Zimné prázdniny

Přesně tak předvídatelné jak se zdá už z premisy či prvních pár minut filmu. Vzpurný student a morouský učitel spolu musí strávit dva týdny a najdou cestu k sobě navzájem, i do svého vlastního nitra. Naštěstí ne až tak pateticky a kýčovitě jak to zní - i když by film určitě mohl být kratší, ale bavit dokáže, jen prostě vůbec ničím nepřekvapí. A má hezkou kameru a s tím související scénografii, místy až trochu Wes Andersonovina, ale jako by ji točil člověk a ne freneticky exhibující hipster. 7/10 (12.03.2024)

Dvě tvrdé palice, které si nejdřív absolutně nic nedarují, leč posléze jsou to právě jejich vnitřní démoni, co je začnou chtě nechtě svádět dohromady. Giamatti se Sessou jsou skvělá ústřední dvojice, jež do ringu nepřináší nic nového, ale sebejistota, s jakou je Alexander Payne v hávu 70. let vede, je famózní. Kdo mě trochu zná, tuší, že mám pro tento školní mikrožánr slabost. Společnost mrtvých básníků, Vůně ženy a Dobrý Will Hunting jsou pro mě dodnes etalonem těch nejlepších příběhů na dobrou noc. The Holdovers jmenované vyjma nekončící kadence antických hlášek pravděpodobně v ničem nepřekonávají. Už však jen to, že je můžu v roce 2023 po boku těchto klasik jako mladšího vánočního sourozence doporučit, mi dělá nesmírnou radost. [Viennale 2023] (31.10.2023)

Byl jsem zvědav na tohle chválené drámo, čím je tak spešl, že jej všichni obdivují á není to špatné, tedy hejt si to ode mne neodnese, ale zároveň nenacházím moc důvodů k radosti. Na můj vkus je to zkrátka celé až moc obyčejné, ten námět určitě nevymýšlelo 10 hlav půl roku a film,který se může opřít jedině o příběh a herce, tak jsem čekal zajímavější podívanou, minimálně po stránce humoru a emocí je to docela mdlé. Když to srovnám s filmy jako Whiplash či Zelená kniha, tak to je úplně jiné kafe. Paul Giamatti mě s tím jeho šilhavým okem spíš vytáčel a Dominic Sessa byl fajn. Víc bych si to užil, kdyby se to odehrávalo ve škole s žáky. Na jedno podívání to šlo, ale víckrát se k tomu určitě nevrátím. 6/10. (09.04.2024)

„Život je ako rebrík do kurína. Krátky a osratý!” • A mimochodom podotýkam, že vskutku celý ten mimoriadne prehnaný »hype« okolo daného titulu The Holdovers, je naprosto neuveriteľne šialený a neadekvátny, keďže sa ani akosi vôbec nezakladal na reálnej skutočnosti; teda najskôr úplne presne naopak, pretože sa jednalo nielen o akúsi povrchne fraškovitú, sentimentálnu a gýčovitú vec, ale zároveň aj o pomerne dosť afektovanú a nudnú v rámci ponímania ako celku, a to ani nehovoriac o celkovej reklame na alkohol a tabakové výrobky, nakoľko nielenže ústredný protagonista - stredoškolský učiteľ dejepisu, Paul Hunham, „sa pomerne často pozeral dolu na dno pohárika,” ale súčasne povedzme i taká [šéf]kuchárka Mary Lambová, zase zväčša „fajčila ako nejaký, fabrický komín,” vrátane aj takého problémového študenta Angusa Tullyho, ktorý sa zase pre zmenu nevedel príliš „spratať do kože” so styčným bodom v podobe - internátnej [katolíckej?] školy Barton, neďaleko amerického mesta Bostonu, kde sa všetky tri kľúčové postavy na samý úvod najprv stretávajú, aby spoločne v prostredí kampusu strávili akurátne prebiehajúce, vianočné sviatky s tým doplňujúcim dôvetkom v tom zmysle, že našťastie aspoňže miestami opustili i dané priestory, aby som sa s nimi taktiež vydal do exteriérov, kedy to už konečne začínalo byť oveľa viacej zaujímavejšie, alebo snáď nakoniec ani nie? • Skrátka; bola to ďalšia, a znovu veľmi otrasná skúsenosť z pôvodne obzvlášť nevšedne vysokými očakávaniami vo znaku značným spôsobom sa šíriacich chýrov a zvestí z azda každej, svetovej strany, že na diváka tým pádom má automaticky čakať, akási instantná, «vianočná klasika», čo s veľkým poľutovaním musím následne skonštatovať v takom význame, že to je hádam asi to isté, akože na Slovensku v mainstreamových médiách, niekedy nastane i značná rovnováha názorov s nulovou účinnosťou propagandy jediného možného naratívu, čo je momentálne iba naozaj akousi vzdialenou »hudbou budúcnosti« [veľkým science-fiction], a práve preto nanajvýš len odporúčam: [od]bočiť od danej veci vari čo najďalej, a k tomu radšej siahnuť po osvedčených klasikách, typov Raňajkového klubu & Spolku mŕtvych básnikov, ako pozitívnejšou náhradou za daný nepodarok, ktorý ma znova strašne nasral, pardon za predsa trocha viac explicitnejší výraz! PS: A k  tzv. réžii Alexandra Paynea, sa pre istotu ani zvlášť extra nevyjadrujem, nakoľko sa z mojej strany jednalo o "painový" ["bolestivý"] zážitok, toľko filmového utrpenia sa zakaždým len tak nevidí, koľko sa mi v podstate v tomto prípade bohato dožičilo. (24.02.2024)

Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat. (20.02.2024)