Leto

"Co by se mohlo stát?""Nevim...vojna, děti, alkohol...nezájem o život, co jinýho se ti v týhle zemi může stát?". Krásný, zcela svobodný film. K divákovi velmi upřimný, stejně jako vztahy v punk-rockové komunitě svobodomyslných umělců hudby i života, ač silně inspirováni, jedou si to po svém, se silným sovětským nádechem. Filmové skladby výborné, jak po stránce hudební, tak obsahové, vše podtrhuje vynikající závěrečná "stromová" skladba. I když film může, jak je zde vidět, působit skoro až bezobsažně, nabízí skvělé vyobrazení několika silných osobností a jejich pohledů na možnosti svobodné tvorby v nesvobodné zemi, nabízí i pohled fantazijní...jaké by to bylo, kdyby...to se ovšem nikdy nestalo a nestane, jen ve filmu, svobodném umění, které nemusí být nutně svázáno nějakými předurčenými koncepcemi, může si tu nádhernou atmosféru společně s divákem prostě jen užívat. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (02.04.2019)

Pod hladinou příjemného letního filmu jen tak o ničem vážném (vždyť komunismus se tu zhmotní spíš jen náznaky) dříme podobně melancholický portrét tvůrčích lidí v šedém ideologickém žaláři, jaký nabídl třeba letošní Dovlatov. V tomhle tichém, hrdém vzdoru, který kamera snímá v ladných trajektoriích a několika plánech, je něco typicky ruského a hluboce podmanivého. Pro mě jsou některé "západnické" hudební vsuvky spíš navíc, byť chápu, že i tady režisér poukazuje na svým způsobem nepřenositelnost kulturních tradic a velmi svébytnou pozici rockového undergroundu ve východním bloku. Krátil bych, dovedl bych si představit přesvědčivější rytmus, ale Léto je letní film s hranou. (15.08.2018)

Napsal bych, že to bylo příjemné filmové překvapení - na film jsem do kina vyrazil v podstatě o něm nic netuše - kdybych ovšem už od Serebrennikova neznal dva jeho starší snímky, Den v Jurjevu a Nevěra, které mám velmi v oblibě; považoval jsem proto téměř za jisté, že i Léto nemůže být špatný film, je-li pod ním podepsán stejný režisér, což se nakonec i potvrdilo. Film je to velmi povedený, především pak hudební stránka je absolutně bezchybná, a ještě druhý den mi stále v hlavě hrajou ty skvělé písničky, které ve filmu zazní. Absence příběhu mi nevadila - především dlouhá úvodní sekvence na pláži se mi velmi líbila svou uvolněnou a autentickou atmosférou - a v závěru mě i trochu zamrazilo, když se u jednotlivých postav objevily letopočty zobrazující, kdy trval jejich krátký život. Osobně se mi tam místy ale přece jen trochu vkrádala nuda, a kdyby to bylo řekněme o půl hodiny kratší, asi bych to uvítal. Nejsem ani příznivcem použití b&w kamery v 21. století, pro mě je černobílý obraz spjat s určitou érou, která už skončila, a nevidím smysl v tom se k tomu vracet - přijde mi to prostě samoúčelné. A přišlo mi i líto, že ačkoli se film odehrává v Leningradu (Petrohradu), mohl by se odehrávat vlastně kdekoli v Rusku, protože z města není ukázáno v podstatě nic - povzdech čistě soukromého rázu. Při sledování Léta se mi mimochodem vybavila spousta podobných hudebních filmů, jako např. Made in Hungaria nebo Šviháci. (14.08.2018)

Ta překrásná, zkurvená, zkurvená doba. V některých scénách (poznáte je) doporučuju ohlédnout se v kině za sebe a sledovat ty přiblblý úsměvy spoludiváků. Nemůžu se dočkat až si tohle s pivkem v ruce užiju před plátnem na zahrádce Dejvické Klubovny. Přirozenost ztvárnění tohoto filmového mikrosvěta bohužel nejspíše vychází také z toho, nakolik se nezměnilo uvažování ruské společnosti. (19.08.2018)

Flimů o rockových kapelách, většinou ve virtuální podobě, nebo jedné z možných, která se nestala, valem roste. Nyní zde máme novou vlnu (samozřejmě se starým obsahem) z pohledu ruských mladíků. Jejich životní příběhy se ztrácejí pod vrstvou hudby (vyzdvihl bych "message" od Blondie", ale vybral bych si jinou citaci, nikoli "You can call me any day or night", ale "Emotions come, I don't know why, Cover up love's alibi"), která tu hraje prim a mládež se jí ve svých tužbách, částečně aktivně a částečně pasivně, přizpůsobuje. (12.04.2020)