Othello

Ani nevím, která intepretace je lepší. Jestli ta, kde je Prot mimozemšťan z pokročilé civilizace, jehož koníčkem je jezdit vesmírem machrovat na méně vyvinuté bytosti. Nebo ta, že je to skutečně člověk, který přezíravě tahá za fusekli své okolí a skrze to, že zná všechny jménem, oznámí přílet modrého ptáka na zahradu a v planetáriu vytvoří věrohodnou simulaci cizí hvězdné soustavy donutí skeptického psychiatra, aby se víc věnoval rodině. Největší sci-fi je každopádně rozpočet 68 mega za film, odehrávající se ve třech místnostech a na jedné zahradě, jehož pointou je důležitost měšťácké rodinné pospolitosti tvář v tvář vyššímu vědění. Ale možná to je natolik podvratné, že tím film sám naznačuje jak si je vědom toho, že neustále komunikuje v povýšených gestech a jednoduchých mottech se kterými se nejlépe ztotožní patnáctiletí filozofové, matky na čtvrté mateřské (rozhodně ne dovolené) a lidi, co mají po silném zážitku s halucinogeny pocit, jak to všechno prokoukli. Tak jako tak nic nepopisuje mé dojmy z celé podívané jako tato krátká povídka: ___________ "Žil jeden stařec. Byl to takový mudrc. Ráno vstal a protože neměl dohromady co na práci, vyšel ven na procházku a vtipně glosoval svět kolem sebe. S chápavou ironií se usmíval lidským slabůstkám, jemným humorem poukazoval na drobné nešvary a nepravosti. Rozmlouval s kýmkoliv - od kopáčů přes prodavačky, dělníky až po úředníky a manažery; ti všichni ho dobře znali. .......Není divu, že se jednou lidé smluvili a toho dědka umlátili k smrti."

Vlastně velmi zdařilý kus na poli terapeutické underdog story, který ji propojuje s tolik aktuální krizí stárnoucích mužů, ztrácejících své místo v novém světě už jen z důvodu, že se dokáží identifikovat pouze se vzory starého světa. Synchronizovaný tanec pak má být tím prostředkem, který ačkoli by jim měl ubrat na jejich mužské hrdosti, tak naopak jim pomůže restartovat vnímání sebe samotných a dovolit jim opět pozvednout hlavu. Koneckonců Gilles Lellouche se spíše než jako režisér aproboval v hereckých rolích gangsterů nebo gritty poldů, takže s nástrahami blížící se padesátky se nejspíše taky tímto filmem vyrovnává. Na rozdíl od většiny zámořských komedií má Le Grand Bain dvě velké výhody. První je, že Lellouche s kameramanem Tangym mají cit na obrazy, situace a práci s prostorem a proto je film formálně o dost dál, než většina jeho žánrových souputníků. Druhá je nepříjemně věrně zahraný stárnoucí muž, naprosto vyčerpaný dvouletou depresí, kterého ztvárnil Mathieu Amalric. Ta nekonečná únava, nechuť, prázdnota, ambivalence, lenost i ty krátkodobé manické pocity radosti či vzchopení se, to všechno se ukrývá v tom jeho až děsivě zničeném pohledu. Tak a teď, proč to vlastně není dobrý film. Ve výsledku totiž odhalí, že vlastně jeho myšlenkou není dopřát postavám nový životní cíl a postavit je zpátky na nohy. Jeho pointou totiž je, že zdrojem neštěstí a úskalí protagonistů je vlastně to, že se do poslední chvíle odmítali přizpůsobit systému (jež film sám doposud kritizuje) a vlastně jejich vykoupení vychází z toho, že onen systém se rozhodli nakonec vzít na milost. Jenomže kruh do díry na čtverec nedáš kapiš? A pokud ten kruh tomu čtverci přizpůsobit dokážeš, tak kde potom v tom přizpůsobování chceš skončit žejo?

Future classic na poli angažovaného romantického filmu o bezpodmínečné lásce (za předpokladu toho, že v současné době lze ještě vytvářet kánony a klasiky), který sice příjemně překvapí širokou paletou témat, jež se spolu hladce proplétají, leč místy se není schopná vyvarovat laciným vizuálním zkratkám. Odnesly to zejména nepřející, záporné postavy, které jsou jak z komiksu a mě osobně ještě iritovalo jak ústřední dvojice není schopná po ulici chodit jinak než prostředkem. Jinak kamera, hudba a herci famózní. Zejména u kamery lze vidět, jak se snaží bolestivě krotit své ambice ve prospěch větší civilnosti, ale občas to zkrátka ujede a nasnímá fantastické sekvence typu stěhování do imaginárního bytu či domácí porod.

Tohle přiblížení největší obskurní osobnosti českých dějin na jednu stranu vděčně variuje historii v různých vtipných sekvencích, jejichž obecnou pointou je selhání protagonisty z důvodu kombinace velkých ambic, smůly a vrtáctví, ale zároveň je prodchnuté zvláštní povědomou melancholií. Jak je Smoljakovým zvykem, film je natáčený výlučně jen ve skutečných lokacích a povětšinou v období podzimu. Sešeřelost obrazu v důsledku využívání slabého přírodního světla, cit pro ikonické obrazy ladovského venkova (všudypřítomná boží muka při cestách, rozložité aleje opadajících stromů, meze a sedlácká stavení) a všeobecná atmosféra konce jedněch dějin, kam protagonista patřil, je kombinováno s tehdy současnými pasážemi, ve kterých se o něm lidé dozvídají skrze fetišistickou výstavku věcí jeho každodenního užívání, což je i dnes celkem trefná poznámka o tom, v co se nakonec proměňuje historie a její aktéři.

Takřka ideální transformace šedesátkového mládežnického komiksu do současného společensko-popkulturního kontextu, který u mě trpí snad jen mojí zahořklostí vůči současnému společensko-popkulturnímu kontextu.

Po dosavadních neúspěších ve snaze vybudovat silnou komiksovou značku skrze trochu odlišný přístup než konkurenční Marvel, se v Aquamanovi již DC na všechny ambice vybodlo a vytáhlo to na jistotu. Vysázelo tedy 160 mega, obalilo celý interiér studia zeleným plátnem a obsadilo do hlavní role postavu Thora, kterou akorát hraje někdo jinej a jmenuje se jinak. Zbytek děj se vůle boží. Obří leviathani střídají nepravděpodobnou romanci, futurismus se potkává s vyfabulovanými mýty, jež mají vždy pravdu a od poloviny to začne velmi připomínat seriál Adventure Time, který se však bere vážně. Asi nejzábavnější mi přišlo jak film po celou dobu tvrdí, že nezáleží na tom odkud pocházíš, abys mohl být panovníkem, aby stejně na konci pětkrát zopakoval z úst různých postav a bytostí, že se jím Aquaman stal, protože má v sobě královskou krev. Hehe. Každopádně většinu kluků ze zemí prvního světa, kteří se neustále potřebují "uvolňovat" a "odreagovávat" to satisfakovalo, takže asi úspěch. Nevim.

Ježiš to je paráda. Natočíme sedmdesátý koncert statických důchodců, jak hrajou čtyřicet let starý songy a budeme to prokládat rozhovorem na otázky přímo na tělo. Třeba "Jak se cítíte." nebo "Co je pro vás během hraní nejdůležitější." Následně prodáme do kin takzvaným fanouškům, nazveme to "Úplně jako nejvíc největšejší totál naprosto ale fakt definitivní konec rozumíš kámo" a počkáme si, kolik to vyždíme. Za dva roky aplikujeme znovu. Velké rockové hvězdy by ve vlastním zájmu měly umět umřít.

Vzhledem k tomu, že kdysi jsem matlal scénář k něčemu podobnému, tak lze říct, že by ten film měl mluvit mojí řečí, leč přesně v tomto aspektu se s Mitchellem strašně míjím. Hlavně tím, jak se film neustále snaží vytvořit onu surreálnou atmosféru metačasu, kterou ale permanentně nabourává neustálýma konkrétníma pastišema a citacema, které jdou až do takových extrémů, že se využívají jako pozadí malovaná plátna. Přesto si nedokázal vyřvat natáčení na film, takže sledujeme sebevědomé odkazy na noirové postupy v nehezkému a neodpouštějícím digitálu, kde pramalý rozpočet (8 a půl mega) vynikne několikanásobně hůř. Ve světě, kde existuje Inherent Vice, Brick nebo David Lynch nemá cenu Under the Silver Lake brát vůbec v potaz.

Hvězda za využití neuvěřitelné brutalistní budovy bostonské radnice jako ústřední nemocnice a to i včetně interiérů. Opravdu monumentální monstrum z betonu, které se jen tak nevidí. Zbytek je obvyklá ulekaná nuda s nezajímavými postavami a nijak zábavným vývojem, který alespoň trochu nad vodou drží taneční výkony Kirby Johnson.

Od honění péra za švédskou bednou po setkání se stvořitelem za dvě hodiny. Nedostatek ambicí se Urotsukidōji vyčítat nedá.