Kde je dom môjho priateľa?

In memoriam díl druhý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Ještě než se sejdeme pod olivovníky a okusíme chuť třešní, budeme s malým Ahmedem vracet spolužákův sešit. Prvky typické pro Kiarostamího tvorbu nejsou tolik soustředěny jako ve zmíněných dvou snímcích následujících, ani se nezdařilo tolik vtipných situací, přesto poctivá filmařina a vhled do klukovské duše, jíž dospělý nechápou, slaví úspěch. Moc se mi líbila kombinace hudebního motivu a záběru na klikatou cestu na kopec, asi nejtypičtějším záběru pro Kiarostamího tvorbu. (10.07.2016)

Sice mě ze začátku trochu děsilo, že se děcka koukají do kamery, ale jakmile se rozjede mission impossible, tedy předat spolužákovi a kamarádovi omylem vyměněný sešit, už to jede ve velkém stylu. Scény z toho kopce nahoru do té druh vesnice mě budou strašit ještě dlouho. Kolikrát jsem si říkal, chudák kluk, zvlášť když běžel za tím oslem (nebo to byla mula?). Líbí se mi ta ironie ve filmu - škola po dětech něco chce, rodiče něco chtějí, běž tam, zařiď to, zouvej se, výprask dostaneš jen tak, a kde má člověk brát čas na úkoly a zvládnout vše dodržet? Nejlepší jsou ty pasáže, kde dospělí působí zcela odcizeně od těch dětí - neslyší, co říkají, jako by nebyly (ale podřídit se musejí), nedokážou pochopit jejich svět a problémy, ale chtějí z nich mít poslušné lidi, aby se jim nic nemuselo opakovat dvakrát. Pak se mi líbila ta pozitivní, přátelská nota filmu - kdy ten kluk vážně chce hrozně moc pomoct spolužákovi za každou cenu. A konečně je tu mj. i rovina modernizace - poctivé dřevěné proti kovovým dveřím (a člověk si hned vzpomene na ty obouchané kovové dveře školy hned na začátku, které nedoléhají a stojí za prd) nebo stěhování do měst, často zcela zbytečné. To zavření průhledu starcem - tesařem je hodně symbolické. Chybí mi tu jen jedna scéna - jak sehnal chleba? Že jej někde sehnal, to vidíme, neměl by jej k večeři, ale i tak jsem čekal od jeho rodičů nějakou bandurskou. Protože jinak má autor film promakaný do nejmenšího detailu (třeba jen taková ta banalitka s ušpiněnými kalhotami je využita dovedně pro rozvinutí děje; nebo dům s oslem pod schody z jiné strany pohledu po cestě se starcem; již zmíněné kovové dveře školy atd.). A musím říct, že procházení toho horního městečka mi přišlo až surrealistické. No a hlavní hrdina to zahrál skvěle - zvlášť ty vyděšené oči, výraz zoufalství ve tváři, všechno tam je. (08.08.2022)

Ten chlapec nachodil snáď milión kilometrov hore/dole, a ja sama som mala nervy, keď nebol doma po zotmení, a že nestihne napísať domácu úlohu. Nič prevratné sa v tom filme nedialo, ale bavilo ma to. Plusom je určite netradičné prostredie, pre danú lokalitu tradičná muzika a v neposlednom rade dobrý koniec. (23.02.2021)

Ďalší z filmov na tému Detská cesta. To, že to deti v Iráne nemajú ľahké vieme. A platilo to na prelome 80 rokov rovnako, ako to platí aj teraz. Skrytú poetiku ale tvorcovia nachádzala práve v čistote detských motivácií, ktoré narážajú len na generačný rozdiel. Kto by už mohol tušiť, že aj deti musia riešiť dôležité veci? Povinnosti ale zároveň aj duch kamarátstva je hnacím motívom tohto filmu. Postavičky, ktoré chlapec na svojej ceste stretáva veci často skomplikujú. A je jedno, či sa jedná o deti alebo dospelých. Je to až nadľudsky ťažká práca, nájsť dom svojho kamaráta, keď vám každý ukazuje inú cestu. Koniec má v sebe ale výbornú pointu a film je tak príjemný, hoci s chlapcovým zúfalstvom súcitíme. A Kiarostami sa vyžíva v jednoduchosti. Rozhovor dvoch starcov je perfektný. (03.12.2020)

Úvodná časť akejsi „kokerskej trilógie” [Koker je malá dedina v okrese Rudbar, provincia Gilan, Irán; pozn. recenzenta] - od vskutku naprosto čelného predstaviteľa: Iránskej novej vlny - Abbása Kjárostamího - mi následne predstavila akéhosi mimoriadne húževnatého hrdinu; čiže v tomto prípade teda najmä i ústredného, detského, iránskeho protagonistu!, t.j. 8-ročného žiaka ešte iba školou povinného - Ahmada Ahmadapoura z Kokeru, ktorý jedného pekného dňa, totižto zrovna celkom omylom zobral zošit svojho spolužiaka - Mohammada Rezu Nematzadeha, bývajúceho v neďalekej obci Poshteh s konkrétne až so štyrmi, roztiahnutými štvrťami! v týchto jednotlivých podobách: Mazevar(u), Khanevar(u), Kashevar(u) a Assemar(u), čo bude jednak i rozhodne obzvlášť »ťažký oriešok« ho niekde na jednom z týchto „pekelných miest” kdesi šťastne vypátrať, a jednak, ak mu ho neprinesie včas, tak vtedy prísny učiteľ Moalem nenormálne pohrozil akýmsi exemplárnym trestom v podobe vyhadzovu zo školy, čo je inak veľmi deprimujúca správa pre hlavného aktéra s akýmisi pozoruhodnými, «atletickými sklonmi,» ktoré v danej veci, mimochodom, zrejme naplno zúročí, nakoľko ho obzvlášte ťažilo svedomie... • Vezmite si, že daná trajektória z Kokeru do Poshtehu, nakoniec predstavuje zhruba okolo len nejakých cca 4,3 km, čo je približne asi tak isto, ako keď sa zase ja chcem vypraviť z mojej obce do Ružomberka - tzv. pešibusom, čo mi zvyčajne trvalo nejakú trištvrte hodinku [v súčasnosti ale jazdím na bicykli, a tak je táto trasa oveľa zrýchlenejšou], no zároveň s takým markantným rozdielom, že narozdiel od Ahmada, mám akú-takú predstavu o tom, kam ma nohy vzápätí naostatok [za]vedú, zatiaľ, čo trebárs on - ani zďaleka vôbec nie; totiž mi to najskôr celé pripadalo práve iba tak, akoby hľadal »ihlu v kope sena,« no i napriek tomu sa akosi nikdy e-x-t-r-a nevzdával; ba úplne naopak, čoraz viacej si veril naprieč celým spektrom dospelého prostredia, vrátane azda i toho nedospelého, ktoré sa mu tiež snažilo miestami pomôcť na jeho strastiplnej púti, plnej samých prekážok s nejednoznačným príchodom do cieľa. • A čo dodať na úplný záver? Jedine hádam iba to, že to bolo síce dosť krátke v rámci celkovej minutáže, ale súbežne s tým i celkovo autentické a dynamické, zručne nakrútené A. Kjárostamím, a ďalej taktiež i šikovne zostrihané samotným autorom, a to ani nehovoriac o samotnej kompozícii obrazu v podaní Farhada Sabau, ktorý bol nášmu odvážnemu hrdinovi neustále v pätách s dokumentárne koncipovaným nádychom, keď sa postavy občasne pozreli rovno do objektívu kamery, či je s nimi Abbás napokon spokojný...? Povedal by som, že určite áno! (02.05.2024)