Lumière & spol.

Nevím, jak to jako celek ohodnotit. Já tyhle filmové antologie rád a tenhle nápad mi přišel skvělý, ale bůhvíjak zajímavě to teda nedopadlo. Nejvíc mě zaujal Lelouch (protože se mu povedlo to, o co se tu někteří dost snažili a nepovedlo se jim to) a Ouedraogo (protože jako asi jediný připomněl, o čem ty první filmy byly především), ale líbili se mi i příspěvky od Zhanga (dobrý nápad), Wenders (kterého jsem asi pochopil jinak než ostatní uživatelé), Kiarostami (kvůli nápadu), Ullman (taky kvůli nápadu), remake Příjezdu vlaku na nádraží, u kterého jsem si zapomněl zapsat, kdo ho natočil, Šahín, Sanders-Brahms a Greenaway. Pak tam ale byly špatné segmenty, třeba ten od Ivoryho, Končalovského nebo Angelopoulose (který měl dobrý nápad, ale naprosto ho nevyužil) a pak ta čtveřice nejhorších - Costa-Gravas (odfláknuté a bez nápadu), Hudson (ještě víc odfláknuté a ještě víc bez nápadu), Lee (který se sice naštěstí nevěnuje politice, ale úplně to odflákl a je to úplně bez nápadu) a pak asi ten nejhorší ze všech (kterého jsem si bohužel taky zapomněl zapsat, ale byl to Francouz, asi Miller?), který je o tom, jak nějaký plešoun (vědomě, nevědomě?) pije chcanky tlusté černošky (to mělo něco symbolizovat? a co?). A ten zbytek mě nijak nezaujal, protože byl prostě průměrný. A v téhle kategorii bych zmínil snad jen Lynche, jehož segment už jsem kdysi viděl a můj názor na něj se nezměnil a Hanekeho, který se tak moc snažil něco říct (a v takhle krátké stopáži to poselství nemůže působit jinak než naivně), až úplně zapomněl na to, o čem tenhle projekt měl vůbec být. Ačkoli by možná patřil i k těm horším. Jako celek asi dám průměrné hodnocení, přece jenom, těch průměrných segmentů bylo nejvíc a ty nejlepší nejsou bůhvíjak silné, abych kvůli nim zvedal hodnocení. Každopádně pro všechny povídky platí jedna věc - a to ta, že jsou skvěle natočené. A nejlíp ta Greenawayova. 3* (16.02.2021)

Jde určitě o velmi pěkný experimentální počin a nápad s cílem vytvořit k 100. výročí existence filmu mozaiku krátkých půlminutových snímků natočených prastarým kinematografem bratří Lumiérů, v režii slavných i méně proslulých režisérů z různých koutů světa... Výběr režisérů byl skutečně zajímavý a pestrý, jen mě trochu zamrzelo, že tvůrci, kteří sáhli i do exotické Afriky, naopak z neznámého důvodu totálně odignorovali všechny státy bývalého východního bloku, ačkoliv to vznikalo několik let po pádu železné opony (z Československa bych si např. Menzela nebo Švankmajera zde docela uměl představit). Potěšilo vidět známé režiséry v akci, ač musím říct, že dokumentární forma se spoustou reportáží mi ne úplně sedla a asi bych měl z toho větší umělecký zážitek, kdyby ty jednotlivé krátké filmy běžely po sobě bez výraznějšího přerušování a dokumentární část by se celá přesunula na úvod, příp. udělal by se z ní samostatný titul vedle výsledního počinu. Samotné „filmečky“ mě zaujaly logicky některé víc, některé míň, ale s ohledem na to, kolik renomovaných režisérů je tu zastoupeno, jsem čekal víc nápaditých příspěvků a na můj vkus často převažovaly spíše ty průměrné, na jaké člověk snadno brzy zapomene. Rozhodně ale nezapomenu na záběr, který natočil Claude Lelouch – ten se svého oblíbeného tématu vztahu muže a ženy na pozadí dějin dokázal osobitě chopit i v případě tak krátké sekvence a nechal na pozadí dlouhého polibku projíždět zástup kameramanů s filmovými přístrojemi napříč léty. Navíc Lelouch v tom velmi pěknu obsáhl ideu pocty kinematografie a jejího vývoje, která z celého tohoto počinu měla jít. Pobavila mě scénka od Claude Millera s holčičkou a váhou nebo nápad od Merzaka Allouache se záběrem na dvojici, co si prohlíží kinematograf v akci, taky se mi hodně líbil záběr Gabriela Axela, zaujal mě i Francis Girord. Haneke je pak spolu s Lelouchem a ještě Lynchem tím, jehož styl a rukopis spolehlivě poznáte i v pouhé půlminutové sekvenci a zase se nám těmi svými „fragmenty chronologie náhody“ z televizních zpráv snažil něco říct. :o) Totálně jsem nepochopil výtvor Petera Greenawaye a raději se tím netrápím... Nepotěšili mě Lynch a Corneau, kteří porušili zadání natočit krátký černobílý snímek na jeden záběr, kdežto Lynch zde využil několik střihů včetně trikových prvků a Corneau si do svého výtvoru přidal barevní efekty. *** Tož jak jsem řekl na začátku: nepochybně pěkný i originální počin, naplněný účastí řady jedinečných režisérů. Ale jak se postupně ukázalo, zdaleka nenaplněn tolika jedinečnými snímky, abych měl dát důvod víc, než 3 hvězdičky. [60%] (23.09.2021)

Lumière & spol. jsou vzletnou poctou ke stoletému výročí vynálezu kamery a prvního veřejného promítání. Bratři Auguste a Louis Lumièrovi zaujímají výchozí a konečnou pozici, jejich kinematograf zase úplný střed soustředěného zájmu. Oslava jubilea často svádí k budování pomníků, naštěstí většina přispěvatelů odpověděla poezií, či bezstarostnou radostí života a nezatíženi vesele švitoří. Poezie filmu sluší, Dán Gabriel Axel nabídl lehké múzické osvěžení kodaňského parku, Raymond Depardon jemnou estetiku kontrastů, Wim Wenders chrámové oratorium sluneční písně Berlína a Nadine Trintignant přišla s hymnem letní Tuilerijské zahrady. Régis Wargnier v rozjaření vzdává hold filmu, romantický básník Claude Lelouch vzývá lásku v opojně nekonečném odrazu kamer, Peršan Abbas Kiarostami si pohrál s pomíjivostí doby konzumu a Švéd Lasse Hallström něžní. Řecký partyzán Costa-Gavras si pohrává s prostorem, Helma Sanders-Brahms složila orchestrální báseň pro vrchního osvětlovače, Francis Girod stylově vzpomíná na šedesátá léta a Cédric Klapisch zachytává vznešené otisky lásky. Alain Corneau tančí v barevném indickém reji, James Ivory spolu s Ismailem Merchantem jsou v opojení provozním koloběhem Paříže a skutečné noty lyriky dodává Andrej Končalovskij v estetickém objevování života. Peter Greenaway si kouzlí s formou, pozicí i tvarem, Španěl Bigas Luna skládá přirozeně poetickou poklonu přírodě života a Řek Theodoros Angelopoulos přivedl velkým řeckým duchem povzbuzeného Odyssea k objevnému setkání. Radost ze života je nakažlivá, Claude Miller nevinně škádlí letní den a malé děvčátko, Jacques Rivette je plný groteskového veselí, Zhang Yimou skotačí s rozdíly doby na čínském symbolu a Vicente Aranda uvízl uprostřed živelného temperamentu a jásotu Barcelony. Rumun Lucian Pintilie složil k poctě filmu rozruch, Idrissa Ouedraogo bezelstně juchá kanadským žertíkem, Egypťan Júsuf Šahín se s ironickou rozverností prodírá zákazem faraona a Jerry Schatzberg rozjímá nad odpadky věčností newyorských. Spike Lee ponouká nevinnost, Arthur Penn v Johannesburgu se sarkasmem uvádí novou dobu a Michael Haneke přispěl koláží jednoho vídeňského dne. Patrice Leconte přináší srovnání příjezdu vlaku na nádraží v La Ciotat, Alžířan Merzak Allouache přispěchal k rozvernému objevování kamery, John Boorman objevení situuje již do procesu výroby a Gaston Kaboré složil svou poklonu filmu na africké zvyklosti. David Lynch maniakálně popírá realitu, Fernando Trueba zvolil politické prohlášení a Liv Ullmann se bezradně klaní bohu kamery, jménem Sven Nykvist, Jaco van Dormael se vyznal z nakažení politickou korektností, Hugh Hudson z patetického budování míru a Jošišige Jošida skládá tryznu národního traumatu celosvětového rozměru. Film Lumière & spol. jsou lehkým letním osvěžením, převažuje poezie a raduje se nad krásou života i samotným filmovým tvořením. Příjemně bezstarostné zpestření. (29.11.2019)

"Milí režiséři konce 20.století, co dokážete s původním kinematografem bratří Lumiérů?" Dnes se na jejich snímky díváme s nostalgií a úctou, ale mnozí stále nechápou, co je na nich tak výjimečného... Film byl atrakcí, zábavou, lákadlem. Jen ti odvážní pomýšleli na to, že se z něj stane nové autonomní umění. Konec devatenáctého století - o filmové řeči nelze téměř mluvit, kapacita projekce je zoufale malá na rozvinutí jakéhokoli příběhu. A ten stejně diváky nezajímá - ti se chtějí dívat. Na dobrou zápletku si zajdou do divadla nebo koupí knihu. Ale jak si se starou dřevěnou skříňkou poradí filmoví mágové v roce 1995? Nabytí znalostmi a zkušenostmi filmařů celého dlouhého století. Ale pozor - maximálně 52 sekund, tři záběry a žádný synchronní zvuk! Během devadesáti minut jsme seznámeni s žijícími legendami (Claude Lelouch, Liv Ullmann, Peter Greenaway, David Lynch) i nadějnými talenty (Zhang Yimou, Spike Lee). Některá jména mi nic neřekla, ale odůvodňuji to svou neznalostí (i když těch Francouzů tam bylo nějak podezřele víc...). Snímky jsou opravdu rozličné - jednoduché záběry na město nebo krajinu odkazující na práci Alexandra Promia, stručné reminiscince uplynulých sta let kinematografie, pokusy o krátký příběh, vtip atd. Koho si z jednačtyřiceti jmen vybavím? Davida Lynche - dokázal vytěžit nejvíc, tři záběry za pomoci kouře rozdělil a vytvořil lynchovsky klaustrofobní atmosféru. Zhang Yimoua - epicky úsměvné. Při záběru Spika Leeho na (jeho) malé dítě jsem si vybavila mnoho raných filmů zachycujících právě ty nejmenší. Vzpomínám si i na další zajímavé krátké filmečky (např.věčné téma filmu - láska), ale zapomněla jsem jména autorů. Místy jsem se mírně nudila. Odpovědi na položené otázky ("Je film smrtelný?", "Co pro vás znamená film?") začínaly být po chvíli stereotypní___ Mít možnost natáčet kinematografem musel být ohromný zážitek, hrdost i zodpovědnost - to vše z dokumentu přímo čiší. (12.06.2006)

Velmi pekna pocta bratom Lumière-ovim...40 reziserikov dostalo zlatych 50sekund a origos Lumiere povodnu cam, z coho vznikol velmi zaujimavy projekt. Najviac sa mi lubla Lynch part...posobive:), ale urcite za pozornost stoja vsetky...!!! Hodnotim to ako projekt,skvely napad,a krasnu poctu...5ka,nazdar (27.03.2008)