Vajonek

Série 1 - Trochu bych to zkrátila, rozuzlení hlavní zápletky mi přišlo přece jen trošku těžko uvěřitelné (ale fakt jen trošku), podobně jako to, jak se uzavřely některé další dějové linky (Marcela a výběr jejích partnerů, to, jestli Tereza s Martinem spolu zůstanou či ne). Ale zejména za skutečně vynikající herecké výkony všech zúčastněných, včetně dětských herců (a že děcka bývají v našich filmech a seriálech docela často problematická) a také velice příjemnou doprovodnou hudbu trochu přihazuji a pět hvězdiček a 85 % tomu nakonec dám. Zase jednou povedená domácí série. Série 2 - Aspekty, které mi vadily už u jedničky, se ve dvojce několikráte znásobily (např. některé postranní zápletky a často vážně nepochopitelné chování postav mě už vyloženě iritovaly). Zejména to bylo opravdu šíleným způsobem natahované, dlouho jsem takový extrém nezažila. To, co bylo nakonec řečeno ve 13 pocitově někdy až úmorně dlouhých dílech, se dalo sdělit tak za dvě hodiny a nebylo by co řešit. Dalo by se to celkově shrnout jako zbytečně nastavovaná kaše původně velmi zdařilého projektu. Díky stále výborným hereckým výkonům a silnému ústřednímu tématu se druhá řada Kukaček dala nějak absolvovat a místy se u toho člověk dokázal např. i dojmout (i když to na ty city často podle mě působilo už dost prvoplánově). Trojku už by bylo ale asi fajn nenatáčet nebo si to celé tvůrci mohou také pokazit úplně. Trochu se ale, vzhledem k tomu, jak druhá série osudy Holcových a Kadlecových (ne)uzavřela, obávám, že někoho tu/ty další sérii/e natočit ještě napadne. Já už si ale asi hodně rozmyslím, jestli se podívám... 55 %.

Bezesporu jeden z nejoriginálnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. Působivé a vlastně dosti děsivé, když si člověk začne představovat, že je hlavním "hrdinou" a že čistě technicky (když odhlédneme od toho, že by to neprošlo přes lidská práva atp.) by tohle šlo dnes asi snad i skutečně zrealizovat. Ani jednou se mi při sledování filmu nestalo, že bych si řekla, že tady něco nedává smysl, že je to nelogické, což považuji hlavně takhle zpětně za malý zázrak. Jim Carrey je dokonale naivně přirozený ve vší té vyumělkované realitě, ostatní herci (hlavně Ed Harris) také výborní, skvěle se k celé věci hodí hudba, je to celé výborně promyšlené... Připadalo mi, že vlastně hned od začátku, aniž by šlo vlastně popsat proč, bylo člověku tak nějak jasné, že sleduje hodně dobrý film, vše do sebe nějak hezky zapadlo, sice člověk pak při sledování nezažil moc nějakých šokových momentů nebo překvapivých zvratů, které jindy u filmu potřebuje, aby se mu líbil, ale nevadilo to, ten dojem z dobrého filmu pořád přetrvával, až do úplného závěru. Ten mi mimochodem přišel také naprosto geniální, neboť nejen že jsme se dočkali happy endu, který divák občas prostě potřebuje (a zvlášť u tohohle filmu), ale udrželo si to také podle mě skvěle koncept toho uměle vytvořeného světa, když nám nebylo umožněno vidět Trumanovy první kroky mimo něj. Umělé skončilo, skutečné začíná, ale to už je jiný příběh... 90 %.

Milý film, kde nepravděpodobný pár hraje dvojice herců, které by mě také asi nikdy nenapadlo spojit dohromady. Překvapivě mi k sobě ale ve výsledku seděli. Líbila se mi také například doprovodná hudba. A už dlouho jsem nebyla tak nadšená ze závěru nějakého filmu (emocemi nabitý, velmi uvěřitelně zahraný, happy a vlastně no happy end v jednom). Na hraně mezi čtyřmi a pěti. 80 %.

Příjemná konverzační komedie, která není jen komická. Chytré dialogy, civilní herecké výkony, docela uvěřitelný příběh. Ač bych to dopředu netipovala, Billy Crystal a Meg Ryan k sobě také dobře jdou. U některých jejich společných scének jsem se opravdu dobře bavila, Harryho silvestrovské vyznání bylo zase správně romantické a dojímací. 80 %.

Když běžel tenhle seriál poprvé v TV a bylo mi jen o pár let míň, než hlavním hrdinům, docela jsem se s nimi dokázala ztotožnit a jejich příběhy mě bavily. Při opakovaném zhlédnutí nyní už to takový zážitek nebyl, řada postav mě svými charakterovými rysy nebo jednotlivými jednáními neskutečným způsobem štvala, byla mi velmi nesympatická a nějak jsem postupně přestávala vidět důvod, proč je sledovat. Stále si myslím, že se tu docela podařilo zachytit některé radosti a strasti dospívání, ale zub času je na Dobré čtvrti tak nějak patrný více, než na mnohých jiných počinech (ať už co se týče věcí, které mladí lidé řeší, toho jak je řeší, jak tráví svůj volný čas, jak spolu komunikují, co jim připadá vtipné, ale třeba také toho, jak se oblékají - je jasné, že zrovna móda se vyvíjí hodně, ale tím, jak se v tomhle seriálu poměrně často upozorňuje, jak to někomu v nějakých hadrech, ve kterých by člověk dnes nevylezl ani na zahradu, sluší, je ten posun v tom, co se považuje za šik, více do očí bijící). Pořád se na to dá podívat, ale už to prostě zdaleka nepůsobí jako takový příjemný osvěžující závan v mase seriálů o mladých a pro mladé, kterým možná býval kdysi. Ovlivněna nostalgií trochu přidávám na 60 %.

Čirá radost ze života a všeho, co přináší, střídaná postupným zoufalým zjišťováním, že to celé nebude možná trvat moc dlouho... Tahle minisérie je nabitá emocemi všeho druhu, dokáže být zběsilou jízdou i pomalou plavbou, přičemž někdy je to střídání mezi různými "polohami" tak rychlé a nečekané, že vás to úplně dostane a nevíte, co si s tím počít. Silných momentů, dost často umocněných skvělými dobovými hity, je v It´s a Sin opravdu hodně a myslím, že právě to, jak se na ně mnohdy najede z úplně jinak (atmosférou, náladou, tempem) laděných scén a scének, způsobuje, že to celé ještě více prožíváte a něco to ve vás zanechá. U téhle minisérie si můžete chvílemi říkat, že některé věci jsou možná trochu moc vyhrocené, gayové až moc "gayovatí", někdo si u toho možná trochu zamoralizuje. Ale začnete mít tu partu kamarádů rádi, i když třeba nesouhlasíte se vším, co dělají, zajímají vás, prožíváte s nimi jejich příběhy, vtáhne vás to. Je to hodně jiné, než cokoli, co jsem doposud viděla, každopádně mě to dost rozsekalo a s radostí dávám pět hvězdiček (podobně jako nedávno další výborné a zase úplně jiné britské minisérii The Victim, která mě dostala taky, i když, světe div se, zase úplně jinak než tohle). 90 %.

Ukázka toho, že abyste si mohli užít mimořádné herecké výkony, nejsou k tomu potřeba hvězdná hollywoodská jména. A výborné herecké výkony jsou něčím, co tuhle minisérii dosti charakterizuje, rozhodně to ale není to jediné, co si zaslouží vyzdvihnout. Nejen díky skvělým hercům, ale určitě i díky chytrému scénáři, režijnímu vedení, skvělé práci s časovými rovinami a střihu či vhodné doprovodné hudbě se tomuhle dílu daří držet diváka v napětí, přimět ho, aby cítil s jednotlivými postavami, aby mu byly sympatické, protivné, aby jich litoval nebo cítil směsici všeho uvedeného, aby přemýšlel nad tím, co je a není správné, kdo je oběť, kdo je zločinec. Všechno je to přitom velmi uvěřitelné, nenásilné (ač o násilí vyprávějící). Několikrát už si myslíte, že víte, kdo je oním Eddiem J. Turnerem, abyste vzápětí zjistili, že to zase nebude tak jednoduché a napínali se dál. Celé to výborně graduje od možná trochu pomalejšího ale zajímavý další vývoj slibujícího začátku až do drásavého finále, při kterém vám možná i ukápne slza. A asi nebudete ani v tom finále vědět, kdo je zde vlastně obětí a kdo viníkem, protože to prostě není tak černobílé. Ale budete mít pocit, že jste si to s těmi lidmi prožili a že vás to obohatilo. Moje vůbec nejoblíbenější scéna (k onomu procítění i přemýšlení nad tím, co jak má správně být) - rozhovor Anny a Lennyho v jejich domě na téma odpuštění. 85 %.

Musím přiznat, že Útok v Salisbury mě úplně nelákal, měla jsem trochu obavu, aby to nebyla nějaká nudná studená rekonstrukce skutečné události. Ač není asi zrovna na místě to srovnávat (ústřední téma je dost jiné), myslím si, že jsem podvědomě měla ještě v paměti poměrně nedávno zhlédnuté Přiznání (rovněž britská, rovněž podle skutečné události, rovněž kratší minisérie), které ve mně úplně pozitivní dojmy nezanechalo. A Útok v Salisbury na mě dle ukázek "dýchl" dost podobným způsobem. Pak jsem si ale řekla, že tomu dám šanci (když to bude blbý, má to přece jen čtyři díly), a jsem za to nakonec ráda. Svým způsobem to byl takový odtažitější, studený a až dokumentární popis událostí. Ale celé to vyznívalo velmi autenticky, podařilo se zde vykreslit postavy, které byly své, lidské a které člověka bavilo sledovat a po celou dobu si tahle minisére dokázala udržet správně syrovou až mrazivou atmosféru (ač závěr byl přece jen asi zajímavější a napínavější než díly úvodní). Asi hodně udělalo už samotné "atraktivní" téma - otravy novičokem se přece jen (naštěstí) nedějí na denním pořádku. No a pak se tu jistě nabízí i paralela s aktuální pandemií - je mi jasné, že srovnávání zase trochu pokulhává, nicméně určité pocity nejistoty, obav, bezmoci, které obyvatelé Salisbury jistě zažívali (nebo možná ještě zažívají), si člověk asi přece jen dokáže alespoň trochu představit a vžít se do nich v tuto chvíli více než kdy jindy. 70 %.

Ač mám Jacka Nicholsona jako herce ráda (ne tedy vždy a ve všem), tak jsem neměla jeho osobní život ani vývoj jako herce před zhlédnutím tohoto dokumentu nijak nastudovaný. Film mě tak informačně hodně obohatil, spousta věcí mě i docela překvapila, myslím, že na prostoru necelé hodiny je toho sděleno opravdu dost. Forma je taky dobře stravitelná, není to sice nic extra originálního, spíše klasika - čtený komentář + vyprávění několika lidí z Nicholsonova okolí proložené dobovými záběry z filmů, televize a různými fotkami herce od dětství až po pokročilý věk (jako dítě byl tedy Jack Nicholson roztomilejší než byste dle jeho trochu ďábelského dospělého vzhledu možná čekali :D), ale mně tento styl dokumentů o známých osobnostech naprosto vyhovuje. Možná bych trochu natáhla stopáž a přidala nějaké informace navíc třeba o méně známých Nicholsonových filmech. 80 %.

Soudce jsem si pustila s tím, že si zase jednou dám film z právnického prostředí, které (filmy a většinou i to právnické prostředí :D) mám obecně hodně ráda. Docela rychle jsem pochopila, že spíše než soudní, je tenhle snímek velké rodinné drama. To mi ale vůbec nevadilo a moc jsem si ho užila. Je to takový ten film, který svým tématem (či spíše tématy), dialogy či některými lehce klišoidními motivy trochu balancuje na hranici hollywoodského sentimentálna, kterého by mohlo být příliš, kdyby herci příliš tlačili na pilu, působili nepřirozeně. K tomu v Soudci ale naštěstí nedošlo, člověk si v pozici diváka nepřišel citově vydírán (já osobně ani v tom závěru, který tu někteří kritizují) a jednoduše si užíval dobrý film, který měl příběh, v němž do sebe postupně vše zapadlo, který ozdobila působivá hudba a samozřejmě plejáda výborných herců (dobří byli všichni, hodně vynikal Robert Duvall, ale mě vůbec nejvíce potěšil Robert Downey Jr., kterého jsem dlouho v ničem neviděla a tady jsem si připomněla, jak dobrý dokáže být i v takovéto dramatičtější poloze a také, jak je pořád sexy :D). Soudce není film, který vás strhne řadou silných scén (i když pár se jich v něm také najde), ale po jeho zhlédnutí máte pocit, že jste něco procítili, že vás to nějakým způsobem naplnilo a obohatilo a že to bylo (ač s neveselými podtóny) nakonec celé takové hezké, hezky naplněné a uzavřené. Takovým filmům dávám s radostí pět hvězdiček a přeju si, abych na ně narážela co nejčastěji. 85 %.