Na vine sú hviezdy

Okay, Hazel Grace? Chvíli do smíchu, chvíli do pláče - a celou dobu se zaťatými pěstmi, fandící jednomu zázraku. Jim sice hvězdy nepřály, ale nám docela ano. Vždyť jsme mohli vidět strhující, intimní a tuze osobní love story. Osobní ne proto, že má Augustus doma plakát Mass Effect nebo protože s Hazel sleduje Buffy. Dokonce ani ne proto, že bych někdy chodil s dívkou-granátem. Ne, je to proto, že do posledního dechu obdivuju to, jak si dva lidi - i přes nemoci, bolesti a srdcervoucí zklamání hrozící každým dnem - dokážou dát navzájem všechno. A kdo někdy miloval, ten chápe, že úsměv se slzou v oku je v případě těchto Hvězd setrvalým stavem. (12.06.2014)

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Takže to máme: nemocná holka se seznámí s nemocným klukem, navzájem se podporují a zamilují a je to podle knihy a je to momentálně hit. Pochopím, že si tenhle film najde svou cílovou skupinu, možná že se bude skládat hlavně z mladých lidí, kteří ve skutečnosti nejsou "v klubu". Mluví se tam hojně o smrti a umírání, většinou s podivným nadhledem a humorem nebo se naopak vedou řeči jak v antické tragédii. Finišovalo se od poloviny filmu a tak moje slzné váčky, na které jsem, mimochodem, měla vztek, už pak neměly co dát. Hlavní představitelka byla výborná, její projev mi přišel jako spásné tlumítko mezi všemi hroty, hodila by se tak do podobného ale klidnějšího Tady a teď. Pokud bych ale chtěla doporučovat k tématu, tak Cenu za něžnost nebo 50/50. (24.09.2014)

Z půlky feel-good oddechovka, z půlky vydřený doják. Hvězdy nám nepřály těží z výborně obsazených hlavních hrdinů a šibalského scénáře, v poslední třetině ale přeci jen dojedou na to, že musí hláškovací polohu opustit. Natahované finále nicméně všechna pozitiva nezažene, pořád se tedy můžete těšit na jednu z nejlepší dramedií poslední doby. (8/10) (06.06.2014)

Úvodní hodinka ve mne vyvolávala dosti rozporuplné pocity a příliš mě za srdíčko nechytila. Filmů o rakovině už jsem viděl spoustu a po úvodních minutách jsem nabral falešného dojmu, že tenhle bude jen jedním z mnoha. Opravdu připomínal obyčejný snímeček o jenom mladém cool páru, kde jeden našel v druhém spřízněnou duši a společně si užijí poslední chvilky svých životů. Film začal být ovšem neskutečně intenzivním po střetnutí s velice příjemným panem spisovatelem. Jako by se všechno rázem změnilo. Emoce ve mne najednou začaly bujet jako rakovinné buňky. Vůbec mi nevadilo to všudepřítomné citové vydírání. Nechal jsem se vydírat hrozně rád. Některé dialogy byly vskutku impozantní a hrozně intenzivní. Mnohokrát se mi slzička proháněla poslední zatáčkou. Sem tam se samozřejmě dialogy překlenuly do sraček, ale tak to už prostě chodí. Můj zážitek byl zřejmě umocněn tím, že jsem snímek sledoval s osobou, na které mi opravdu hodně záleží. Filmu celkem slušelo i herecké obsazení, ačkoli většinu aktérů nemám moc rád. Velice příjemný byl i soundtrack, ačkoli většina těch slaďáren není mým šálkem čaje. Zde ovšem skvěle dotvářel dramatickou atmosféru. Snímek se mi dost líbil. Samotného mě to překvapuje. (13.08.2016)