Vajonek

Příjemná, místy správně vtipná krimikomedie s výbornými herci (DiCaprio, Hanks, Walken,...). 80 %.

Lahůdka, u které by mi vůbec nevadilo, kdyby trvala třeba o dvě hodiny déle. Člověk by si po prvotním seznámení s tím, o čem film bude, řekl, že to asi bude zajímavé, ale možná nijak extra objevné, když má jít o "pouhý" sestřih již vytvořených snímků. Jenže on to pouhý sestřih není. Režisér si s poklady filmové tvorby pohrává, umně je skládá k sobě a daří se mu z nich vytvářet v podstatě skoro plnohodnotný nový příběh plný skvělých herců, emocí, který naprosto dokonale doplňuje velmi vhodně volená hudba. Řada scén ze známých filmů zde dostává nový rozměr s tím, jak jsou vloženy na místa, kde mají dotvářet jiné situace a vzbudit jiné emoce než ve snímcích původních. To je věc, která mě na Final Cut třeba také hodně baví. Zkraje jsem musela trochu bojovat se svou obsesí pomyslně si zapisovat názvy filmů, z nichž byly ty které scény použity a "ověřovat", které filmy jsem už viděla, které znám a které zase ne. Postupně se mi to ale celkem podařilo eliminovat a nechala jsem se celou tou filmovou krásou pohltit. Opravdu mimořádný zážitek, který si určitě po nějaké době zase ráda zopakuji. 95 %.

Příjemný konverzační snímek, neobyčejný v tom, jak je vystavěný na obyčejných otevřených rozhovorech mezi lidmi o trochu nekonvenčních tématech. 80 %.

Ukázka toho, že sex možná ano, ale láska se nedá vědecky přesně a striktně rozebrat a naplánovat, vybrat toho ideálního partnera z hlediska rozumového a poručit srdci, aby i ono si ho zvolilo. Vše je mnohem, mnohem komplikovanější, v lecčems zase naopak jednodušší. Co říci dále? Většinu filmu mě jednotlivé postavy neskutečně rozčilovaly, nemohla jsem vystát, jak se tam vzájemně ponižovaly, využívaly se, neustále rozebíraly nerozebratelné. Slabé tři hvězdičky za dobré herecké výkony, které ve mně dokázaly vzbudit uvedené (ač tedy vesměs nepříjemné) emoce a také za závěr, v němž Barbara konečně skončila ve (alespoň zdánlivě) zdravě vypadajícím vztahu s člověkem, který možná tabulkově nevypadal jako její ideální partner, prostě a jednoduše se spolu ale měli rádi takoví, jací byli. 45 %.

Hodně zvláštní film. Většinu času na mě působil tak nějak zmateně, ač jsme měli možnost vidět hodně postav, situací, spousta věcí mi přišla moc útržkovitých, někdy to bylo takové "páté přes deváté". Hlavně zkraje jsem vůbec nechápala, kdo je kdo, co s kým dělá a proč. Například, i když oceňuji, pokud se v podstatě v jakémkoli filmu objeví Bill Murray, tady jsem jeho přítomnost jako "pana bezejmenného" moc nepobrala (ano, asi to měl být takový moudrý šašek, se kterým může hlavní hrdina rozjímat a být sám sebou, Bill Murray si svoje scény jako obvykle užívá a dobře se na něj dívá, kdyby tam ale tahle postava, která se vždycky prostě odněkud vynořila a zase zmizela, nebyla vůbec, asi by se nic nestalo). Dost často na mě také hodně rušivě působila hudba - ač sama o sobě by byla příjemná, připadalo mi, že se místy moc nehodí k jednotlivým scénám. Přes uvedené "výtky" či trochu nechápavé postřehy je třeba říci, že se na tenhle film dobře dívá (je krásně natočený), místy je z něj hodně cítit (hlavně ke konci), že je pro Andyho Garciu opravdu mimořádně důležitý, osobní, že se v něm otevírá a vyznává ze svých pocitů, ze své lásky k vlasti a rodině. Jsou zde například některé silné uvěřitelné scény a dialogy s příbuznými nebo jeho drahou. Díky tomu může divák (ač bohužel jen místy) trochu proniknout do hercova/režisérova zjevně rozervaného srdce plného emocí a nedá se tak říct, že by se u tohoto filmu nudil a nic neprožíval. Možná do toho snímku toho chtěl ale Andy Garcia nacpat až moc, nemohl se rozhodnout, jak to poskládat, aby to mohlo jako celek zapůsobit na diváka tak, jak mělo, nevím. Celkový dojem je (vlastně kvůli všemu uvedenému) u mě prostě takový rozpačitý. 60 %.

Tak jsem si zase jednou uvědomila, jak důležité pro celkový dojem z filmu může být aktuální rozpoložení diváka. Když jsem Vzkaz v láhvi viděla naposledy, nijak zvlášť mě neoslovil, prostě jen další romantické, trochu klišoidní drama. Tentokrát mě to ale dokázalo vtáhnout a velmi jsem si film užila. Už mi to nepřipadalo tak přehnaně sentimentální, bavila mě chemie mezi ústřední dvojicí, dobře se tam vyjímal i šarmantní Paul Newman. Bylo zajímavé (a příjemné) pozorovat Robin Wright jako citlivou romantickou ženu, když ji má člověk zažitou jako drsnou nelítostnou paní Underwoodovou z House of Cards. Pěkný film, u něhož bych tedy ale dost snesla happy end. 75 %.

Na to, že je film poměrně dlouhý, vůbec nenudí. Řekla bych, že se zde daří strhnout diváka zejména nadšeným vypravováním samotného Spielberga. A rovněž třeba i jen "pouhými" záběry z jeho známých, v mnohých případech revolučních snímků. Líbilo se mi, jak byly poskládány a vzájemně se doplňovaly jednotlivé úseky režisérova pracovního i osobního života, jak jsme mohli postupně čím dál více poznávat a pochopit, jak ovlivnilo Spielbergovo soukromí výběr látky i způsob tvoření jeho filmů. Zajímavé byly i archivní záběry z natáčení, videa či fotky mladého režiséra. Také jsem neměla pocit, že by se nám tvůrci snažili představit Spielberga jen v superlativech, působilo to na mě jako snaha ukázat ho opravdu takového, jaký byl, se všemi klady, zápory, strachy, nejistotami i věcmi, co ho dělají šťastným. A toho si cením. Občas jsem měla pocit, že si v dokumentu někteří hovořící protiřečili (např. když nejprve bylo řečeno, že úspěch Jurského parku byl jasný hned, jak se podařilo zakomponovat digitálně vytvořené BĚHAJÍCÍ ještěry, aby za chvíli bylo vykládáno, že Spielberg s filmem riskoval, nevěděl, zda uspěje atp. - a takových míst bylo ve snímku více) a možná přece jen mohl být trochu kratší (kdyby se sem tam některé promluvy vypustily, zkrátily, asi by se nic nestalo). Nicméně celkový výborný dojem poslední uvedené věci nezkazí. 90 %.

Obsahuje menší SPOILERY. Pořádné psycho s pomalým tempem, zaměřením na detaily, s prolínáním současnosti se vzpomínkami, ze kterého vám jde chvílemi hlava kolem, s neopakovatelnou atmosférou, plnou neklidu a napětí, která vás místy doslova pohltí. Ostré předměty se určitě také vyznačují výbornými hereckými výkony (ač vyniká hlavní hrdinka - na Amy Adams se budu muset více zaměřit - nevím, jestli tam byl někdo, o kom by se dalo říct, že to nezvládl na minimálně 100 %). Myslím si, že se seriál dal přece jen o něco (třeba dva díly) zkrátit - ač rozvláčné tempo zde mělo většinou něco do sebe, někdy už to přece jen působilo jako trochu uměle natahované. A tvůrci si mohli asi trochu více pohrát s úplným závěrem, ve své zrychlenosti byl v jakémsi nepoměru, protikladu ke zbytku seriálu, nadto by neuškodilo některé věci trochu více osvětlit. Osobně jsem nebyla ani tak v šoku z rozuzlení, jako spíš z toho, že se tvůrcům podařilo mě ukolébat vysvětlením, které přišlo o něco dříve, a to natolik, že jsem úplně vypustila z hlavy svůj - správný - tip na vraha, či spíše jednoho z vrahů, který jsem měla už někdy v půlce seriálu. :D Každopádně ať už na diváka tenhle netradiční seriál zapůsobí nakonec jakkoli, jedno je podle mě téměř jisté - pokud nemá člověk tak úplně idylické vztahy se svou rodinou, po zhlédnutí Ostrých předmětů už nebude vidět skoro žádný problém a bude vděčný za to, co má. 75 %.

Děsivá podívaná. A to ani ne tak proto, že si v tomhle dokumentu můžete například dosyta "užít" červy v ráně pěkně zblízka, ale spíš kvůli tomu, jaká sdělení (týkající se rumunského zdravotnictví) zde zaznívají a lidé, co hovoří, jejich obsah považuji za něco úplně normálního. U filmů tohoto typu si vždycky uvědomím, jaké mám štěstí, že žiju v zemi, ve které žiju (i když to tu jistě není bez chyby). Měli bychom být rádi, že tu (doufám) není běžné to, co v Rumunsku, že české nemocnice mají víc než pět disponibilních lůžek pro pacienty s popáleninami, že do nich můžeme jít bez obav, že by nás tam za pár dní sežrala nějaká bakterie, i když jsme tam přišli třeba se zády. Fandila jsem novému ministru zravotnictví, i když bylo celkem jasné, do jakého závěru (velké marnosti) to spěje, zaujatě jsem sledovala rozkrývání vší té prohnilosti reportéry. Přece jen by si ale film podle mě zasloužil trochu svižnější tempo a o něco kratší stopáž - chvílemi do toho byl člověk úplně vtažen a napjatě poslouchal a sledoval, chvílemi to bylo takové moc utahané, některé scény dle mého nadbytečné. Celkově 75 %.

Pěkná kamera, působivá píseň výborně zazpívaná jednou ze tří protagonistek... A to je tak vše... Ano, občas tam zazněla nějaká životní pravda, hrdinky mluvily o svých pocitech ohledně smyslu bytí, které byly do značné míry podobné těm, které asi někdy zažíváme tak nějak všichni, tudíž bylo možné s těmi ženami místy i souznít. Vzhledem k tomu, že taky ráda cestuju vlakem (zatím tedy jen osobním a vracím se vždy celkem brzy domů), celkem jsem chápala, co je tak zhruba k tomu bloumání po kolejích mohlo táhnout. Ale prostě to nějak pro mě nemělo žádnou přidanou hodnotu, velmi rychle jsem se začala docela nudit a ptala jsem se sama sebe, proč bych tohle jako měla sledovat. Ač neměl film stopáž z nejdelších, několikrát jsem se přistihla při tom, že si přeju, ať už hlavně ty ženy zase tím vlakem někam odjedou a já můžu odejít z kina a odjet svým vlakem pěkně do domoviny. 40 %.