Othello

Znervozňuje mě, jak mi ten Ondříček uniká, protože nejen věci objektivně rozbitý, ale i věci, které mi subjektivně na filmech vadí, se tady rozdávají v po hrstech. Je to stejně karikaturní sklepácké přestylizování charakterů jako dělal v debutu Šeptej a stejně jak tam, se zde skrze ně pokouší vybudovat nějaký neurčitý pocit sounáležné něhy. Dostat diváka do ukonejšené polohy ve které je schopný na jeho hru přistoupit sice prakticky není možné, protože co chvíli to vykolejí k Dulavovým nebo Pleslovým šrapnelům, které celou tu snahu rozkopou jak bábovičku, ale jakoby si to nikdo neuvědomoval, stále se nás zarytě snaží přesvědčit, že vypráví malý hezký příběh o lásce ztracených lidí, který si může dovolit celý ukončit slovy "Miluji tě." Jsem vůči tomu filmu shovívavý nejspíš z toho důvodu, protože si skutečně myslím, že Ondříček svým příběhům věří a vidí lidi tak, jak je zobrazuje ve svých filmech a snad věří i v tu tak velkou lásku, která tě udrží celý den a noc o jedný limonádě na jistě nevětrné špičce ještědského vysílače, kde tě akorát na krátký moment může zahřát soulož s Klárou Issovou. Celou dobu jsem ale nemohl ze sebe setřást blbej dojem, jako by si scénáristi po každý druhý větě dali high five, jaký jsou to hrozný pašáci. Zatím to hodím na Epsteina, ale uvidíme dál. PS: že si Muchow tady v té ústřední klavírní lince akorát kompletně přepsal motiv Kraje z LOTRA nikoho nezajímá?

Infantilně pochmurná noir-kriminálka, která si mě právě obhájila skrze to, jak je ve své zamračenosti, špinavosti a násilnosti až roztomilá. A to hned od scény, ve které jdou policejní vyšetřovatelé prohledávat desítky pytlů s odpadku v oblecích s kravatami. Špína Honkongu je zde sice všudypřítomná, ale působí zvláštně uměle, nepřirozeně, stejně jako většina obrazu. Překrásné širokoúhlé snímání členitého velkoměsta není skoupé na dechberoucí výjevy urbanistické džungle, ta zde ale nevypadá vůbec jako skutečné místo, spíše to většinu času vypadá jak benchmark test b&w vydání Cyberpunku 2077 (nebo francouzský animák Renaissance). V tom gardu je prezentován i příběh, který je málomluvný, vede nás obrazem, konáním postav a prostředím, přičemž vykulminuje v okamžiku kdy propojí všechny tyhle atributy do honičky mezi jednou z hrdinek a členy pouličního gangu skrze chudinské baráky a špinavé uličky. Po schodech nahorů, do dveří vpravo, zmáčenou chodbou, do malého bytu, proběhnout kuchyní, zamknout se v koupelně, vylézt z okna, být zase sestrčena z prvního patra na ulici, tam se bránit přesile kuchaňským nožem mezi horami odpadků a rozbitých aut. Fantazie. Zvláštně ambivalentní pocit mám z jedné příběhové linie, ve které se postava drobné pouliční zlodějky snaží vykoupit ze svého neúmyslného zabití protagonistovy ženy, k čemuž musí projít neuvěřitelnou kalvárií násilí, včetně brutálního znásilnění, aby nakonec dosáhla odpuštění. Cya Liu tam dostává fakt strašně, čím dál víc já to dává zabrat a místo toho, aby se po americkém vzoru nevěrohodně obrousila do mstící se valkýry, tak je s každým krokem naopak křehčí a vyčerpanější, ačkoli stále nezdolná. Je to divný pocit, protože jsem si úplně odvykl už na tohle filmové chování k ženským postavám, které je tady navíc v zásadě legitimizováno.

"Budeš něco dělat večer?" "Nevím." "A co budeš dělat v sobotu?" "Nevím." Bez návodu k použití je to zpočátku docela vtipná podívaná, protože to připomíná snahu vídeňského profesora Fiedlera rekonstruovat divadelní hru i v případě, že se z ní zachovaly jenom jména postav ("Byl jsem včera u tchána. Má to tam hezký." "Já se byl podívat do mlýna." "Já ani nevím, kde jsem včera byl.") v prostorách připomínající způli vetešnictví, způli pak interiér studentského bytu v Young Ones. Po dohledání kontextu, že se pravděpodobně jedná o film kritizující tehdejší společenskou stagnaci a měšťáckou degeneraci (což asi podporuje i poslední scéna, ve který Alexei potkává nesympatického chlapa vyjídajícího konzervu, kterou pak hodí za záda k neuklizeným novinám, na kterých seděl a vydává se opačným směrem co hrdina, tedy do města) pak film dnes působí komicky opačně. Když v současné době enormní akcelerace dějin, technologie a ekonomických struktur sledujeme statickou, tichou komunitu jednoho domu, řešící zbytky vůní ve sto let starých flakóncích, působí to jako idylická vzpomínka na dětství korigovaná logikou snu. Kanceláře na konci chodeb, dveře vedoucí do tajuplných míst a komunita prostých lidí, kterým na vás záleží, i když to asi nedokáží dát najevo tak, jak byste si přáli byla tehdy Alexeiovi málo. Dneska na ní pravděpodobně někde ve vesnické hospodě nostalgicky vzpomíná a otravuje mladý, jak tehdá bylo líp. Film je ve slušné obrazové kvalitě a s dobrými anglickými titulkami na YT.

Pochmurný plakát, kde vidíme obě ústřední postavy odcházející zády k nám do dáli a pokleslá hlava s přihrbenými zádami dospělého napovídají trochu ponuřejší a mlčenlivější podívanou než se ve skutečnosti zpočátku nabídne. Ústřední postava je tu takovou nesympatickou kombinací Alexe deLarge z Clockwork Orange a protagonisty filmu Naked. Ze sporých reakcí na film je pak celkem komické vidět jak postavě, která by v jiném zasazení byla protisystémově rebelská, cool ztroskotaně nihilistická a lidé by si z ní vytvářeli nicknamy, tak pokud jí svěříme do opatrovnictví děcko, tak je najednou jednoznačně negativní, nesympatická, nepříjemná a hloupá. V tomto případě A Day at the Beach spadá bezpečně do kategorie filmů "kretén a dítě", dále třeba Paper Moon či Zloději kol. Osobně mě nejvíce zasáhla atmosféra promáčené větrné pláže s neustávajícím přívalákem, která leze vyloženě z obrazovky, obzvlášť když jste někdy zažili jak dokáže být na plážích severozápadní Evropy hnusně když se chce. Film je legálně na YT, akorát s automaticky generovanými titulky, což je trochu problém, protože hlavní postava dost mele a dítě zase nesrozumitelně vejská.

S The Favourite jsem se u Lathimose konečně zaradoval nad tím, že byl schopný natočit film stojící na vlastních nohách a ne, jako to má obvykle, satirickou metaforu, kde každá věc něco znamená, což však ale ústí pak v to, že to, na co se díváme vlastně není to na co se díváme. Což nesnášim. S Poor Things se k tomuto svému atributu bohužel vrátil, navzdory tomu, že scénář mu opět napsal McNamara a vytvořil tak opět snadno čitelnou satiru, ve které do jedné postavy doslova nacpal dvě různá charakterová klišé: mozek malého dítěte, které má tendence se ptát na nemilosrdně všetečné otázky o světě kolem něj spojil s tělem dospívající ženy objevující pokrytecké paradoxy patriarchátu. Tohle příznačné Frankensteinovo monstrum spojené z Malého prince a Trierovy Nymfomanky mělo snadno zaděláno na nejotravnější postavu všech dob nebýt naštěstí toho obrovského nasazení téměř všech zúčastněných. Poor Things se odehrávají v symbolickém světě kombinujícím v sobě vizuální motivy videohry Bioshock Infinite s Městem ztracených dětí a do toho tam hopsaj rozprchlé experimenty z Jensenových Kuřat a lidí. Výsledný svět plný nadšení z neregulovaných vědeckých pokroků se pak vyznačuje nepochopenou prací s vlastními city, které exaktní mysl není schopna pojmenovat, takže je strašně přeexponovává, čemuž sedne často dost utržené herectví v čele s fantastickou Ruffalovou vědomou parodií na herecký výkon. Právě rochnit se ve všech těch dílčích elementech, od architektury přes masky, kostýmy či různé technické bazmeky naštěstí bohatě stačí k tomu, abyste si ty dvě a půl hodiny dali úplně klidně znova a klidně ignorovali ten tradiční příběh o hloupých mužích a silných ženách, kterých dnes vychází dvanáct do tuctu.

Bo Widerberg byl doposud pro mě naprosto neznámý člověk. Kontext či motivace k nasazení některých jeho starších snímků do českých kin mi úplně unikal a k Muži na střeše jsem se tak dostal jako tabula rasa. Kdybych věděl předtím, že se jednalo o snahu přiblížit se syrovosti Friedkinovy French Connection skrze příběh s v tamní popkultuře zajetou švédskou variací na inspektora Vacátka, asi bych si v tom nenašel ten svůj druhý plán. Já většinu času sledoval špinavou syrovou sondu do jakéhosi rezignovaného světa, kde všichni únavou klimbají nad kelímkem automatového kafe, házejí do sebe prášky jak lentilky, jsou neuvěřitelně (ale fakt neuvěřitelně) oškliví, všechno je použité, omlácené, nemyté a nemotivované. Filmařsky to působí často velmi amatérsky, fyzická přítomnost kamery je dost hmatatelná, procedurálnost vyšetřování unavující a naprostá neschopnost všech vyšetřovatelů iritující, ale má to svoji autentickou syrovost. Švédsko je zde vykresleno jako umáčená, unavená a upadající země (připomněla mi dystopickou Budapešť jak je vykreslena v Měsíci Jupitera) a já dlouho film podezíral, že jde o politicky kritický snímek ukazující na příšernou úroveň veřejných služeb v rámci nějaké tehdejší reformy nebo tak něco.

Bastard je zástupce velmi problematického žánru takřka kompletně fiktivních "filmů podle skutečného příběhu". Po jen malém popátrání po skutečném pozadí zdejšího příběhu zjistíte, že je prakticky celý vycucaný z prstu autorky předlohy Idy Jessen a to ve prospěch klasického robinhoodovského melodramatu. S tím by nemusela být nutně taková potíž, pokud by se tohoto zžánrovatění historického podkladu držel i film. Ten však dodržuje formu typickou pro zfilmovanou skutečnost se všemi berličkami, které jsme jí ochotni odpouštět právě kvůli tomu, že respektujeme její oporu v realitě. Když pak do pomalého důkladného sledování ústrků a strastí bývalého vojáka vlítne komicky záporný amalgám všech zlých aristokratů, které jsme kdy ve filmech viděli, postavy se začnou chovat nevěrohodně inkluzivně a příběh najednou přeskočí v emancipační revenge flick, veškerá poctivě budovaná snaha o vykreslení bezútěšného období dánské historie odchází umřít kamsi do vřesovišť. Míra toho nakolik budete chtít obhajovat klišé jako narativní atributy pak je postavená na vašem vztahu k mlžným vřesům a neúrodné tváři Madse Mikkelsena

Bezvýhradně zde platí to, co jsem již napsal k deset let staré Réalité, tedy, že cokoli jste se kdy naučili o filmu, je vám zde naprosto zbytečné. Zároveň však, vzhledem k tomu, o kom tento film vypráví, se jedná o zatím nejkonvenčnější dílo, co jsem od Dupieuxe viděl. Míněno především tak, že jsem snad poprvé věděl, co s ním mám od začátku dělat. "A to byl celý ten můj podivný sen." "No to byl teda dost dlouhý sen." 

Ondříčkovi je třicet, takže už neřeší nejisté vztahy rozvíjející se v pražských barech, nechodí už na pizzu do Kmotry a neposedává s cigaretou někde v ušpiněném parku se slunečními brýlemi a v myšlenkách o tom, co vlastně chce. Teď je jeho prostředí poskládáno z přezíravých psychologů, podezřelých vegetariánských restaurací, psychopatů, kteří už stihli rozšířit svá pole působnosti na úroveň celých rodin a hlavně tím nejhorším zločinem, který lze na někom spáchat - kombinací vykání a oslovování křestním jménem. Naštěstí v tom ještě pořád je bezpečně schopný najít ty podněty k ulítlým dobrodružstvím v těch krásně naivních světech, kdy si s kamarády přísaháme na svíčku, že vyřešíme tu záhadu zmizelých orlů. Jedna ruka netleská pak navíc disponuje jedním z mých nejoblbenějších typů humoru, totiž absolutní hovadskost realizovanou s překvapivou vehemencí. Film, který působí jako vědomé guilty pleasure  hlídající si pečlivě to, abyste se při každém zasmání tak trochu zastyděli. Překvapivou slabost mám pro Macháčkovu postavu smolařského dobráka s rukama v kapsách, jehož věrohodné slackerství, definované například tím, že za peníze, které má dostat za pobyt ve vězení, se "chce asi podívat třeba do Mexika. Na ty indiánský pyramidy.", je v současé éře neustálého seberozvoje, pragmatismu a investování připomínkou toho, co nám vzali.

Mijazakiho v tom příliš nenajdete. Místo toho ale dostanete pečlivou rekonstrukci chlapeckých fantazií opírajících se o to, že boháči a aristokrati si staví svá opulentní sídla s desítkami tajných chodeb, propadlišť a posuvných zídek, která vám nabízejí k loupežným dobrodružstvím. Obecně přemýšlím, že by se mohl udělat zákon o tom, že superbohatí by svá bohatství museli mít uschovaná v nějakém velkolepém mansionu a bylo by legální je vyloupit, pokud byste se byli schopni dostat před všechny jejich ochranné mechanismy. Alespoň by všichni lapkové a boháči napnuli pozornost správným směrem. (jo a kdyžtak sorry, rošťácká povaha filmu se včera při projekci promítla do zadních řad, kde jsem si udělal takovou soukromou párty, v důsledku které si nepamatuju jak jsem se dostal z kina a proč mám rozflákaný mobil, tak pardon jestli jsem tam dělal nějakej bordel)