Smolný pich aneb Pitomý porno

Po Barbarech (více tu: https://www.csfd.cz/film/627611-je-mi-jedno-ze-se-zapiseme-do-dejin-jako-barbari/recenze/?comment=11476805) už to na mě podruhé nijak zvlášť nefungovalo. Radu Jude je příliš jednopolohový (trochu paradoxně, v takovém kontextu) a svoji výpověď ani kritiku v tomhle snímku oproti minulému nijak neprohlubuje a nerozvíjí. Spíš bagatelizuje a tříští. *** Přesněji: První část, kdy učitelka chodí chátrajícím vykřičeným městem plným buranství, rezignace, agrese, přetvářky a sprostoty, to je to pravé porno. Ale nepotřebuju se dívat na tolik záběrů téhož, došlo mi to celkem hned, co se tu chce ukázat, a krom toho žiju ve stejném světě, tohle mi neuniká. Druhá část: slovníček pojmů – je v něm pár chytrých sarkastických koláží myšlenek, vesměs kulturních citací, dobře usouvztažněných (např. definice dostihů: nepotřebuji tam chodit, vím dobře, že jeden kůň poběží rychleji než druhý; nebo poznámka, že naše žitá přítomnost je jako hlava Gorgony Medusy: zaslepuje nás při pohledu na ni děs, takže abychom snesli pohled na ni, mohli ji prozkoumat a zvítězit nad ní, potřebujeme si ji nechat zrcadlit štítem obrazů, umění), ale taky je tu otravná přemíra rádoby chytrých poznámek a přemoudřelých osobních komentářů, což se možná dá – a i tak horko těžko – skousnout u Slavoje Žižeka, když ho filmuje Karel Vachek, ale vůbec ne u mladého filmaře, který poněkud domýšlivě vykládá sám sebe, tu svými slovy, tu cizími – a i kdyby měl v lecčems pravdu, tak se to nehodí, zas tak neodolatelně vtipný a trefný není, jakkoli je mi jeho postoj rozhněvaného mladého muže sympatický, tak jeho poučný tón, místy falešný, už tolik ne. A i tahle pasáž je neúměrně přetažená, když už si troufl, jako by nevěděl, kdy přestat, hluchá místa a kulhající aforismy spíš rozlaďují. Třetí část: samotná rodičovská schůzka á la Vlastníci či právě ti Barbaři je sice na povrchu nejživější, ale zase nejméně nečekaná. Tuhle snůšku pokryteckých moralismů a ventilované zloby prostředních lidí předvedl Jude v mnohem větší parádě v Barbarech, komplexněji i tíživěji, přitom i sarkastičtěji, jízlivěji, a ve více plánech (tam nakonec svůj horlivý boj za historickou pravdu opustí i sama ostrakizovaná divadelní režisérka, a to prostě proto, že kontroverzní hra už se odehrála a ona pojede na další štaci a jedno téma, a s ním město, politiky, akademiky, pamětníky, kroniky, publikum, herce, známosti, ale také principy a postoje, vymění prostě za jiné, nic osobního, jenom ji začne za umění platit jiný grant), takže tohle, natočeno po Barbarech, působí jako onen obligátní v druhé vodě vymáchaný sáček čaje. A i tady platí, že ho v té vodě navíc máchá zbytečně dlouho. *** Trochu se mi zdá, že Radu Jude zpychl a domnívá se, že si před diváky v klidu vystačí s tím, co už obsáhl.  Ale je možné, že jestli se hodně rychle neposune jako filmař dál a nezpokorní před novými výzvami, tak jeho hvězda zhasne stejně rychle, jako vylétla. Na další film budu ještě zvědavá, ale kdyby měl být třetí do řady, tak pak už asi ne. *** PS: Nejsilnější moment z celého filmu tak pro mě byla vedlejší scéna v první části, ta z ředitelčina bytu, v níž umírá stará babička, vnučce se z toho udělá na zvracení, a matka za ní letí bytem na záchod a plísní ji za to. (13.05.2021) (menej) (viac)