Sunset Boulevard

Kamera. Světla. Akce. Náraz.Objevil se nápis The End a já vydechla, jako by to mělo být naposledy. Snad jen Hitchovo Vertigo mě také uvedlo do stavu duševního stuporu a fyzického zimničného třasu. A znovu jsem si uvědomila, že není nic děsivějšího než temné zákruty lidské duše, která je rozbolavělá touhou a leptána časem, který spravedlivě užírá všem. Komediální génius Billy Wilder má v sobě vpravdě hydeovskou černotu, jež od prvních záběrů zařezává s neosobní krutostí do živého masa. Satira na filmový průmysl a studiový systém ve zlatých létech je ostrá jako vrásky hloubící kalifornské slunce. Je nebezpečnější chlad, nebo vášeň? Neuhýbavá pravda bez kudrlinek a racionalizací, co zní ozvěnou ve voiceoceru, nebo pošetilé iluze stárnoucí filmové hvězdy, jejíž nebe zemřelo s prvním zvukovým celuloidem? Sunset Boulevard nastavuje zrcadlo v retrospektivě v úchvatném monologu i jadrných dialozích, ale obrazově vzdává hold němé éře a pomale plynoucímu času, rozpolcen jako bohyně sesazená z trůnu, která touží dát svému milému na levou líci polibek a na pravou facku. Vítejte v Hollywoodu, továrně na noční můry, zemi, kde slunce nezapadá a kde dnes už znamená včera, kde se klečí před modlami, dokud na ně dopadá umělé světlo, a strhávají se, když jejich vyměřený olympský čas uplyne. Hollywood, věčně mladý a věčně zelený, se starým a okoralým producentským srdcem, trh, kde se poptává naděje a nabízí zklamání. Sunset Boulevard je železná obžaloba a sametová obhajoba zároveň. Pro všechny ty báječné lidi tam ve tmě, co touží po bazénu... (03.02.2008)

Po všech těch ódách o nadčasovosti, které mi už lezou krkem, protože jsou minimálně dvakrát zmíněny u každého známějšího starého filmu, musím uznat, že v případě Sunset Blvd. to fráze skutečně není. Film směle spěje kupředu vhodným nepříliš únavným tempem, dynamika děje je krásně hladká a celistvá, přestože konec zůstane otevřený. V jádru je film strhující lidský příběh o zaslepené touze po slávě a nezdravé lásce k sobě, resp. své ikoně před mnoha lety, ale obal je ryze noirovský, ať už co se týče temné atmosféry, silného, cool mužského charakteru, či kriminální zápletky tradičně končící smrtí vlivem femme fatale (tohle není spoiler, díky retrospektivnímu vyprávění, je nám smrt známa hned od počátku)... Až se stydím, že na pět hvězd to jaksi "necítím". 9/10 (08.03.2009)

Norma Desmondová je převlečená smrt, slepě sobecká, lačná, všežravá. Jakmile kdo podlehne zhoubnému soucitu s jejím lstivým, avšak naivním bojem o zadržení běhu života v určitém bodě, tekuté písky se dají do pohybu a oběť jí propadá životem. ** Na skvostně budovaných scénách s jedinečnou mrazivou atmosférou, kde na všech frontách laskavá ironie bez boje ustoupila nemilosrdné jízlivosti, jež krutě stíhá předžvýkané zápletky ("S vámi lektory je ta potíž, že už znáte všechny zápletky.") jak z filmařského zákulisí, tak z milostného či manželského života, sledujete nejen působivou proměnu vyprávěcí perspektivy, ale spíše její dokonalé prozření, sledujete osvícení. A osvěcuje se tu smrt. ** V prvním záběru máte mrtvolu krátkozrakého nýmanda, o níž se s opovržením mluví ve třetí osobě jako o špatném scénáristovi, vydržované oběti laciného, tuctového skandálu. A pak se díváte, jak se z něj krok za krokem stává hrdina, který má vlastní zvučný hlas, který je nakonec schopen sám převzít uštěpačný komentář nad vlastním osudem, a avizovaný závěr, jenž na počátku vypadal tak obnošeně, získává v první osobě nečekaně silný obsah, smysl a význam. ** Je to otázka života a smrti: filmovým reflektorem si tu svítíme na to, kdo je doopravdy živý, oddělujeme živé od mrtvol. Jestliže mrtvý může s jistotou vyprávět příběh o živých, protože jsou to všechno zápletky, které už zná, pak nejen Norma Desmondová, ale všichni v tom děsivém dramatu, herci, režiséři, novináři, kriminalisté, lektoři i milenci, všichni, kdo prožívají jen předem známé zápletky, jsou mrtví, život jen kašírují. ** A v závěrečné scéně pak tito mrtví s hrůzným mrazením sledují Normu scházející po schodišti, jak zaměňuje natáčení obehraných filmových scén se životem, jak je uctívá jako jediný pravý život, a dívají se na ni jako do neúprosného zrcadla, jež jim všem odhaluje jejich vlastní mrtvolnost. ** Jediný skutečně živý člověk mezi nimi je tak ve skutečnosti Max, překvapivý režisér tohoto finálního dance macabre, s neokopírovatelným životním příběhem. A Norma Desmondová není mrtvá, Norma je smrt, hlavní hvězda Maxova dramatu, zrcadla, jež je namířené i z plátna ven, k vám, divákům natočeného filmu, kteří s mrazením v zádech sledujete ty pózující mrtvé. Co tam vidíte? Jak je to s obehranými tanečky ve vašem životě? Co ukazuje Norma (norma) vám? Toužíte dát se obsazovat do kašírovaných, předem známých zápletek? Nebo jste živí. (11.11.2011)

Film, který plně vystihne jedno jediné slovo - "nadčasový". Svým námětem, zpracováním a sebereflexí. Kromě toho jsem stejně jako Gemini teprve při sledování tohohle díla plně pochopila, co že to je vlastně ten film noir. Myslím že jen těžko budu hledat lepšího zástupce žánru (že by boj s větrnými mlýny?) a vůbec lepší film natočený v této době. (08.11.2007)

Skvěle napsaný a svižně natočený film. Chtělo by se říci typický noir, na to tu ovšem chybí typicky detektivní zápletka. Ale záýpletka s přestárlou herečkou je ještě mnohem lepší. Úžasně pohlcující příběh je navíc doprovázen typiskcy noirovskými glosami, které opravdu časem neztratili na vtipu a jízlivosti. Jedná se opravdu o mistrovské veledílo, které nestárne. (22.05.2007)