stejnou věcí uvažovala. To je ta nádherná myšlenka celého seriálu, která je na jednu stranu skutečně pravdivá, na druhou stranu v ní vězí jeden háček, a to, že ve skutečném světě není možné všechny lidi přimět, aby se této myšlenky drželi, přestože jim to zaručuje štěstí. Je to jen utopie a to je na tom to smutné. Jsem ale ráda, že na základě této myšlenky Japonci něco natočili, navíc ne jen pouhé "něco", ale velice poutavý seriál. Mé nadšení nemá meze a musím říct, že jediné, co sráží krapet body, bylo zbytečné opakování scén v posledním díle. Jinak však nemám žádné "doubt", tomuhle seriálu dávám jednoznačně "pass" :) ~(4,7★)~