Othello

Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel.

V roce '99, v době tzv. konce dějin, Parker se Stonem předpověděli, že další velký vojenský konflikt bude bude zahájen prve válkou kulturní. A do toho nasekali naprosto bezprizorní autorský songy ("They may cut your dick and half! And serve it to a pig! And though it hurts, you'll laugh. And dance a dickless jig"), zvláštní pocit klukovské sounáležitosti (překrásně naivní píseň What Would Brian Boitano Do) a desítky prvotřídně mimoděčných vtipů ve kterém jasně kraluje když Cartmen začne panikařit, že mu hoří dřevěnej klacek, jejímž mlácením se snažil uhasit vzníceného Kennyho. I'm a simple man.

Když se v tuzemském prostředí používal v devadesátkách pejorativně pojem "americká komedie", měli všichni na mysli něco jako Orgazmo. Vyšeptaná komedie kontrastů kde naivní služebník boží stojí proti amorálnímu materiálnímu světu, který nakonec překoná stejně tím, že využije správně jeho prostředky, čímž prokáže jeho pokrytectví. Prachy na natáčení nebyly do takové míry, že půlku rozpočtu zacákla nějaká japonská pornoprodukce, aby skrze něj mohla na americký trh uvést své pornoherečky (proto tam jsou Ass-Fuck Twins, a proto je tam to divný logo na začátku filmu) a jde to vidět. Jak je to strašně statický, tak pak sebehorší pokus o frk o to víc vynikne ve své bídě. Nejlepší vtipy tvůrčí dvojice Parker/Stone jsou většinou právě ty, které proběhnou tak nějak mimochodem a nemají moc společného se zápletkou. Tady bohužel na vás každá vteřina řve jak chce být strašně vtipná svoji nepatřičností, což spouští spolehlivě můj second-hand cringe.

Když nic, tak vzhledem k tomu v jakém prostředí Krumbachová tvořila, tenhle film naznačuje, že všichni ti báječní muži od Čs. nové vlny nebyli v soukromí taky žádný výrazný morální stavidla. V zásadě je to celovečerní převedení tohoto dialogu z Before Midnight, vytaženého do extrému typicky chytilovskou nadsázkou. Že to ale v této podobě patří celé do divadla se asi shodneme všichni ne?

Oproti většině komentujících mi ty stále se vracející pasáže přišly nejvtipnější, protože tím, jak film přebírá mentalitu survivalových videoher, tak tímto celkem odvážně nepřeskakuje jeden z jejich nejdůležitějších elementů a to potřeba neustálých repetic a grindingu, motivující hráče k vynálezávosti způsobů, jak tyto procesy automatizovat. Když sledujeme sekvenci, ve které každou noc někdo zabije a ukradne psa ze spřežení, přičemž každou takovou noc zmenšující se počet oněch psů musí hrát spolu jinou karetní hru, dokud ten poslední si prostě odevzdaně nevykládá pasiáns, tam ten film cením nejvíce. Podobně tomu pomáhá, když navzdory tomu, že míra postprodukčních doplňků zde přesahuje poměr těch reálných, se lesní zvířátka drží své podoby zmatených lidí navlečených v hadrech, ze kterých dost často zjevně píču viděj a jejich každej pád na držku je prostě hrozně naplňující. Docela dlouho ale trvalo, než jsem ten film přijal, protože třeba oproti takové Panice v městečku, která byla autentickou zběsilou anarchií pošílené mysli, tak u Hundred of Beavers můžete mít hodně dlouho pocit takovýho toho taťkovskýho šaškování před dětma na rodinném výletě a dokážete si ho vlastně dobře představit promítaný někde v dětském stanu na Pokáč kempu (jsou tam vůbec jiné stany?). Naštěstí ta kadence vtipů je neuvěřitelná a když se začnou vracet v plné síle všechny running jokes, jste celkem bezbranní. Jsem trochu rezervovaný ohledně těhlech green screen taškařic (kterých býval odjakživa plný YT), ale v tomto případě budu citovat profesorku McGonnagalovou poté, co na konci roku Brumbál náhodně nahází Nebelvíru přesně tolik bodů, aby to natřeli Zmijozelu: This goes against all the school rules and my entire moral code but I'm too drunk to care. 

Klisna, o které jste si mysleli, že má jen vás, ale ona za vašimi zády klidně povozí celý město, toť jedna z hlavních zápletek Parkerova debutu, zčásti napsaného jako pomstu své někdejší snoubence, která ho podváděla ze zpěvákem univerzitního quartetu. Jmenovala se stejně jak ten kůň a dokonce je to prý jedna z tanečnic v závěrečné "Pověste ho vejš" choreografii. Upřímně řečeno se Trey Parker nemá čemu divit, když zamlada vypadal jak fujho Jerry Seinfeld. Nicméně tenhle muzikál má vlastně všechno, co já na těhlech studentskejch fraškách mám rád - produkční nedostatky nahrazené nadšením zúčastněných, nepochopitelné interní vtípky, everything goes mentalitu, vycházení z podnětů svého prostředí (ve své době nebyla legenda o Alferdovi Packerovi za hranicema Colorada nijak moc známá) a obecná maniakálnost. Na reakci jedné z postav u druhé prezentace písně Snowman si bezpochyby vzpomenu při svých budoucích muzikálových dobrodružstvích.

Ondříček je hodný, bezelstný člověk a tomu filmu to šíleně škodí, protože jen ten náznak toho, jak na postavě malého bujarého moravského blbínka mohl vytvořit kousavou reflexi Československé povahy, která si zakládá na tom jak je v kdejaký hovadině nejlepší, akorát na úkor svého okolí a ještě u toho vypadá jak debil, by byla tak strašně potřebná. Takhle vlastně jenom sem tam prosvitne to uvědomění, že Emil Zátopek byl tehdejším ekvivalentem korporátní krysy, co veškerý svůj čas tráví v gymu na multisportku a otravuje svoje okolí nezajímavými historkami o něm. Přitom to tak mohl mít i scénáristicky jednodušší než když takhle zkouší klenout přes sebe jeden nezajímavý dramatický oblouk přes druhý (pojem "vajíčka Dany Zátopkové" by mohl být scénáristický terminus technicus pro skokové ukončení náročně budované podzápletky, která pak ve výsledku ve filmu je jenom proto, aby byla) a kombinovat to s povinnými zátopkovic trivias. Na druhou stranu, zastaralý český narativ "vypadá to skoro tak dobře jako zahraniční filmy" u Ondříčka již dávno neplatí, protože Zátopek vypadá lépe než většina zahraničních filmů a obsahuje několik ikonických sekvencí (logicky ona dobíhání závodů) nebo alespoň chvályhodných pokusů o ně (kontrast sporotvního úspěchu Dany Zátopkové s úspěchy Emila). Martha Issová pak dostává pasivně agresivního Lva za věrohodné zpracování nesnesitelné píče.

Předsmrtná agónie zdegenerované monarchie sestavená do doslovného argumentu o potřebě Velké říjnové revoluce. Alespoň dle současné podoby filmu, která dostála od původní verze nejspíše mnoha změn, ale vzhledem k tomu, že onen originál je ztracený někde pod parketou, tak můžeme jenom odhadovat, co bylo přidáno a co odebráno než byl film po nějakých šesti letech připuštěn k distribuci. Hloupý vyčerpaný pohled uvláčeného cara, jemuž se na pomateném dvoře shromažďuje pochybná suita manipulativních šarlatánů, zde kontrastuje z bezuzdnou mánií pohledu pološíleného pitomy Rasputina, který ponižuje celou říši jenom tím, že v ní existuje. Zajímavé zachycení závěrečné onkologické fáze velmoci, které markantně dochází prostředky k přežití a proto se chytá už úplných hovadin v bláhové naději o sebezachování. Bohužel mě tam dost iritovaly ty scénické interiéry nasvícené jak ze studia kamarád, tvůrčí studio Ostrava, ačkoli vim, že je to tak asi schválně. Ke shlédnutí na YT ve dvou dílech 141 minutová verze skrze Mosfilm. Kvalita je z prdele, ale anglické titulky jsou profesionální.

Moje první seznámení s japonskými jakuza filmy. Osobní laické poznatky: 1) je až komické kolik se snaží Fukasaku narvat lidí do každého záběru ať se v něm má dít cokoli; 2) jak u scén s jakuzou, tak u scén s policisty vlastně téměř nevidíme žádné procesy jejich práce. Prakticky vždycky vidíme jen jejich důsledky. Nepamatuji si scénu, kdy by se něco vyloženě vyšetřovalo nebo spojovaly důkazy, ani scény, kde by mafiáni nějak všedně mafiánovali. Na obou stranách se ve většině scén v zásadě jenom permanentně chlastá, řádí a debužíruje, když se to potká, tak ještě pere; 3) jak je to typicky japonsky jankovitý, tak to připomíná takové to lehkonohé pouliční řádení foglarovských klubů Mladého hlasatele. Když tam pak někoho najednou znásilněj nebo mu useknou hlavu, trochu to s váma trhne; 4) nemá to prakticky žádné formální dramaturgické procesy, všechny scény jsou natočené se stejnou maniakální energií a na první dobrou se blbě rozpoznává význam toho kterého filmového momentu, postavy nebo zvratu. /Kolem a kolem je to ale parádní pouliční divočina a já teď přemýšlím kterým Fukasakem na ní vhodně navázat. K vidění na YT pod americkým názvem Cops vs Thugs ve velmi dobré kvalitě a slušnými anglickými titulky.

Já nevím, čím to je, ale v osmdesátých letech měli mladí francouzští (Enki Bilal i přes jugoslávský původ mezi Francouze zařazuji) režiséři nějakou slabost pro témata komicky pomatených a všudypřítomných válečných konfliktů. Viz třeba Jenuet/Carovy Delikatesy nebo Bessonův Poslední souboj. Všechny tyto filmy jich využívají k demonstraci úzkého úseku společnosti žijící z nějakého důvodu a nějakým způsobem na periferii těchto válek, ze kterých jsou nuceni se potýkat s určitou morální degenerací. Vůbec nevím odkaď se to bralo, ale vzhledem k tomu, že se těchto témat chápali originální vizuální hédonici, je kouzelný se na tyhle jejich LARPy v úžasných a svébytných kulisách dívat.