Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Horor
  • Dokumentárny

Recenzie (1 771)

plagát

Špina (2013) 

Vždycky potěší prvotřídní nálož nihilismu přímo nitrožilně, navíc kombinovaná s formální adorací (slow-mo shoty, hrdinův overvoice) protagonisty. Samozřejmě u každého takového filmu nastane moment, kdy se zjistí, že to všechno je vlastně odpověď na trauma, vnitřní pnutí, smutné dětství bla bla a celý cirkus Bukowski jde do hajzlu. Ve Filth to naštěstí nastane relativně pozdě.

plagát

Konzultant (2013) 

Základní problém Counselora je ten, že Cormac McCarthy nenapsal filmový scénář. Zato jako spisovatel je pod tím vším silně rozpoznatelný. I tady vlastně nejsou postavy postavami, ale nositeli monologů, za nimiž Konzultant chodí a je s nimi konfrontován. Z tohohle pohledu, pokud se dá film s ničím srovnat, tak je to třeba Linkanterovo Waking Life. Ovšem narozdíl od Waking Life, tady je klíčem k dekonstrukci pořád hlavní dějová linie, která má i na konci příliš mnoho neznámých a počítá nejspíše s tím, že divák si sečte proměnné díky tomu, jak byly načrtnuty charaktery postav. Jasně, že se Counselor nelíbí - je totiž příliš nemilosrdný a bezútěšný a hlavně onu neuchopitelnost mexického obchodního kodexu převádí beze zbytku a i přes jisté tendence v postavě Brada Pitta si uvědomuje, že není možnost, jak tento kodex západnímu divákovi přiblížit. Pokud by Konzultant byl knihou a rozhodl se ji někdo schopný zadaptovat, je to další No Country for Old Men.

plagát

Odhalený prístav (2012) 

To je tady normální, že tady všichni spolu takhle šukáme... Evropské art-drama v tom skoro už pejorativním významu, s nímž mám hlavně dva problémy: a) všechny dějové linie se tváří, že spějí ke climaxu, který ale buď nenastane nebo je strašně nevýrazný, protože pozornost je dělena během dvou hodin na více než deset postav téměř stejným dílem. b) příběhy o tom, jak obyčejní, hloupí lidé svojí pasivitou ke štěstí dojdou jsou imo nehodny filmového zpracování.

plagát

Hry o život: Skúška ohňom (2013) 

Catching Fire se dle očekávání nijak zvlášť nevymyká většinovému vysokorozpočtovému balastu posledního roku, zejména tím, jak strašně neambiciozně je celý zrežírován a jeho zásadní problém tkví v dělení na dvě různé, žánrově naprosto odlišné části, přičemž ten převod nikoho nepřekvapí, protože je celou dobu očekáván. Plochá revoluční linie asi nejvíce pobaví v tom, jak svých největších úspěchů dosáhne utlačovaná dělnická třída tím, že dostane prostor v reality show a využije jejích výrazových prostředků. Jinak ovšem prvotřídní casting, zejména vedlejších rolí, Jenu Malone si chci vzít nebo unést. Přes to všechno se nějakou záhadou chci o tom světě asi dozvědět něco víc a další vývoj mě poměrně zajímá.

plagát

Kapitán Phillips: Prepadnutie lode Alabama (2013) 

Přes veškeré obavy silně dehollywoodizovaný Greengrass, kde ústřední postava je víceméně od druhé poloviny definitivně objektivizována, jak se úhly pohledu třístí mezi piráty a americkou marínu. Captain Phillips tady není tím kapitánem, který by sharoval s posádkou fotky svých dětí, neplácají se s kormidelníkem u kafe po zádech, jenom proto, že se potkali ve stejné chodbě. Stejně tak velitel vojenského zákroku před rozkazem "execute" neroní slzu nad ubohým lidem somálským, kterému byly vyloveny všechny sardele a teď musí pirátit, ani z něj nevypadne "kiss your ass goodbye", za asistence rotujícího podhledu. A na konci na Hankse nečeká z helikoptéry náhle vyskočivší žena a dítě, nýbrž androidí sestra, která by vám stejným tónem, jakým říká "You're safe now." vysvětlovala, že vám úmyslně zašlápla morče. Kdokoli prská na Greengrassovský režijní prstoklad by si měl uvědomit, že druhou polovinu filmu by 80% režisérů natočilo na 4 neustále se prostříhávající záběry a nehledalo by rozhodně těch 95 úhlů snímání na prostoru 2 x 4 m. K čemuž se nese asi jediná kritická výtka, protože nechat Greengrasse natáčet značnou část filmu v interiéru o rozměrech osmi banánových krabic je něco jako chtít po Debussym, aby složil symfonii na ukulele.

plagát

Komorník (2013) 

Vtip dokončím za film "...cunt is tight." Vlastně jsem překvapenej, že při tom, jak očividně byl film přestříháván tak devětsetkrát a ještě k úplně jinému vyznění to relativně na sebe navazuje a dává smysl. Leč na jakoukoli morální ambivalenci se to tentokrát definitivně vykašlalo a místo toho se díváme spíš na ódu na Demokraty, přesně podle stylu "Yes we can.... No, you can!" Je z toho bolestivě vidět, že to měl být úplně jiný film - tvrdší, s ujasněným názorem a nekompromisnější. Viz v traileru naznačená přestřelka mezi policí a Černými pantery - zde celá organizace omezena na bandu teoretiků jak z kavárny Jericho. Tarantino by se mohl zmínit o tom, že zkrátka studio využilo tří submisivních hrbolků negří lebky Lee Danielse, mě asi nejvíce bavily karikatury prezidentů přesně dle blue state vidění - sympatický idealista Kennedy, absolutně nesvéprávné přerostlé dítě Nixon (během první scény s Cusackem jsem poprskal obrazovku) či arogantní mimoň Reagan, který je v záběrech vždy nasvícen ostře zprava, aby upomínal na jeho nejznámější fotku před praporem. Filmu hrozně uškodilo snížení ratingu, aby to mohl být uvědomělý poučný film a z toho vyplývající umírněné vyznění filmu, protože když už chci nahnat do kina hromady dospívajících černochů, logicky je nechci nasrat. Takže je to rasistický.

plagát

Lásky čas (2013) 

To, co se ze začátku jevilo jako nijak zvlášť svěží, ale díky neustálému naznačování, že by Rachel McAdams mohla ukázat mléčné žlázy, koukatelná romantika v geneticky upravené Británii, kde skoro nejsou minority a o hnusnou cuchtu jeden nezavadí (přitom u Curtise bych předpokládal, že někdy v Anglii byl) se v poslední třetině zvrhne v něco neskutečnýho. Já vim, že tahle sféra pravděpodobně platí lístky do kina, ale ta strašlivá závěrečná óda na drobné radosti střední vrstvy absolutně nezajímavých lidí, se kterými jsem pochopil, se má divák ztotožňovat mi nějakym způsobem uvrhlo na mysl odpověď na otázku, jak by asi vypadal předvolební spot Mimibazaru, kdyby se skrze něj ještě snažil zviditelnit Andrej Babiš. A točil by to Renč.

plagát

Machete zabíja (2013) 

Základní rozchod mezi veřejným míněním a Rodriguezovou tvorbou stojí na tom, že Rodriguez netvoří pocty (m)explotacím ani pocty grindehousům, nýbrž ony xplotace a grindehousy. Celkem logicky rozčiluje liberální snoby tím, že neodkazuje na nic než na sebe, lacinost nehraje a jakkoli je výrazně ambicioznější než předchůdce, nezastře, že z rozpočtu někdo oproti minulému dílu odkopal deset mega. Přiznaný shit je pořád shit, nicméně pořád považuju za parádní obskurnost dnešních časů fakt, že tohle je schopno se prokopat do světových kin. A to mi přijde tak nějak skvělý.

plagát

Unesené (2013) 

V druhé polovině filmu jsem se permanentně nacházel v situaci, že kdyby zničehonic se na obzoru objevil Cthulhu a detektiv Loki začal opakovat "Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn", řekl bych si, že to vlastně dává perfektní smysl. Největší deviza a zároveň nádor Prisoners je totiž totožný například se sérií Lost. Ono devadesátiminutové vrstvení otázek a témat, které vyústí v závěru totálně béčkovou pointou vystřiženou jak z Bone Collectora nebo jiných pozdně devadesátkových Se7en exploatací je vlastně perfektní trolling, kde divák je držen u obrazovky klasickým "oskarovým" morálním dramatem o únosu, vině, trestu a spravedlnosti, kde se pouze motá velmi podezřele vypadající Gyllenhaal s kérkama na ruce, strašlivým účesem a zednářským prstenem. A to vše je zasypáno vynikající režií, až elswitovsky bohorovnou kamerou (Deakins už by po tomhle mohl toho Oskara nakoupit) a nadstandardním herectvím, překvapivě zejména u Hugha Jackmana. Villeneuve se měl imho totálně utrhnout ze řetězu například ve stylu Angel Heart, takhle je to "pouze" technicky brilantní žánrovka.

plagát

Útek (2012) 

Naprosté obtažení šablony vztahu oběť-kořist-oběť, jejíž neochota obohatit tohle spojení se jeví až jako záměr. Výhoda Norska, kde se vizuál udělá tak nějak sám, pak stačí jen sehnat árijskýho hermafrodita, co umí držet kuši, 3000 krone a skladatele, co si vehementně myslí, že dělá soundtrack k dalšímu LoTRovi. Jediné vybočení od schématu je fakt, že postavy se většinou ve filmu chovají jak pitomci, ale jsou na to od sebe zvyklí, takže dokáží aktivně reagovat na okamžitý výsledek své demence.