Peklo v Pacifiku

"Fuj, už jsem myslel, že jseš Japončík." Divadelní hra pro dva herce v kulisách tichomořského ostrova s alternativními postupy kamery (subjektivní pohledy, rychlé nájezdy), režie (variantní zaběry možného budoucího děje a náhlé zkratky), s ♫ alternativně expresivní i romantickou Schifrinovou hudbou. Psychologické drama, z kterého cítím ozvěnu Kurosawova komorně a emotivně soustředěného stylu vyprávění. O tom, čím člověku může být druhý člověk. Pamětníkům možná připomene skvělou hru Bolka Polívky "Nevěděl jsem, že je tento ostrov tak krásný". 3-4* (19.05.2012)

Američan a Japonec. Oba se ocitají na pustém ostrově. Ve filmu neuvidíme nic, co se odehrálo před ztroskotáním, dokonce ani samotné ztroskotání. Neuvidíme jiné tváře, než ty, které patří našim trosečníkům. Ti toho moc nenamluví, což je vzhledem k jazykové bariéře pochopitelné, především si však i na ostrov zatáhli válku, která právě v Pacifiku zuří. Světem otřásá ta druhá světová a Amerika s Japonskem si příliš tykat nehodlají. Zpočátku vesměs nevinné laškování, v podobě házení si nábojů do ohně nebo močení tomu druhému na záda, přeroste ve hru na zajatce a usmířené stavění voru. Zábavná soukromá válka s poměrně naturalistickou atmosférou je zajímavá především díky představitelům, kteří se ujali obou hlavních (a jediných) rolí filmu. Lee Marvin a Toshiro Mifune jsou skvělí a předpokládám, že je každému jasné, kdo hraje Američana a kdo Japonce. Za zmínku stojí taky výborně ztvárněný závěr s překvapujícím vyústěním. (17.07.2008)

Planeta opic. Ne, ostrov a na něm dva lidé - dospělí, civilizovaní, normální ... jen patří k znepřáteleným armádám. Nevraživost nakonec uondá čas a přání dostat se z ostrova podnítí spolupráci. A teprve pak přijde skutečné peklo. Protože co jiného než peklo je to, že po dlouhých a úporných snahách se člověk vnitřně octne zase tam, kde byl, i když se okolí změní? Přesně jak u Nietzscheho - věčné opakování téhož. ___ Americká verze filmu "Pouze stateční" pro dva lidi. Oba filmy se krásně doplňují navzájem. (16.05.2011)

Druhá světová válka je v plném proudu. Kapitán Kuroda si prohlíží dalekohledem pobřeží, když náhle uvidí na břehu vyplavený člun. Tak začíná tento velice silný, naturalisticky natočený snímek s pouze (podobně jako třeba u Slídila) dvěma rolemi. Marvina i Mifuneho mám rád a tady vůbec nezklamali. Oba nejdříve stojí proti sobě, ale postupem času si uvědomují jak je jejich válka nesmyslná. Film nepostrádá humor, napětí, silné momenty a snad až šokující závěr. S Point Blank nejlepší Boorman. (24.07.2008)

Dva muži, ze dvou odlišných kultur, se potkávají na opuštěném ostrově, aby čelili strachu jeden z druhého a souboji o vlastní život. Minimum dialogů, maximum hereckých schopností. Více než téma trosečníků mě zaujal vlastní vnitřní souboj mužů, jejich kultur, jejich rozdílů, které musí potlačit a překonat vzájemný strach. Tento motiv byl dříve použit v Robinson Crusoe on Mars a také ve sci-fi Enemy Mind, ale zde nedosáhl podobné jednoduché působivosti. Jejich souboji pomáhá i fakt, že oba herci jsou v podstatě filmovými ikonami své doby a vysloužilými vojáky. Mezi válečnými filmy jednoznačně výjimečný film, který není o odvaze a hrdinství, ale o strachu obyčejných vojáků (setkání s klacky na pláži) a boji o to jediné, co má smysl, život samotný (příznačně připomíná i časopis na konci filmu). Právě konec filmu je často diskutovaný. (Spoiler) Původní britská verze končí výbuchem, který je podle mě možná mrazivý a šokující, ale nesedí do logiky příběhu. Druhý konec, americký, naopak ano. Dva muži čelí strachu, díky kterému se spojí, aby žili a jsou následně svými skutečnými rozdíly opět odděleni a jdou každý svou cestou. Tak to má být. (16.05.2011)