Necrotongue

Kdyby mi před dnešním zážitkem někdo z oka v oko tvrdil, že by mě mohl Matthew Vaughn svým filmem zklamat, obratem by se dočkal potupného výsměchu. No, po dnešku už nic takového neplatí, protože tohle byla fakt bída. V mnoha ohledech. Scénář byl tak zoufale mizerný, že jaksi nedokážu pochopit, proč do něčeho takového MM vůbec šel. Tedy, pochopit do dokážu, ale fakt mu ty prachy stály za to? Asi ano. Zpočátku jsem měl silný dojem, že jde o vykrádačku Le Magnifique, přičemž jsem jasně cítil, že mě francouzská verze bavila mnohem víc, jak se ale s postupujícím dějem ukázalo, sledovali tvůrci odlišnou stopu, což by mohlo být fajn, pokud bych se u snímku dokázal bavit. Jenže ve všem tom digibordelu a u vesměs nepřesvědčivých hereckých výkonů (s výjimkou Sama Rockwella, ale ten to sám vytrhnout nemohl) jsem tu zábavu jaksi nedokázal najít. A představitelka hlavní role pro mě byla dalším problémem. Nejsem fanda rachitických modelek, ale obsadit do role terénní agentky ženu s náběhem na Droběnu nebyl podle mého názoru šťastný nápad. Upřímně; vrtulník bych s ní nechtěl dělat ani za svých lepších dnů, kdy jsem ještě skákal přes kaluže. Ne, nebyl to pro mě dobrý zážitek a hodnocení plně vystihuje míru mého zklamání. / Poučení: Chceš-li se stát tajným agentem, vycvič si kocoura.

Pořád ještě to pro mě bylo za čtyři pěticípé, přestože ta poslední už sotva leze, jsa nachýlená na stranu, pinoží se kupředu za pomoci berličky a sotva vidí. No, dalo by se říct, že je ve stejné kondici jako já. Její stav jí byl ale způsoben přístupem francouzských filmařů k druhému dílu jejich příběhu, který za tím prvním místy citelně zaostával, přesto na mě stále ještě působil jako součást zatím nejlepšího zpracování výmyslů (a mnohdy i nesmyslů) páně Dumasových. Někdo z tvůrců si zřejmě kromě knižní předlohy přečetl i něco o francouzské historii, protože kardinál Richelieu na mě nepůsobil jako krvelačná bestie toužící po moci (ano, je to opravdu tak, stejně jako v komentáři / recenzi k D’Artagnanovi tady kopu za katolického kardinála; kam ten svět spěje...), čímž nechci říct, že by se jinak mocně nefabulovalo, jenže to by až tak nevadilo, protože přece nešlo o historický dokument. Jenže... Africký kmotřenec krále Ludvíka XIII byl už na mě fakt přes čáru. Současná progresivně- uvědomělá propaganda mi stále více připomíná dobu, kdy se u nás poroučelo větru, dešti a všichni věděli, co si mají myslet, jelikož jim to vtloukala do hlavy strana a vláda. / Poučení: To by člověk neřekl, kolik pohybů a keců zvládne jedinec se zlomeným vazem. 4*-

Džun’iči Okada se mi líbil už ve Psech, takže jsem byl zvědavý, jestli se budu stejně dobře bavit i tentokrát. Nebavil. Tedy bavil, ale ne tak dobře. Korejský originál jsem neviděl, takže jsem nemohl srovnávat, Japonci si ale podle mého názoru poradili s tématem vcelku slušně a mé první dojmy z blbého dne detektiva Yujiho Kuda po prvních deseti minutách v podstatě vystihuje tenhle vtip: / Muž se prochází po říčním břehu, když náhle narazí na asi desetiletou dívenku, která sedí na břehu a usedavě pláče. "Co se stalo, proč pláčeš?", ptá se jí. "Před chvilkou se mi v řece utopili oba rodiče.", pláče holčička. "Holka, řeknu ti, ty máš ale dneska den", povídá muž a rozepíná si kalhoty. / Pokud by to z doposud napsaného nebylo jasné, detektiv Kudo, by byl v této situaci tou nešťastnou holčičkou. No, a když už jsem se dostal k humoru, musím zmínit, že mě tento thriller několikrát dohnal k úsměvu, protože tu a tam setřel bariéru mezi thrillerem a komedií, a v tomto případě to nepovažuji za tvůrčí nedostatek. Za ten na druhou stranu pokládám terminátorskou vložku v posledních zhruba dvaceti minutách, nebýt jí, šel bych do čtyř slabších pěticípých. / Poučení: Máš-li den blbec, radši zůstaň doma. 3*+