Kandahár

Prostredie je samozrejme zaujímavé, filmov odohrávajúcich sa v Afganistane sa veľa v našich končinách vidieť nedá. No nič, čo by ma prekvapilo alebo šokovalo som tu nevidel. Snáď len to, ako to chodí, keď ide žena k doktorovi bolo celkom zaujímavé. Inak, ani príbeh, ani hlavná postava ma nezaujali a tie nahrávky hlavnej hrdinky na diktafón boli dosť otravné. Určite sa to celé dalo natočiť zaujímavejšie a aj tak, aby to vyvolalo aspoň nejaké emócie. Jednonohí hopsajúci za protézami bol dobrý pokus vyvolať emóciu, no akosi nezafungoval, to by sme asi museli spoznať tie postavičky trochu bližšie. (19.01.2019)

Snad pravdivý, před jedenáctým zářím natočený a tudíž předsudků prostý příběh ze země plné předsudků. Ze země, kde se zastavil čas, kde přesto za posledních dvacet let každých pět minut zemře jeden člověk. Po jeho zhlédnutí možná pochopíte, jak je to s tím náboženským fanatismem a možná tuto zemi, kde malí kluci musí umět do detail popsat kalašnikov, kde na předpis dostanete kus žvance (značně nedostatkové zboží), kde ženy mají podobné postavení jako nějaká chovná zvířata, odsoudíte. Jestli je to znak xenofobie, na to už si odpovězte sami. Myslím, že pokud vám okolní svět (tam za humny) není lhostejný, budete mít nad čím přemýšlet. K podobně drsné krajině přirozeně patří drsné příběhy. Tohle je jeden z nich a jeho naprostá zoufalost může na někoho působit hodně skličujícím dojmem. Asi jsem cynik, ale stádo jednonohých Afghánců pádící o překot do pouště, kde Červený kříž právě snesl novou várku umělých končetin a hlášky jako „Přišel jsem o ruku, dejte mi novou“, vzbuzovaly na mé tváři lehký úšklebek. Přisuzuji to neochotě akceptovat podobný svět za součást toho, ve kterém žiji. Je to absurdní, ale nejspíš to „tam někde“ takhle chodí. Jediný problém, který jsem s Kandahárem měl, byla tenká linie mezi dokumentem a hraným filmem. Upřednostňoval bych buď jedno, nebo druhé. 80% Zajímavý komentář: Radko (02.03.2008)

Tohle by se mělo povinně pouštět všem těm zastáncům přijímání afghánských uprchlíků, především chlapů. Stylem mi to hodně připomnělo Smrt v Sarajevu. Určitou zakořeněnou zatrpklostí a osudnou tvrdohlavostí. Celé je to zde podané bez příkras. Ženy musejí chodit celý den zahalené, nesmějí hrát na hudební nástroje, číst knihy, učit se, do něčeho mluvit. Pokud je někdo přepadne, mají se modlit za to milosrdenství. Na hlavu postavené. A chlapi si vymýšlejí, lžou, kradou, makat se jim nechce, zbabělí jsou, za dolar by prodali celou rodinu, jak kobylky jen čekající hltavě a hladově na pomoc. Úžasná scéna, jak všichni ti chromí zapomenou na bolest a běží, co jim síly stačí, pro humanitární balíčky padající na padácích z letadla. Celý film je postaven jako road movie jedné sestry, které se povedlo dostat na studia do Kanady, za sestrou bez noh, která uvízla v Kandaháru a chce během zatmění Slunce spíchat sebevraždu, Mezitím potkává výuku dívek, aby nesahali po panenkách, protože pod nimi jsou miny, pak vidíme výuku v chlapecké škole, kde se děti učí zpívat správně korán a mezi tím svižně pronášet znalosti o všech možných zbraních. Následuje sraz s černošským doktorem s falešným vousem, který se vydává za muslima a hledá Boha (scény s ním jsou žel jediné, které dávají jakous takous naději), zastávka v Červeném kříži, kde si každý jen vymýšlí, co chce, aby to pak za rohem prodal, a dvě ženské jsou z toho zoufalé. A pak setkání se ženami, které jdou na svatbu (a dojde jich nejspíše jen polovina), a každá zahalená sice do jiných barev, ale od hlavy až k patě, až je to neuvěřitelně strašidelné. A tohle chceme jako rozmanitost v Evropě? Jinak chápu, že režisér zjednodušuje a vybírá jen něco. Ale v tomto případě je naprosto jasné, proč to dělá, proč volí tuto zkratku, takže se tento trochu umělecký kalkul dá odpustit. (29.06.2023)

Spomalenie filmovej reči a vnímavosť k odlišnostiam kultúry založenej na iných náboženských základoch než je tá naša sú návodom na sledovanie zdanlivo statického príbehu s dlhými, akoby jednotvárnymi zábermi. Miesto deja: Afganistan v čase talibanského režimu. Novinárka prichádza zachrániť do krajiny, z ktorej pred rokmi utiekla, trpiacu, zúfalú sestru. Veľa času jej neostáva. Do Kandaháru, kde jej sestra žije, nie je vôbec jednoduché sa dostať a smrtonosné zatmenie slnka sa blíži. Napriek fanatickej správe talibov v karajine neustále prebiehajú kmeňové boje. Hlavná hrdinka, ako všetky ženy, musí skrývať nielen tvár pod vše pokrývajúcou burkou ale aj skutočnú identitu afganky a novinárky popisujúcej postavenie žien v islamských krajinách. Potrebuje nájsť spoľahlivý sprievod a tak sa stáva jednou z manželiek rodiny vracajúcej sa späť do vlasti. Začína neobyčajné road-movie zaprášenými cestami, púštnymi dunami. Zaujímavé je spoznávanie talibanskej reality, začínajúcej od útleho detsva, keď hlavnou náplňou žiakov je nekonečné hlasné odriekavanie súr z Koránu a dostatočne farbisté popísanie smrtiacich účinkov zbraní. Obrazovo aj dejom na mňa veľmi dobre zapôsobil celý film s niektorými silnými scénami (ošetrovanie žien u lekára, vyučovanie, svadobný pochod, beh beznohých) a autentickou afganskou ľudovou hudbou pripomínajúcou to najlepšie z energických a rýchlych odrôd dervišskej muziky. (29.10.2004)

Kandahár je presne taký film, ako očakávate, ak sa naňho chystáte. Zobrazuje krutú realitu života obyčajných ľudí v ťažko sužovanej krajine, vojnu, jej hrôzy, tamojšiu mentalitu ľudí, ktorú sa snaží zobraziť režisérka bez príkras a ponúkne napríklad aj pohľad do školy, kde sa učia deti naspamäť verše z koránu, asi aby vedeli, ako loviť divú zver a ako sa tak uživiť. Ak to nejde podľa predstáv, dostanú bitku. Tieto zábery sú síce zinscenované, ale nie je dôvod neveriť režisérke, ktorá podľa pôvodu musí verne poznať tamojšie zvyky. (12.08.2012)