Kandahár

Spomalenie filmovej reči a vnímavosť k odlišnostiam kultúry založenej na iných náboženských základoch než je tá naša sú návodom na sledovanie zdanlivo statického príbehu s dlhými, akoby jednotvárnymi zábermi. Miesto deja: Afganistan v čase talibanského režimu. Novinárka prichádza zachrániť do krajiny, z ktorej pred rokmi utiekla, trpiacu, zúfalú sestru. Veľa času jej neostáva. Do Kandaháru, kde jej sestra žije, nie je vôbec jednoduché sa dostať a smrtonosné zatmenie slnka sa blíži. Napriek fanatickej správe talibov v karajine neustále prebiehajú kmeňové boje. Hlavná hrdinka, ako všetky ženy, musí skrývať nielen tvár pod vše pokrývajúcou burkou ale aj skutočnú identitu afganky a novinárky popisujúcej postavenie žien v islamských krajinách. Potrebuje nájsť spoľahlivý sprievod a tak sa stáva jednou z manželiek rodiny vracajúcej sa späť do vlasti. Začína neobyčajné road-movie zaprášenými cestami, púštnymi dunami. Zaujímavé je spoznávanie talibanskej reality, začínajúcej od útleho detsva, keď hlavnou náplňou žiakov je nekonečné hlasné odriekavanie súr z Koránu a dostatočne farbisté popísanie smrtiacich účinkov zbraní. Obrazovo aj dejom na mňa veľmi dobre zapôsobil celý film s niektorými silnými scénami (ošetrovanie žien u lekára, vyučovanie, svadobný pochod, beh beznohých) a autentickou afganskou ľudovou hudbou pripomínajúcou to najlepšie z energických a rýchlych odrôd dervišskej muziky. (29.10.2004)

Když chceš hrozně moc natočit aktivistický dokument o tom jak těžký je život v Avghanistánu, ale máš pocit, že jako dokument to neosloví moc lidí a tak to celé navlíkneš jako hraný film.. Akorát toho o hraném filmu moc nevíš a tak celé tvé snažení ve výsledku působí jako zdlouhavá pruda co se snaží zápaďákům na jejich festivalech prodat exotické "cetky s příběhem". Jasně, takhle to určitě nebylo (Makhmalbaf se svou filmografií určitě tuší co dělá), ale prostě to tak působí. (20.08.2023)

Krajiny tretieho sveta ponúkajú pre nás, ktorí sa na hrôzy daných krajín len ticho prizeráme, toľko pravdivo krutých príbehov, že by sa nimi dali nakrútiť kilometre filmového materiálu. Preto som bol prekvapený, že v takomto filme nebolo na city diváka prostredníctvom podobného scenára nezaútočené dôkladnejšie. Spočiatku sa zdá, že by dej filmu mohol poriadne rozprúdiť krv, ale krátkoscénnym využívaním hrôz, ktoré sú v Afganistane na každodennom poriadku akurát tak dokázal na chvíľku sa nad tým pozastaviť. 75%. (06.04.2008)

Velké překvapení. Většinou se filmům na téma Afganistán vyhýbám, protože tento svět, kulturu, tradice i zvyky "západní filmařovo oko" často podává z pozice svého " západního vidění " a dílo se tak stává snůškou polopravd jehož závěrečné vyznění vede akorát k obrovskému nepochopení tohoto světa, případně odsouzení tamnějších tradic. Ovšem zde do zajímavého příběhu byl velmi dobře začleněn strašný úděl žen za dob vlády talibanu, neméně tragický osud zmrzačených lidí, který ve filmu byl ukázán s tak brutální samozřejmostí, až působil místy komicky. Jediný co bych filmu trošičku vyčetl, že nešel více do hloubky, například jak si Afgánec lepil dlouhé vousy může vyznít divně, přitom talibové na toto velmi dbali !! Nicméně film je už tak dost silný a nejvíce si cením faktu, že po skončení filmu jsem neměl chuť odsuzovat nebo se pohoršovat nad Afgánskými zvyky, ale jen jsem si vzpoměl na větu s Ramba 3, která se sem velmi hodila: "Bůh z této země odešel". Pro obyčejné lidi se v současné době přeci jen něco změnilo. Neexistuje náboženská policie, která si nezadala s gestapem ! Ženy mohou zase studovat, být v ozbrojených složkách jako před vládou talibů. Právě na toto téma doporučuji všem knížku od Martina Mykisky - AFGÁNISTÁN, ZEMĚ PRACHU A RŮŽÍ, ve které popisuje putování v Afganistánu za vlády talibanu a po pádu talibanu. (13.08.2007)

Tohle by se mělo povinně pouštět všem těm zastáncům přijímání afghánských uprchlíků, především chlapů. Stylem mi to hodně připomnělo Smrt v Sarajevu. Určitou zakořeněnou zatrpklostí a osudnou tvrdohlavostí. Celé je to zde podané bez příkras. Ženy musejí chodit celý den zahalené, nesmějí hrát na hudební nástroje, číst knihy, učit se, do něčeho mluvit. Pokud je někdo přepadne, mají se modlit za to milosrdenství. Na hlavu postavené. A chlapi si vymýšlejí, lžou, kradou, makat se jim nechce, zbabělí jsou, za dolar by prodali celou rodinu, jak kobylky jen čekající hltavě a hladově na pomoc. Úžasná scéna, jak všichni ti chromí zapomenou na bolest a běží, co jim síly stačí, pro humanitární balíčky padající na padácích z letadla. Celý film je postaven jako road movie jedné sestry, které se povedlo dostat na studia do Kanady, za sestrou bez noh, která uvízla v Kandaháru a chce během zatmění Slunce spíchat sebevraždu, Mezitím potkává výuku dívek, aby nesahali po panenkách, protože pod nimi jsou miny, pak vidíme výuku v chlapecké škole, kde se děti učí zpívat správně korán a mezi tím svižně pronášet znalosti o všech možných zbraních. Následuje sraz s černošským doktorem s falešným vousem, který se vydává za muslima a hledá Boha (scény s ním jsou žel jediné, které dávají jakous takous naději), zastávka v Červeném kříži, kde si každý jen vymýšlí, co chce, aby to pak za rohem prodal, a dvě ženské jsou z toho zoufalé. A pak setkání se ženami, které jdou na svatbu (a dojde jich nejspíše jen polovina), a každá zahalená sice do jiných barev, ale od hlavy až k patě, až je to neuvěřitelně strašidelné. A tohle chceme jako rozmanitost v Evropě? Jinak chápu, že režisér zjednodušuje a vybírá jen něco. Ale v tomto případě je naprosto jasné, proč to dělá, proč volí tuto zkratku, takže se tento trochu umělecký kalkul dá odpustit. (29.06.2023)