Lumière & spol.

Samozřejmě za 5. Tento dokument je takový filmový svátek. Jelkož film miluju vzbuzoval ve mě tento "dokument" nostalgické pocity smíšené s obdivem k všem zúčastněným. Většinu režisérů neznám, což ale nevadí, neb všechny krátká stopáž nutila vymáčknout ze sebe maximum kreativity a vtěsnat své bujné představy do padesáti vteřin. Černobílé záběry z kinematografu jsou krásné, dávají vyniknou obrysům a stínům, natáčené objekty dostávají novou tvář a tak dodávají snímkům nádech opravdového umění. Většina režisérů se předvedla v nejlepším světle, jen mě trochu zklamala Liv Ulmannová a hodně mě zklamal Wim Wenders, který pořád omílá Berlín a anděly. (26.08.2005)

Podobně jako zputnik jsem z tohoto projektu viděl pouze snímek Davida Lynche. Tento minutový snímek mě naprosto uzemnil. Pouštěl jsem si jej pořád dokola a snažil se pochopit, proč ve mně probouzí skličující pocity. Snad to nervově drásající hudební podbarvení snímku, snad ta bezvýchodnost ze záběru topící se ženy v jakési nádrži obklopené podivnými postavami ve skafandrech, tak podobných postavám ze starých béčkových sci-fi horrorů let dávno minulých. (30.01.2004)

Zajímavý projekt, kde šlo o to, aby se skupina režisérů, celkem jich bylo 40, zhostila zajímavého úkolu - natočit krátký film na původní kameru, kterou vynalezli bratři Lumièrové. Pro režiséry, kteří mají různé styly, někdy i poměrně zdlouhavé, byla výzva o to větší, že jedním z pravidel účasti byla i skutečnost, že se musí omezit pouze na maximálně tři záběry a na celkovou do 52 sekund. Celý film je pak spíše celkem zajímavým dokumentem o tom, jak i v současné době je možné tvořit s něčím, co je dnes považováno za prehistorické. Tvůrci se úkolu zhostili s vervou a každý přinesl něco specifického. Samotný snímek by však vyžadoval trochu více přehlednosti a systematičnosti. Jako experiment zajímavé. To je tak všechno. (18.03.2014)

"Cinema will die, if you let it die." Tak jo. Asi bych se měla stydět, protože jsem znala tak 5 režisérů z toho úvodního představování. Ale jinak WAU... wau... tohle jsem prostě nečekala. Nevěděla jsem vůbec do čeho jdu, jen že to je na počest Lumiérům a že se toho účastnila řada režisérů, ale wau... Natáčet Lumiérovou kamerou ty samé záběry jen v naší době a prostě si je přetransformovat podle svého režisérského stylu. Vlastně základ této "Hry" byly tyto tři pravidla: 52 sekund délka frekvence, žádná synchronizace zvuku, pouze tři záběry. Naprosto mě dostal smích J. Rivetta. Moc fajný byl úsek snímku, jak šel pás režisérů stojících u kinematographu a přitom jsme slyšeli jejich názory. Velmi povedená byla Millerova holčička mlátící lidi brašnou. Zhang /jeden z mála, kterého jsem znala/ měl teda slušnou šílenost. Ovšem nejkrásnější odpověď na otázku "Proč točíte" byla tato: "Nikdy se neptejte stonožky, proč chodí nebo zakopne." Claude Lelouch nám udělal krásnou přehlídku vývoje kamer. Corneau zase jako jediný skvěle kolorovanou verzi. No co k tomu říct na závěr? Aspoň se kamera Lumiérů naposledy podívala na svět a dokonce si ho i obcestovala. (02.02.2015)

Hodnotit dílko tak nesourodé je asi tak jednoduché, jako vyplnit napoprvé bezchybně daňové přiznání. Kterak odhodnotit neohodnotitelné? Jako poctu bratřím Lumiérovým? Pak dát plnou palbu. Hodnotit každý kousek zvlášť a vypočítat průměr? Vyjde průměr. Už dávno mě fascinuje svět zabíraný jednoduchým čelním záběrem bez jakéhokoliv slovního doprovodu. Oslovily mě nejvíc snímky, které evokují právě ty původní staré záběry. Holčička na váze (Miller) , Prymidy (Shahin), záběr z ulice (Merchant a Ivory), Tanečnice (Corneau). (04.02.2015)