Stanislaus

Dan Levy se rozhodl poprvé usednout na režisérské křeslo a natočit film ze (svého?) života. Ze snímku sálají jisté tvůrčí ambice tak i režisérská nezkušenost: Je jasné, co svým filmem chtěl Levy říct, přičemž některé scény se vcelku povedly (bavila mě linie s Arnaudem Valois), přesto jsem měl pocit, že film se svým poselstvím a námětem spíše klouzal po povrchu, než aby se dostal hlouběji - na dřen - což by se i u podobného tématu nabízelo. Ve výsledku Lekce truchlení vyloženě nenudí, avšak v hlavě po projekci nijak dlouho nerezonuje.

Seriálová exkurze do světa Godzilly a spol. má dobrý rozjezd a ještě lepší dojezd s otevřenými vrátky pro další sezónu, nicméně celý projekt sráží pět šest prostředních epizod, které by se daly v pohodě sloučit do jednoho či dvou dílů, aniž by tím seriál po příběhové rovině nějak utrpěl. Kvalita filmových Godzill z posledních let není nijak závratná, nicméně snímky i přes klišé plkání obsahovaly hodně akce - to se však nedalo říct o některých epizodách Odkazu monster, v nichž se až moc mluvilo a bezcílně létalo sem a tam, aniž by se nějak výrazně posouval a obohacoval děj a svět titánů. Líbila se mi linie s časovými skoky a je škoda, že se rozjela až téměř v závěru série. Osobně jsem měl problém s obsazením některých postav, což je ale můj subjektivní problém - nicméně mi to celkem kazilo dojem. I přes ta negativa jsem však zvědavý, jakým směrem se tvůrci rozhodnou kráčet dál - dostane-li tedy projekt zelenou.

Minulý týden jsem se solidně svezl na japonské vlně: Po zhlédnutí nejnovější Godzilly jsem se vydal do světa Duchovních detektivů, jókaiů ... a "borce s dudlíkem", a i když nejsem úplně cílový divák a s předlohou jsem se setkal poprvé až v nabídce od Netflixu, jednalo se v případě Jú jú hakušo o svižnou jednohubku s řádnou porcí akce a sympatickou stopáží, kterou jsem si i přes onu nepřehlédnutelnou anime atmosféru a přehršel typicky japonského herectví veskrze užil. První cenu za nejotravnější (a takřka nejhůře odstranitelnou) postavu bezkonkurenčně získává Elder Toguro, na němž se i dost promítl nedostatečný budget na CGI, zatímco Genkai byla pro mě asi TOP postava.

Po původní Godzille z roku 1954 se jedná o mé druhé setkání s ryze japonskou produkcí v rámci kaiju filmů a je neuvěřitelné, že se nejznámější přerostlé filmové monstrum opírá již o sedm dekád trvající tradici. Aktuální zpracování v sobě nezapře své(ho) předchůdce, zároveň se však tvůrci snažili snímek technicky povznést na úroveň dnešního, po efektech lačnícího publika, přičemž výsledný produkt byl solidní ukázkou toho, jak lze za vskutku skromný budget natočit slušnou podívanou - nejvíce mě dostal první kontakt s monstrem, ale i další akční sekvence měly své kouzlo. Godzilla -1.0 ale není jen o ničivé přírodní zkáze, kterou ve filmu ztělesňuje gigantické monstrum, nýbrž je i solidně napsaným sociálním dramatem o dopadech války na jedince, o vyrovnávání se s (po)válečnými traumaty a o hledání nové naděje i smyslu života ve společnosti, zničené válkou a nyní i ničené Godzillou. Vztah mezi Koichim a Noriko, kteří společně s dívenkou Akiko tvořili jakousi "patchworkovou" rodinu, vzniknuvší z válečných trosek, mě zaujal - a v závěru i dojal - a je maličko škoda, že (nejen) tuto sociální rovinu trochu sráželo expresivní japonské herectví a vyjadřování emocí. Samotný plán na vypořádání se s Godzillou byl crazy, but cute ... but crazy, but cute - což ale asi k tomuto žánru patří. Silné čtyři hvězdičky!

K druhému Aquamanovi jsem na základě ne úplně lákavých trailerů přistupoval se střízlivým očekáváním a nakonec jsem odcházel z kina veskrze spokojený. Podmořské světy jsou ve filmech vděčným tématem a tvůrci nabídli opět jejich jiná zákoutí, která měla i přes silné CGI své kouzlo (nemohl jsem si v jedné scéně nevzpomenout na Jabba Hutta). "Bratrská" chemie mezi Momoou a Wilsonem úplně nefungovala, ale tento nedostatek naštěstí vykompenzovalo množství akce a soubojů s nepřáteli. Scény z Mrtvého města mi hodně připomínaly hru (a i film) Warcraft a je možná škoda, že se jim nedopřálo víc prostoru, zatímco u sekvencí s těmi kovovými "chobotnicemi" mi v hlavě nabíhal Strašpytlík. Hlavní záporák mi přišel spíše nevýrazný - asi tak jako mimika Nicole Kidman. Naopak jsem si ale užíval scénky s vylepšenou chobotnicí, která byla s přehledem největší(m) hrdin(k)ou celého filmu. Ve výsledku jde o jednohubku na právě jedno zhlédnutí, která se po projekci v hlavě moc dlouho neohřeje.

Tři zlaté dukáty mi přišly kvalitativně srovnatelné se štědrovečerním Klíčem svatého Petra, byť jde o dvě zcela odlišně pojaté pohádky. Film od našich východních sousedů má takřka romantický úvod (ve smyslu epochy, nikoli zamilovaného žánru): hned na začátku je v útrobách tajemné ruiny (hradu) postižena mladá šlechtična několikasetletým zakletím bez jakékoli jistoty na záchranu. Tvůrci se ve snímku viditelně snažili propojit dvě epochy, vzdálené od sebe tři sta let, přičemž jsem měl místy dojem, že v rámci modernějšího pojetí už trochu tlačili na pilu - ale zase na druhou stranu, v málokteré pohádce člověk vidí přes tři sta let starou šlechtičnou, jak řídí prastarý automobil. Tři zlaté dukáty těží především z vybraných lokací (viz Oravský hrad či klášter Rosa coeli) a venkovského koloritu, zatímco z hlediska postav/herců jsem už byl méně spokojený: nepřirozeně nabušený bača, nevýrazná zámecká paní, nepřesvědčivý padouch z hradu (zde mi sedla více penězchtivá teta z minulosti), nejapně nafoukaná vesnická fiflena atd. V závěru jsem byl ale vesměs spokojený a nebráním se v budoucnu opakované projekci.

Hned po projekci jsem měl z nejnovější štědrovečerní pohádky dobrý dojem, když se mi ale Klíč svatého Petra trochu rozležel v hlavě, uznal jsem, že tato "Janákovina" trpí jistými neduhy. Největším kamenem úrazu byla pro mě postava svatého Petra, což je vzhledem k názvu i ději dost zásadní problém: Jeho zasazení do příběhu mi přišlo poněkud nešikovně uchopené - ať už šlo o nevysvětlené návštěvy pozemské hospody, nesousledné vměšování do děje, nebo i viditelný dabing. Ústřední trio Březina-Kohoutová-Hochman mě nicméně zaujalo a bavilo mě sledovat jejich interakci během dobrodružně laděného questu za získáním klíče. Navíc - málokterá pohádka začíná úmrtím hlavních postav - a zde bych vyzdvihl i postavu vodníka v podání Příkazkého, která měla zase jiný rozměr než "dvořákovský" vodník. Nárožný měl hrát spíše (pra)dědečka než otce princezny, vezmu-li v potaz, jak svou dceru v jejích jednadvaceti hnal do sňatku. Padoušské duo Remundová-Novotný mě taktéž veskrze bavilo, byť měly jejich postavy místy "troškovité" grimasy, zatímco Korbelová v roli princezny mi přišla spíše nevýrazná. Ve výsledku bych filmu udělil tři hvězdičky a v budoucnu se k němu milerád vrátím.

O komickém učni a dceři cukráře je na první pohled vcelku nenápadný TV film na pomezí sociálního dramatu a vánoční pohádky, který na druhý pohled zaujme právě díky této žánrové hybriditě, ale i díky vizuálnímu pojetí v netradičních odstínech. Hlavní postava Tomáše zakusuje všelijaká úskalí ze strany zlých a závistivých lidí ve svém okolí, nicméně díky své neochvějné povaze a za pomoci de facto "kouzelné babičky" v přesném podání Libuše Havelkové se mu daří vše překonávat. Při projekci jsem Tomáše opravdu litoval a přál jsem mu, aby nakonec vše dobře dopadlo. V neposlední řadě chválím dobře zvolené exteriéry v Jimramově.

Milady mi přišla ve výsledku o chloupeček slabší než D'Artagnan, přesto jsem po projekci odcházel z kina spokojený. Původně jsem si myslel, že budou Tři mušketýři rozděleni do dvou filmů, avšak závěr druhého dílu nechal otevřená vrátka pro další pokračování. Vedle dějově pozvolnějšího intrikování tvůrci nezapomněli na dynamické akční scény, z nichž bych vypíchnul především dobývání La Rochelle a konfrontaci D'Artagnana s Milady. Rovněž se mi líbilo plastické vykreslení postavy samotné Milady, v podání démonické femme fatale Evy Green. Počítal jsem s tím, že dojde k úmrtí některé z hlavn(ějš)ích postav, přesto mě onen skon vcelku překvapil. Slabší čtyři hvězdičky!

Rok 2023 byl v rámci tuzemské kinematografie silným ročníkem na kvalitní dramata: Po afatických Němých tajemstvích, hermafroditickém Úsvitu a černohumorném Přišla v noci přichází na scénu další solidně natočený kousek - tentokrát z oblasti Alzheimerovy choroby, o níž mají diváci (vedle nečekané návštěvy tchýně) možná největší povědomí. Tancuj Matyldo stojí hlavně na silných výkonech Rodena, Šopoského a zejména Rázlové, jejichž herecké kreace dávají vzniknout uvěřitelnému příběhu, který může jednoho dne potkat každého z nás. Vedle zobrazení typických příznaků a projevů Alzheimera problematizuje film stejnou měrou i důsledky a dopady nemoci na blízké, kteří jsou postaveni před těžkou zkoušku. Slavíkův film je dalším z řady filmů, který potvrzuje, že stáří dokáže být opravdu kruté.