Najhorší človek na svete

SPOILER. Po Nejšťastnější holce pod sluncem nemohl následovat jiný film než Nejhorší člověk na světě :-D Žánrově atypický, nedokázal bych jej nijak správně zařadit, každá třetina je úplně jiná a na rozdíl od řady jiných recenzentů se mi třetí třetina líbila nejméně, avšak v mém případě je to osobní záležitost. Nechci a nedělá mi dobře se dívat ve filmech na zápletku s rakovinou a už vůbec ne slinivky. Je to smutná součást našeho života a nejhorší civilizační choroba, ale ve filmech by nemusela být tolik přítomná, zvláště když třeba v tomto případě se film originálně věnuje vztahům, sexualitě, nevěře, pudům, to se mi naopak líbilo hodně. Joachim Trier umí zajmout, dokázal to už s Thelmou. (09.01.2023)

Epizodická struktura filmu o dvanácti kapitolách, prologu a epilogu filmu svědčí zejména v úvodní části, kde se vše odehrává s lehkostí romantické komedie. Jenže problematičtější se stává v závěru, kde dojde na opravdu vážná témata, až divák trochu přemýšlí, jak jsme se sem vlastně dostali. Ke konci to prostě funguje jako pop song na vážné téma. Pod tou líbivou melodií člověk nevěnuje obsahu pozornost. Naštěstí to všechno táhnou skvělí herci, zejména představitelé Julie, Aksela a Eivinda. Celkově velmi povedený film, jehož závěr mě ovšem nedokázal chytit za srdce. (04.12.2021)

Tak nejako som čakal, že ma "The Worst Person in the World" zasiahne nejako silnejšie. Nemôžem povedať, že by sme tu mali zlý film. V jadre všetko funguje veľmi dobre. Postavy sú zaujímavé, počas tých 12 kapitol (plus prológu a epilógu) ich podľa mňa dostatočne dobre spoznáme, dialógy sú napísané excelentne a ku koncu som si uvedomoval, že som si predsa len k našim hrdinom vybudoval nejaké to puto a pochopil som ich. Myslím si, že najlepšie momentky filmu by som zhrnul v troch bodoch. Moment, kedy Julia zastaví čas a bude utekať, moment kedy skončia naši hrdinovia na lysohlávkach a na záver ešte časť keď Julia s Akselom spolu hovoria v nemocnici. Padnú tam asi úplne najlepšie dialógy čo som počul. A zarezonvali mi celkom v hlave. Najmä asi s tým, že dokopy stále vedú jeden s druhým v hlave zaujímavé debaty a ako to obom chýba. Pretože často z toho sa skladá život. Ostatné časti filmu sú podľa mňa funkčné, no tak nejako sa ma už výraznejšie citovo nedotkli. A to je asi to jediné čo mi z tohto filmu chýba. Nejaký emocionálny ráz, ktorý by tomu všetkému čo som videl a prežil dal nejaký ten finálny punc a lesk, aby som film bol schopný vysoko vyzdvihnúť. Ale skrz tú svoju komornosť a úprimnosť je ťažké spraviť, aby to ešte aj malo emocionálny výbuch v sebe. Ale nevadí. Aj tak si myslím, že ide o skvelý film, ktorý som veľmi rád videl a asi mi aj ostane ešte nejaký čas v hlave. Na takéto filmy s takýmito momentkami sa nezabúda. Hodnotenie: B+ (23.04.2022)

Patříte mezi fanoušky seriálové pecky Potvora aka Fleabag? Tak to by vaším očím neměla minout norská pecka Joachima Triera, jež je také sondou do života čerstvé třicátnice, která moc neví, co se životem a má dost osobních problémů. Stejně jako britská hrdinka Phoebe Waller-Bridge, i ta norská umí být správně drzá i zatraceně vtipná. A Renate Reinsve, jež si za svůj výkon odnesla hereckou cenu z Cannes, je opravdu famózní. Nejhorší člověk dokáže skvěle střídat neskutečně vtipné a trefné momenty s těmi citlivými a vážnými. A jelikož jsme v Norsku, dokáže být ve vážnějších rovinách ještě podstatně drsnější a realističtější. Snímek už sice ke konci malinko ztrácí tempo a na někoho by mohl být až příliš melancholický, na mě ovšem tato sonda zafungovala dokonale. (26.08.2021)

Nenápadně rafinovaný film, který na pozadí onoho stereotypního "hledání svého místa ve světě" vlastně nehystericky a s milou, nepřetaženou uštěpačností, byť zároveň s existenciálním smutkem obnažuje, že ve světě, jehož biosféra i sociosféra se rozpadá, ve společnosti, kde je každý na všechno sám a všechno mu jen bere čas a odvádí pozornost, ve skutečnosti ani moc nedává smysl si doopravdy hledat místo, odkud bychom mohli využitím svého potenciálu přispívat k vyššímu celku a vyššímu dobru, aniž bychom si něco nalhávali, aniž bychom cítili absurditu, marnost z vědomí, že se to nedaří. *** Film chytře klame: zdánlivě sledujeme osobní mikrodrama, mladou (ale právě že ne už zase tak mladou) dívku, která řeší sebe samu, vztah se zralým partnerem schopným ocenit její výjimečnost (dřív než ji dokáže chápat i ona sama, zatímco on o hloubce té jejich tragédie špatného načasování ví) i být kritikem a rebelem, a vztah s romantickým klukem, který ji k žádnému vymezování se nenutí. A Julie sama nemá analytické schopnosti, ale má intuici, a tak ji sledujeme, jak se v ničem necítí správně, jak se v tom plácá a zdánlivě jako by nevěděla, co vlastně chce... A na pozadí toho, co se nám zobrazuje o společnosti a o světě, o Juliiných reálných možnostech, si můžeme sami dělat obrázek, jestli je to její osobní problém, jestli opravdu dává smysl do takového světa a společnosti chtít správně zapadnout, mít v něm děti, pracovat v něm, ať už v kavárně nebo v knihkupectví, či dělat kariéru nebo umění - a nebo rebelovat... Vždyť vidíme, kam to přivede Aksela, který jediný asi dřív než ona chápe, že je to celé otázka ještě mnohem zásadnějšího načasování než minutí se jich dvou, ale i minutí se se smyslem práce, výchovy, hodnot, významem hovoru, sdělování, snahy o dialog atd. v dnešní roztěkané post-faktické době, která nemá na smysl sdělení ani konání čas... A že ta zásadní hádanka, kam patřím a co ze mě má být a proč, v téhle době, stavu světa a systému, který jsme si na sebe ušili, ve skutečnosti nemá dobré řešení.... Možná jediné, co se dá s notnou dávkou štěstí zjistit, je, ke komu patřím - a v tom se spolu Aksel a Julie o fous minuli - a pak už jen, ke komu všemu nepatřím. Vzato kolem a kolem, je to vlastně dost odvážný a hořký film, kritický. *** (Viděno v brzkém odpoledni ve Velkém sále Světozoru).  *~ (02.04.2022)