Noc nevěsty

Noc nevesty doporučujem všetkým divákom, zvyknutých na zobrazenie typickej českej dediny z klasických komédií, pri ktorých majú pocit, že verne zobrazujú českú náturu prostredníctvom hlášok. Noc nevesty a niekoľko ďalších zástupcov českej novej vlny je im absolútnym protipólom. Aj medzi čnv je tento film jedným z najťažších (sú tam však aj zábavné kúsky). Na prvý krát všetko určite neobsiahnete, ale niekde vnútri máte pocit, že sa nejedná o žiadnu snobskú prázdnu pózu, ale o umelecké dielo v Bergmanovom štýle. Takže niekedy v budúcnosti sa k filmu chcem určite vrátiť. (15.01.2014)

V malokterém českém filmu je tolik temnoty. Ale nevidím to jako svár dvou fanatismů, jak je zde v komentářích často zmíněno. Copak je Picin fanatik? Vůbec ne, jen v novém režimu vidí příležitost jak si polepšit, jak si vyřídit účty s dosavadními mocnými. Byl někde na konci sociálního žebříčku vesnice a bylo (a vlastně stále je) mu to často připomínáno, teď je na vrcholu. Ani jeho protivníci - ti velcí sedláci nejsou fanatici, jsou pěkně opatrní než se nějak projeví, snaží se to většinou nějak skoulet. Žádná ze stran není zcela bez viny. Na začátku filmu největší sedlák Konvalinka postřílí svůj dobytek a zastřelí i sebe. Vypadá tedy jako čistá oběť režimu, snad jediný spravedlivý. Ale pak žena hrobníkova, když připravuje do rakve Picinovu ženu Filipu říká, že nebožka je už nyní v ráji, neb peklo měla už za živa - ve službě u toho Konvalinky. Procházka i Kachyňa zde pokračují v nelichotivém vykreslení světa vesnice, jak už činili ve filmu Ať žije republika. Žádná rurální idylka nikdy nebyla a "tradiční morálka vesnice" dovedla být pěkně neurvalá, ke slabým zvláště. Copak to neukazuje hrubé a posměšné chování bývalých pánů vesnice k obecnímu prosťáčkovi Ambrožovi? Takže jediným fanatikem je zde Slečna, která je v podání Jany Brejchové snem každého masochisty - stačí sledovat scénu stříhání vlasů Ambrožovi. A i ten její fanatismus, který působí více na citověji založené ženy než na na sedláky, je spíše projevem pýchy než víry. Při návštěvě Picinova domu ignoruje namáhavě k smrti pracující Filipu, v té vidí tato milosrdná sestra stále jen tu služku, ne bližního v těžké hodině. Slečnu zajímá jen klíč od stodoly, kde jsou uskladněny sáně, symbol sociálního statutu, které mají hrát úlohu v jejím připravovaném představení. A překvapuje mne, že Kemrův farář je v komentářích často označován ze slabocha, ale ten projevuje více pevnosti a zdravého rozumu než drtivá většina jeho farníků. Obrazová stránka filmu je naprosto úžasná. (28.09.2014)

"Nezapomene nikomu z vás žádný z činů, který jste vykonali pro kohokoliv z těch, co jste si oblíbil." Tímhle, na československé poměry až nezvykle spirituálním filmem, mi Karel Kachyňa chvílemi připomínal styl Vláčilův až Bergmanův. Noc nevěsty je působivou výpovědí (nejen) o kolektivizaci českého venkova 50. let a strhujícího střetu po stáletí budovanou náboženskou tradicí s ideologií komunistickou. Přesto přináší daleko víc pocitové, než vyloženě napínavé drama. Snažil jsem se o to víc během sledování proniknout do atmosféry, vnímat vizuální dění, poslouchat dialogy (scénář excelentní!), všímat si postavy, výjevy a nezaleknout se toho, čemu v jistých chvílích úplně nerozumím (v tomto případě některé náboženské symboly, např. časté prostřihy na Kristovu sochu během stříhání vlasů vesnického blázna) či věcí nedopovězených (na můj vkus poněkud ukvapený závěr). Pomalé vyprávění kompenzuje podmanivá kamera, Josef Illík vyklouzlil opět spoustu nádherných vizuálních kompozic a záběrů, vystavěných stejně jako děj na mnoha působivých kontrastech... Do vesnice přijíždí krásná slečna, jež svou krásu ukrývá pod rouškou jeptišky věrně k Bohu oddané. Na vesnici probíhá kolektivizace: prosluněné záběry z pole a družstva na začátku, za doprovodu veselé hudby k tomu, se střídají s temnými okamžiky, které hned naznačují konflikt. Jiný osudový okamžik přichází o půlnoční mši o vánočních svátcích klidu a míru. Kachyňa vytěžil z prostředí a hereckého obsazenstva na čele s vynikající Janou Brejchovou opravdu maximum. Ač pro mne, přiznám se, byla chvílemi tahle umělecká freska z filmového plátna až moc "těžká" a z tematicky příbuzných filmů mne určitě víc zasáhla Sirového Smuteční slavnost (1969). Silný zážitek si nicméně odnáším. 80% // Doporučený komentář: troufalka (16.06.2020)

Illíkova způsobu vidění se asi nikdy nenabažím. Jan Procházka, obdobně jako Pavel Kohout, prošel genezí od jásajícího soudruha k tomu velmi kritickému. Dlužno dodat, že Procházkovi šlo psaní vždy mnohem lépe než Kohoutovi. Procházka uměl pod rouškou takřka banálního příběhu vystavět velké drama, což ukázal nejen zde, ale například i ve Vánocích s Alžbětou. Vláčet se se sovami do Atén by mohlo býti smysluplnější, nežli opětovně vychvalovat režijní Kachyňovu práci. Takže zůstanu u toho, že Noc nevěsty je filmem zcela a naprosto průměrným. Jen je potřeba doříci, že v rámci Kachyňovy filmografie. (23.03.2016)

Neuvěřitelné, jaké se točily snímky v těch několika málo letech tvůrčí svobody, maličkém ostrůvku mezi schematismem 50. a první půle 60. let a osudově se blížící normalizací let sedmdesátých. K jednomu z nejzásadnějších a nejtraumatičtějších témat novodobé české (a obecně československé) historie, totiž k násilné kolektivizaci českého venkova počátkem 50. let, se ale stačilo vyjádřit jen nepatrné množství filmů (mimo Noci nevěsty ještě fenomenální Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Smuteční slavnost Zdeňka Sirového...) a po sametové revoluci se jejich počet hrubě nerozšiřoval (snad jen Tichá bolest Martina Hollého byla důstojným pokračovatelem této bolestné reflexe, přičemž silných literárních námětů se nabízelo hned několik, kupříkladu mne napadá působivý soubor povídek Čas kopřiv od Josefa Knapa...), takže tvůrčí plod osvědčeného uměleckého tandemu Karel Kachyňa (režie, spolupráce na scénáři) - Jan Procházka (námět - próza Svatá noc, scénář) je společensky navýsost potřebným a nedocenitelným projektem. Syrový černobílý baladický příběh, který je ozvláštněn ještě snahou obou tvůrců pojmenovat a demaskovat nejen fanatismus pohůnků totalitní moci represivního komunistického režimu (sedlák Picin a jeho metafyzický ,,trest", motiv autobusu plného ozbrojených milicionářů je však velmi mrazivý a dané anuluje...), ale zároveň také další totalitu náboženského fanatismu. Obé dohromady pak vyznívá naprosto katastrofálně, motiv rozvratu starého řádu vykresluje nadějeprostý obraz vesnice, kdy komunismus selhal, ale rovněž již zmizela pokora a tradiční víra v Boha, která předtím tvořila rámec tamních životů. Co zůstalo? Neodčinitelná vina a neexistence katarze... Největším kladem Noci nevěsty, mimo nesporné umělecké kvality, je pak fakt, že tvůrci jednoznačně pojmenovali věci pravými jmény, tedy 50. léta 20. století v ČSR jako dobu morální i hmotné devastace... (13.01.2012)