Všichni musí být v pyžamu

Tady spravedlivě řečeno musím jít s hodnocením níž. Není to rozhodně kvůli panu Husákovi, který se jednoznačně snaží dát do své role všechno své herecké umění. I další herci jsou oživením filmu, včetně paní Balzerové, Janžurové či Kemra. Nicméně příběh sám o sobě neutáhne celý dlouhý film. Komedií bych to nezval jen ve výjimečných chvílích. Většinou se ale momenty opakují a příběh spíše zobrazuje osamělého padesátníka, který má pocit, že mu život utíká mezi prsty. Stejně se ale na konec vrací k alkoholu a ženám. Pan Papoušek měl sice výborné komedie, ve kterých dokázal vytáhnout z minima maximum, například série o Homolkových, zvláště pak první dva díly, ale zde se mu stejný pokus ne úplně daří. Komediálních prvků je o mnoho méně. (30.12.2018)

"Člověk může v životě prohrát, to není žádná ostuda, ale nesmí rezignovat." František Husák se po infarktu stokrát mohl snažit o změnu životního stylu, ale ty všechny nezdary, průšvihy a trapasy, které zažil (ať už při výkonu svého nového zaměstnání revizora nemocných nebo ve svém osobním životě), to by skolilo snad i vola. Celé se to tváří jako komedie (ač tedy hodně hořká), ale mě to ani za mák nebavilo právě proto, že tam snad vše skončilo vždy nějakým tím průšvihem. No a nic na těch mých pocitech nezměnil ani Mozart a jeho Malá noční hudba, k jejímž vyhrávání jsem vlastně ani neviděl jediný dobrý důvod. (22.01.2022)

8/10 - Františka Husáka jsem měl dosud spojeného především s rodinou Homolkovic, kde ale pro mě byl vždy tím hlavním bavičem neherec Josef Šebánek coby jeho filmový táta. Ale tento zaprášený filmový skvost dokazuje, že Husák patřil k našim nejlepším hercům a je především jeho zásluhou, že z těchto tak trochu banálních historek ze života revizora nemocných vznikla jedna z těch lepších, zároveň však méně doceněných komedií 80. let. Mám skoro chuť dát plný počet, ale při vší úctě k těm nejlepším TOP 10 komediím, které tady před revolucí vznikly, to neudělám.  Každopádně je to tak dobré a vtipné, že se na to rád znovu podívám. PS: Ty různé scénky ze života Romů v tomto filmu - to je něco tak milého; o to je smutnější, že co prošlo za minulého režimu, by nyní už zřejmě bylo bez šance. (25.06.2021)

Předvídatelná anekdota natočená s lhostejností k příběhu a jeho aktérům i k divákovi, snad s cílem utvrdit se (či spíše obelhat se) o nepřerušené kontinuitě vlastního režisérství. Chladná, nevidomá kamera uvádí do světa, v němž každé slovo němne ještě dřív, než je vysloveno, očekávané a prázdné, a tedy nepostřehnutelné – a stejně mizí i obraz. Děj se nevypráví, ale eviduje, jako by se rekonstruoval zločin, kterým – s nadsázkou řečeno – film sám ve skutečnosti je. Zločin proti talentu a původnímu osobitému vidění při normalizační amnézii, při níž se nešťastnému Papouškovi navracejí jen kdysi užitá slova – beze smyslu a bez původní krásy. Smutek ochočených. (10.03.2017)

Ne že bych byl nějakej echt hypochondr, ale tu a tam i u mě infarkt zaťuká na dveře... Ze stresu, z hrabání z práce – z toho věčnýho mlácení pantem při prodávání sebe sama (o nářadí a šroubech ani nemluvě :-). Proto si občas s gustem zastonám. Jako, samozřejmě. Suma sumárum za posledních mufnáct a něco let už to byly řádově stovky dní nemocenské. A ani jednou jedninkrát mi nepřišla kontrola... Takže jsem časem docela zdrznul. A tak jsem se rozhodl o nemocenské vymalovat. Přes pyžamo jsem přehodil starý zacákaný plášť a než jsem se starou štětkou (pardon) vylezl na štafle, pustil jsem si k tomu z rádia „Tri dni ma naháňali, ešče ňa nedostáááli...“ Takže jsem pak neslyšel přijít domů ženu, která přiletěla ze služební cesty o den dřív, teprve až na mě udělala „BAF!“ A už mě vezli... S infarktem, kýblem naraženým na hlavu a štětkou - s kolíkem zaraženým v krku... Ale teď už jsem z nemocnice zpátky, mám permanentku na bazén, přestal jsem kouřit (bojím se ale svádění od švagra, až zase začneme chodit na Viktorku) a na zákazníky i na ženu se furt usmívám širokým srdečným úsměvem šťastného debílka, tím širším, čím hlasitěji na mě ječí kvůli slevě nebo špatně vyžehlenému prádlu... //                                                                                                                                                                                                                      Ohledně doporučení filmu – pan Husák odvedl čistou práci, ať už na štaflích, při revizních přepadovkách nebo pod kapačkami, jsou tam dobré fórky i věci k nostalgickému pousmání, ale stejně se na tuhle přímo ze života omalovanou tragikomedii pro přeživší pamětníky už asi nikdy nepodívám. Mám totiž předsevzetí žít zdravě a to mimo jiné taky znamená vyhýbat se depresivním zážitkům... To si radši koupím (novou) štětku a místo pouštění rádia si oba zazpíváme... ;-) (21.01.2013)