Život a nič viac

Druhá část Kiarostamího motivicky a místně svázané trilogie, průlomové v jeho mezinárodní kariéře, míří za pocitem naděje, povzbuzením i naopak (ne)mámivým ztvárněním komplikovanosti lidských snah a osudů. Pár let po Kiarostamího filmu Kde je dům mého přítele? (1987) postihlo místo natáčení, horskou vesničku Koker, těžké, vražedné zemětřesení a v tomto "rekonstrukčním" snímku sledujeme cestu filmového režiséra (ztvárněného ovšem profesionálním hercem, nikoli Kiarostamím) se synkem zpět do oblasti, kde touží najít malého hrdinu oné předchozí filmové spolupráce, představitele školáka Ahmeda živého a zdravého. Návrat mezi místní však přináší řadu přirozených, nahodilých odboček, zbrzďujících setkání a komplikací; pátrání zůstává otevřeno v prachu zřícených příbytků a režisérův syn v závěru odbíhá prozatím sledovat fotbal s novými přáteli. Jednoduchá, vytrácející se linie, spjatá se symbolickým motivem návratu, se pojí s autenticky pojatými, zdánlivě (ne)inscenovanými momenty, které znovu, zpětně relativizuje, rekonstruuje a variuje následné pokračování série, snímek Pod olivovníky (1994): filmový štáb se v něm věnuje natáčení právě tohoto filmu, sledujeme opakované, vršící se obtíže natáčení jednotlivých scén a problémy figur "reálných" a "filmových" se tu pojí a stírají, přičemž vše probíhá v rámci dalšího natáčení, jehož výsledek vidíme na plátně. V tomto světle je Kiarostamího kokerská série jedním z nejpozoruhodnějších anti-iluzivních extrémů (hrané) kinematografie, důvtipným, zábavně-sugestivním i humanisticky apelativním. (03.01.2014)

In memoriam díl čtvrtý- Pocta Abbasu Kiarostamimu, jehož jsem poznal před pár lety na LFŠ a od té doby čekám na další nové filmy. Už se nikdy nedočkáme a zbývá jen detailně poznat celou jeho práci. Kokerská anabáze pokračuje, posledním záběrem se AK nejvíce přihlásil k vlastnímu stylu. Dlužno podotknout, že tento road trip režiséra a jeho syna není zdaleka tak zábavný jako jiné filmy, zejména tolik srovnávané Pod olivovníky. (13.07.2016)

Prostredná časť akejsi „kokerskej trilógie”, ma postupom času zaviedla na známe miesta v podobách iránskych obcí Koker a Poshteh, ktoré v predchádzajúcej časti zohrali tak mimoriadne geograficky kľúčovú úlohu - s istým zošitom, ktorý chcel spolužiak vrátiť spolužiakovi - no tentoraz bola už situácia ale celkom opačná [katastrofálna!], nakoľko po domčekoch z hlinených tehál - niet takmer ani žiadnej hmatateľnej stopy, keďže sa po vplyve silného zemetrasenia o sile magnitúdy 7,4 - zosypali, ako nejaké domčeky z kariet; skrátka, konkrétna oblasť sa vskutku azda vzápätí premenila i na množstvo bolesti a utrpenia s ruinami a sutinami, pod ktorými ostali ležať mnohí mŕtvi ľudia, čo je naprosto nevídaná katastrofa až pomaly biblických rozmerov na územiach, kde sa stretáva niekoľko veľkých tektonických platní a preto zažíva častú seizmickú aktivitu = v júni, v roku 1990, pripravilo o život viac ako 40 000 ľudí, zranenia utrpelo ďalších 300 000 osôb a o domov prišlo pol milióna obyvateľov... • Iránsky autor - Abbás Kjárostamí - znovu vytvára akýsi »hraný dokument« o tom, čo už predtým voľakedy zažil, keď prechádzal daným, zdecimovaným územím spoločne so synom Bahmanom [určite dokumentoval autentické udalosti, z ktorých potom následne vychádzal, keď pripravoval práve tento titul], kedy v podstate zisťoval, čo sa vlastne stalo s ústredným predstaviteľom z úvodnej časti -  s Babekom Ahmedom Poorom a s niektorými ďalšími aktérmi daného titulu - Kde je dom môjho priateľa? • Atmosféra bola tentoraz rovnako vťahujúcou, ako tomu bolo zrejme i pred dvomi, aktuálnymi rokmi, pretože jeho nasledovník/predobraz v podaní Farhada Kheradmanda s Pouyaom Payvarom boli podobne interesantnými, ako aj ich o-r-i-g-i-n-á-l-n-e vzory; s kladeným dôrazom na herecké prejavy, ktoré na mňa napokon zapôsobili civilnejším poňatím. • No i napriek tomu mi čosi podstatného chýbalo, čo mi zabránilo ísť až do maximálneho hodnotenia; povedzme - možno predsa menšie prehrávanie sa ústredných protagonistov? → za to ale štruktúra príbehu, vyrozprávaného prostredníctvom žltého, osobného automobilu, z ktorého som tiež pozoroval príslušné prostredie, ako aj realistické zábery z exteriérov - boli pocitovo neuveriteľne fascinujúcimi, kedy som si zase spomenul na nemeckého autora - Wima Wendersa, ktorého klasické road movies, sú už určite kdesi zapísané vo filmových učebniciach; ó áno, a asi väčšia polovica titulu sa odohrávala optikou tohto dopravného prostriedku, ktorého gumy museli byť totálne zodratými z extrémneho terénu s rôznymi kľukatými cestičkami, a to ďalej ani nehovoriac o tom zlomovom kopčisku... ← Jednoznačne, odporúčam najmä tomu divákovi, ktorý chce poctivo absolvovať celú „kokerskú trilógiu.” (07.05.2024)

Jako kvazidokument o krajině zjizvené nepředstavitelnou přírodní katastrofou ode mě snímek obdrží 2 hvězdičky. Ve všem ostatním Kiarostami v mých očích selhává. Jeho snímek postrádá spoustu toho, co film dělá filmem, včetně těch nejzákladnějších prvků, jako je scénář. Dialogy jsou nepříjemně banální, zvlášť s přihlédnutím k situaci místních lidí a tragédii, které čelí. Komunikace chlapce s ženou, která ztratila dceru o Bohu, je jen malou jiskřičkou, která nic nezapálila. Tvorba režiséra Kiarostamiho je určena nanejvýš specifickému druhu festivalového publika, ke kterému nepatřím. Je to varování, abych se jeho filmům obloukem vyhnul. Celkový dojem: 35 %. (03.03.2021)

Oceňujem Kiarostamiho prácu a metahypnózu krajiny, ktorú implantuje do sveta reálnych postáv. Týmto civilným prístupom so sociologickým presahom referuje o problémoch krajiny či dospievaniu detí následkom rýchlych sledov udalostí. Vadí mi však prílišná utiahnutosť a jednoduché, málo sa vyvíjajúce dialógy. Od iránskeho príbehu, kde prírodné katastrofy či ukázy hrajú hlavnú rolu, čakám iniciatívnejšiu réžiu. To neznamená, že sa mi film nepáčil. (16.02.2021)