Súperi

Historické drama s válečným běsněním v pozadí se mi v tomto kabátku zamlouvalo, předně musím pochválit oba herce a vizuální stránku, úchvatně natočené a některé obrazy jsou až dech beroucí.. Keith Carradine mi asi nikdy nebyl bližší a sympatičtější, no a ve vleku fanatika v podání Harveyho Keitela to zvládl velmi pěkně.. Odvyprávěný příběh mě vtáhnul, po pravdě přemýšlela jsem nad tím, jaké to asi je, když si na někoho zasedne psychouš a celé roky ho terorizuje.. Závěr mě zcela upřímně potěšil, tvůrci z toho vybruslili parádně.. (05.04.2022)

Je dobré, ak si tunajšia televízia čas od času spomenie aj na začiatky slávnych filmových režisérov a neopakuje znova a znova stále tie isté, klasické filmy. Súperi sú debut viac než vydarený, stoja na originálnej ústrednej zápletke a Scottovi sa podarilo doňho dostať niekoľko filmových hviezd. Pre každého Scottovho fanúšika je tento film povinnosťou, už len z toho dôvodu, že je určite lepší, ako jeho najslabšie kúsky. (09.07.2012)

Tomuhle se rika debut par excellence. Nastartovat karieru takovym masterpiecem se podari malokomu, ale Ridley Scott je pojem a je videt, ze si s timhle kouskem skutecne pohral (narozdil od nekterych jeho novejsich pocinu). Nejvic je to zretelne ve vizualnich kompozicich a dechberoucich zeberech v cele s atmosfericky mlhavou prirodou temer na kazdem kroku. Presne tyto kvality mel i velmi podobny Kubrickuv historicky opus z pribuzneho obdobi "Barry Lyndon", za kterym Souperi prekvapive vubec nezaostavaji. Scenaristicky to sice muze na prvni pohled vypadat jednoduse, obzvlast kdyz zdroj celeho pribehu je nepochopitelny psycho amok Harveyho Keitela, ale tu fatalni rivalitu rozprostrenou do 30ti let bylo vazne zajimave a zabavne sledovat, mozna take diky vybornemu hrani obou zucastnenych a epickemu soundtracku. 8/10 (20.08.2009)

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)

Nejvíc mě bavil ten čas, ty dějiny, které ve velkých skocích nezastavitelně míří kupředu, v kontrastu k nehybnosti vztahu mezi ústřední dvojicí. A pak taky vykreslení jejich povah: v dobrém slova smyslu individualistický realista kontra z principu umanutý umanutec. Vizuálně perfektní, až na pro mě trochu úsměvnou ruskou epizodu. A škoda, že Francouzi mluví anglicky. Ale závěrečné záběry vše vykoupí. (03.08.2016)