Snídaňový klub

Jde o významnější film, který jsem viděl (dobrý námět) s faktoru založených s pěti v životě ztracených lidí (dětí), kteří se snaží nepřipustit k tělu (druhu schválení mezi sebe), ale zároveň najít lepší životní cestu. Příběhy jsou vážné a každý pochopí, že to každý nemá zrovna nejlehčí. Konec je dobrý, ale chtěl bych vidět, co se stane s postavami na druhý den. Chci druhý díl, stejné herce a pod lupou třeba Chechika :) (10.06.2012)

Na Snídaňovém klubu je vidět úporná snaha udělat z něj generační film a ve Spojených státech jde údajně o kultovní záležitost. No nevím, nezdá se mi, že by nějak zásadně vypovídal o mladé generaci 80. let, spíš jde o jakýsi pozérský manifest puberťáků. Pubertou si museli projít všichni a ti, co v ní jsou momentálně, se pochopitelně mohou s hrdiny filmu ztotožnit. Nic víc než podrážděnost z rodičů a učitelské autority se z jejich dialogů a skutků vyčíst nedá. Ke skutečným postavám mají daleko, jde spíš o klasické školní typy - tak ukázkové, že z toho na hony čiší scénáristická účelovost. Humorné to není a vzhledem k výše uvedenému mi tam nefunguje ani ta psychologická rovina a nedokážu se s těmi týpky ztotožnit ani emocionálně, zvlášť sígr a provokatér v podání Judda Nelsona by podle mě potřeboval spíš pár facek než pochopení. Jeho představa o nezávislosti a životě totiž bez usměrnění končí tam, kde se odehrává francouzský snímek Mezi zdmi. Aby systém fungoval, nemůže každý jenom žvanit o svých právech, ale musí sám přispět. Hrdinové filmu se ani nechovají nějak realisticky a jejich spárování na konci je taky jen důsledkem scénáristické násilnosti. Celkový dojem: 40 %. (20.04.2011)

Už v o rok staršej komédii Sixteen Candles Hughes mierne naznačoval dramatické sklony, ale až tu ich naplno rozvinul. The Breakfast Club totiž nie je žiadna priamočiara 80s komédia (ako som predpokladal), ale komediálna dráma. Na to druhé som si musel trochu zvykať, ale v konečnom dôsledku film funguje v oboch rovinách. Hughesovi sa darí z pôvodne veľmi nesympatických postáv vykresať hrdinov a symboly mladíckej rebélie. Na druhej strane film má niekoľko skutočne vtipných scén a skvelý synth popový soundtrack navyše (skvelá pieseň Waiting od E.G. Daily). A strašne žeriem nevinnú tváričku Molly Ringwald! Breakfast Club je skvelý film, len od neho netreba očakávať žiadnu ďalšiu Summer School, žiadnych ďalších Sixteen Candles, žiadnu ďalšiu Weird Science ani nič podobné. (04.08.2007)

Občas mi to připadalo jako trochu naivní pohled „starého muže“ (což John Hughes rozhodně nebyl) na život dospívající mládeže, ovšem na druhou stranu některé výroky a myšlenky bych tesal do kamene. Rozhodně duševní pochody týnejdžrů pramenící z traumatického vztahu „despotický otec vs. syn“  Hughes trefil perfektně, vzhledem k vážnosti tématu nezvyklá komediální nadsázka byla překvapivě fajn, lehké naťukávání sexuálních témat pobavilo, pět zcela rozdílných povah se bezva doplňovalo a prostě to moc příjemně utíkalo. Moc pěkný film a zasloužený velký zámořský kult. (18.02.2024)

Ony schematické postavy mají ve filmu své opodstatnění. Nikde jinde se totiž nepřiblížíte k psychologickému těchto figurek. Breakfast Club nejde v tomhle nějak extrémně do hloubky a dokonce nechává mnohé si domýšlet divákem (což v tomhle případě znamená odfláknutost), ale překvapivě nijak extrémně nehrotí a obohacuje film celkem svěžími humornými prvky. Jinak za ten model, co tam zhulili bych klidně zaplatil dvě výplaty -) (05.12.2010)